1 / 6
zpět na výpis
Magazín číslo 1 / 2019
Dirigent Tomáš Netopil

Tomáš Netopil: Je hezké, když mám za sebou dobrou práci a před sebou další výzvy

S Českou filharmonií debutoval v roce 2007, kdy dirigoval díla Antonína Dvořáka, Jeana Sibelia a Vítězslava Nováka. K prvnímu českému orchestru se od té doby vrátil ještě mnohokrát a Praha ho naposledy viděla v květnu 2018 na zahajovacím koncertu Pražského jara. Lidská i umělecká setkání s Tomášem Netopilem jsou vždy radostí. To první snad zprostředkuje následující rozhovor, o tom druhém se můžete přesvědčit na koncertech 11., 12. nebo 13. dubna, kdy uvede mimo jiné svého milovaného Mozarta.

Když v roce 2002 vyhrál dirigentskou soutěž Sira Georga Soltiho, měl za sebou studia na kroměřížské konzervatoři, pražské Akademii múzických umění i Královské akademii ve Stockholmu. Jeho kariéra se poté začala slibně rozvíjet. A když byl v roce 2009 jmenován šéfdirigentem Orchestru Národního divadla, mohl se již chlubit zkušenostmi u těch nejlepších evropských divadelních i symfonických orchestrů, z nichž zmiňme například Orchestr curyšské Tonhalle, Dresdner Staatskapelle, Orchestra Nazionale della RAI Torino, Filharmonický orchestr milánské La Scaly nebo benátského La Fenice, kde nastudoval Mozartovu operu Lucio Silla, která byla následně uvedena na salcburském festivalu při příležitosti 250. výročí skladatelova narození. Od roku 2013 je pracovním domovem Tomáše Netopila německý Essen, kde zastává funkci hudebního ředitele operního divadla Aalto-Musiktheater a Essenské filharmonie.

V roce 2017 jste byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie. Co vlastně taková pozice obnáší?

Když jsem byl managementem České filharmonie osloven, hledali jsme, jak v mém případě tuto úlohu vyprofilovat. Brzy jsem zjistil, že by mě zajímalo více se věnovat období klasicismu, stejně jako tomu bude na dubnovém koncertu. V podobné dramaturgii bych rád pokračoval i v dalších letech, protože si myslím, že je pro filharmonii velmi důležité, aby se v tomto směru dále rozvíjela. Mimo to jsme ještě v minulém roce podnikli turné po Anglii a Irsku, letos pojedeme do Bad Kissingenu a na to navazují další abonentní či mimořádné koncerty v příštích sezonách.

Dirigent Tomáš Netopil

Tomáš Netopil | Marco Borggreve

Jak jste naznačil, na dubnových koncertech provedete čistě klasicistní program. Je Mozart stále váš nejoblíbenější skladatel?

No jasně, pořád, na tom se nic nemění. Taky kvůli tomu jsem moc rád, že můžeme uvést baletní hudbu z Idomenea. Tuto operu jsem totiž dirigoval už asi pětkrát, teď naposledy ve Vídni, ale nikdy s tou baletní hudbou. A přitom je to úžasný materiál, stejně jako celá opera, která je v Mozartově vývoji přelomová a jedinečná. Má razanci i lehký nádech francouzských barokních oper a hlavně je velice virtuózní. Nezastírá Mozartův silný invenční náboj, který nechal v této opeře mimořádně brilantně rozeznít. Moc se na to těším.

Zpěváci často mluví o tom, že zpívat Mozarta je důležité z hlediska hygieny hlasu. Platí to i pro orchestry?

Absolutně.

A je to otázka techniky nebo přemýšlení o té hudbě?

Obojí. Čím dokonaleji orchestr dokáže pracovat s hudbou tohoto období, tím lépe zvládne uchopit i jakoukoli jinou skladbu. A zároveň je to i věc názoru. Ať chceme nebo nechceme, jsme mimo jiné ovlivněni barokní interpretací na dobové nástroje. Ta když se využije, může si orchestr najít svůj vlastní styl v interpretaci hudby pozdního baroka nebo klasicismu. Velmi se mi líbí fúze, kterou začal David Zinman s Orchestrem Tonhalle v Zürichu, kdy natočili Beethovenovy symfonie na moderní nástroje, ale už poučenou, odlehčenou interpretací, nezanešenou kvanty vibrata a obrovským romantickým zvukem orchestru.

Mohou v tomto případě vůbec symfonické orchestry obstát v konkurenci souborů, které se přímo specializují na starou hudbu?

Myslím si, že určitě. Mají totiž jistou devízu toho krásně znělého moderního nástroje. A když se tato zvuková ušlechtilost spojí s odlehčeným barokním způsobem hraní, tak to vytvoří opravdu nádherný a unikátní zvuk.

Vedle Mozarta bude na programu dubnového koncertu také Čtvrtý klavírní koncert Ludwiga van Beethovena. Ten stojí svým životem i dílem na sklonku klasicismu a předestírá leccos z nastupujícího romantismu. Jaký je váš Beethoven? Klasický nebo romantický?

Já Beethovena vnímám pohledem zpět, co se týká uchopení interpretace. Tím doufám dokážu umocnit právě jeho vizionářský a revoluční charakter. Vnímám jeho hudbu hodně lehce a pregnantně, pokud jde třeba o rytmiku. Ten romantismus, který se v jeho hudbě skrývá, nás nakonec přece sám osloví, protože Beethoven je opravdu revoluční, jak v dynamice, tak třeba ve škále různých sforzat nebo v překvapivých agogických momentech, které dokáže použít. Toto jsou atributy, které by měl interpret vždy umocnit a využít. Nemusí k tomu a priori nutně použít velký orchestr romantického typu.

Stalo se vám někdy, že jste se v tomto pohledu nesešel se sólistou?

V případě klasicistního repertoáru se mi to ještě nestalo. Ono je vždy i ku prospěchu sólistovi, když orchestr není nějaká obrovská hmota, která by ho zvukově omezovala, ale naopak ho může podpořit ve smyslu komorního muzicírování.

Naznačili jsme, že jednou z vašich aktivit s Českou filharmonií jsou také zájezdy. Na loňském turné jste uvedli především Smetanova a Dvořákova díla. Co to bude letos?

Tentokrát s sebou povezeme dva programy. Jeden bude český, dvořákovský. Druhý pak mozartovský a budeme hrát právě baletní hudbu z Idomenea, Pražskou symfonii a klavírní koncert d moll.

Dirigent Tomáš Netopil

Tomáš Netopil | Marco Borggreve

Má vlast je nádherný oblouk hudby, který člověka strhne

Jsou český orchestr a český dirigent v nejlepším slova smyslu povinni uvádět českou hudbu?

Myslím si, že je to velice dobrý vývozní artikl. Když se spojí kvalitní český orchestr s kvalitní českou hudbou, které máme opravdu hodně, a pokud možno s kvalitním dirigentem, je to myslím záruka úspěchu a kvality. Koneckonců kdo jiný by měl českou hudbu uvádět než my. Pak je samozřejmě důležité najít správnou míru, aby se orchestr nestal jenom vývozcem české hudby. Ale myslím si, že České filharmonii se daří vyjíždět nejenom s českým repertoárem a upoutávat tak na sebe pozornost právě stále větší repertoárovou pestrostí.

Předpokládám, že českou hudbu uvádíte i v Essenu…

To ano, hrajeme ji často. Nicméně od začátku jsem si dával za cíl, abychom nehráli takový ten český mainstream. Začínali jsme Sukovou Pragou, Karlem Husou, Janáčkovým houslovým koncertem Putování dušičky, suitou z Káti Kabanové, Dvořákovými Symfonickými variacemi. Natočili jsme Asraela, Martinů Ariadnu a před pár lety jsme s Josefem Špačkem hráli Sukovu Fantazii. Až teprve minulý rok, v mojí páté sezoně, jsme hráli Dvořákovu Osmou symfonii, letos tři části z Mé vlasti a v další sezoně dojde i na Novosvětskou. Mimo to jsme dosud uvedli také čtyři české opery, Jenůfu, Rusalku, Řecké pašije, Prodanou nevěstu a čeká nás ještě Liška Bystrouška.

Když mluvíte o Mé vlasti: S Českou filharmonií jste vloni zahájili Pražské jaro — stihnete během koncertu vnímat nějaký rozdíl v tom, jak na tuto hudbu reagují čeští a jak zahraniční posluchači?

Na to je velice těžké odpovědět. Například teď jsme uváděli v Essenu první tři části z Mé vlasti, které měly fantastické ohlasy. Před vybranými koncerty připravujeme speciální formát, kdy pozveme posluchače půl hodiny před začátkem koncertu do sálu, a já společně s orchestrem rozebírám dané dílo a vysvětluji, proč a jak jej skladatel napsal. Samozřejmě jsem k tomuto účelu nemohl nevyužít Mou vlast. Zaměřil jsem se hlavně na Šárku, která je pro tento formát dramaturgicky samozřejmě nejzajímavější a ty ohlasy byly opravdu krásné. Myslím, že Má vlast má stále svoje kouzlo i pro posluchače, který si třeba myslí, že ji zná. Uvědomil jsem si to právě minulý rok, kdy jsem ji uváděl asi po pětileté pauze. To nové znovuobjevení bylo opravdu krásné. A když se celý cyklus navíc uvádí bez pauzy, je to opravdu nádherný oblouk hudby, který člověka vždycky strhne.

O České filharmonii se často mluví jako o národním orchestru, který si udržuje svůj specifický zvuk. Je vůbec možné v hudbě označit něco, čemu se dá říkat „české“?

Mám teď například úplně čerstvou zkušenost ze včerejší generálky Prodané nevěsty v Drážďanech. Staatskapelle je fantastický orchestr, který disponuje obrovskými hráčskými i zvukovými kvalitami, ale přesto se najdou drobné obtížnosti, se kterými se musím popasovat. To bych třeba u České filharmonie nemusel, protože tradice a smysl například pro frázování je tak silný, že hráči už reagují automaticky. Dnešní orchestry jsou skvělé a zahrají v podstatě všechno, ale jde o drobné odstíny, které člověk třeba nedokáže hned pojmenovat nebo vnímat a potřebuje i několikerý kontakt, aby si to uvědomil. Smysl pro tyto detaily pak dělá orchestr tím českým, národním.

Dirigent Tomáš Netopil a orchestr České filharmonie

Tomáš Netopil diriguje Českou filharmonii | Foto Petr Kadlec

Tady v České filharmonii stále velmi silně rezonuje umělecký i lidský odkaz Jiřího Bělohlávka. Jak u orchestru, tak u posluchačů. Jak jeho působení vnímáte vy?

Fascinuje mě, že vlastně celý život usiloval o jedinou věc, o tu pravou hudbu a její předávání. Přes veškeré překážky nebo neshody, které v minulosti nastaly, všechno ho utužovalo v tom, že cesta, kterou jde a která se mu plně odkryla při druhém působení u filharmonie, je ta jediná správná. To je na orchestru znát, a proto je jeho odkaz stále silný a hmatatelný.

Jak vlastně vypadá vaše práce v Essenu? Vždy, když o tom mluvíte, čiší z vás opravdové nadšení.

No to ano, už je to šest let a nadšení čiší pořád. Jsem za to strašně rád. Je to orchestr i divadlo na opravdu vysoké úrovni a funguje tam všechno, co má. Všichni jsou své práci opravdu oddaní. Baví mě, že se mohu realizovat i v aktivitách, jako jsou dramaturgie, zájezdy, výběry oper nebo režisérů. Zároveň mám ale veškerý prostor věnovat se hudbě samotné. Je to prostě takový parádní balíček. Krom toho mám radost, že i při té vytíženosti, kterou orchestr má, zvládáme vycestovat za koncerty i do zahraničí. Pravidelně jezdíme do Amsterdamu, čeká nás koncert v Drážďanech a letos se vracíme na Dvořákovu Prahu. Díky tomu můžeme o sobě dát vědět i jinde.

Chci studentům vytvořit prostředí pro nezapomenutelné hudební zážitky

V roce 2009 o vás Česká televize natočila krátký dokument, ve kterém mimo jiné zaznělo, že Tomáš Netopil je velkým příslibem do budoucna. Dnes patříte mezi nejlepší a nejžádanější české dirigenty. Otočíte se někdy za tím, co se během těch deseti let událo? Vidíte nějaké momenty, které vás obzvlášť těší nebo třeba naopak mrzí?

Událo se toho strašně moc, já se nemůžu ani otáčet. Když tuto otázku vztáhnu jen na české prostředí, tak mě zároveň těší i mrzí Národní divadlo. Byla to pro mě obrovská škola a velice intenzivní tři roky. Myslím, že se nám i během té krátké doby podařil velký kus práce a došlo k výraznému zlepšení kvality orchestru. Na druhou stranu mne velmi mrzí celý vývoj situace, která je do dnešního dne velmi neutěšená pro tak zásadní instituci. Nicméně všechno zlé je k něčemu dobré. Pokud člověk chce, dokáže využít i nesnáze a komplikace, které se později přetaví v něco smysluplného a bohatého.

Dirigent Tomáš Netopil na koncertech s Českou filharmonií v Rudolfinu

Tomáš Netopil diriguje Českou filharmonii | Foto Petr Kadlec

Takže si neodškrtáváte, kde všude už jste si udělal dobré jméno? Londýn, Vídeň, Berlín,…

To opravdu ne. Je hezké, když mám za sebou dobrou práci a před sebou další výzvy. To je asi ten nejkrásnější pocit, který si můžeme přát. Hudební svět a jeho marketing je dnes roztočen stejně rychle jako business v obecném měřítku. Což je na jednu stranu prvek velmi silný a dynamický, na druhou však sleduji, kolik sólistů nebo zpěváků je agenturami generováno a pak jsou hozeni do rozbouřeného hudebního oceánu, kde mnohdy jejich pomyslná supervybavená loď nevydrží první bouři. Myslím, že je nejdůležitější, aby si člověk našel svoji vlastní cestu a svůj vztah k práci a nestavěl brzy jen na síle agenta nebo PR agentury.

A když se naopak podíváte dopředu, na co se v nejbližší době těšíte?

Teď mne do konce sezony čeká nová produkce Così fan tutte v Essenu, kde pak bude následovat ještě sedm koncertů. Na tom prvním budeme hrát Mahlerovu Šestou symfonii (která byla přímo v Essenu premiérována a kterou budeme nahrávat pro německé vydavatelství OEHMS), pak to bude francouzský program s Gautierem Capuçonem a na závěr Čajkovského První klavírní koncert s Borisem Berezovským a Šostakovičova Pátá. Mezitím hostování u Orchestru Tonhalle v Zürichu a závěr sezóny patří Monte Carlu, kde vystoupíme společně s Josefem Špačkem. A v příští sezoně se těším například na koncerty a natáčení Gurre-Lieder v Essenu, novou produkci Beethovenovy Leonory (první verze Fidelia) ve Vídeňské státní opeře, hostování v Římě, Paříži, uvedení Sinfonietty a Sukova Asraela v Tokiu nebo Řecké pašije v Brně.

A v létě vás čeká v Kroměříži pokračování Letní hudební akademie. Je to váš splněný sen?

To bez pochyby!
Už jsem tu myšlenku nějakou dobu nosil v hlavě, ale potřebovalo to čas, abych získal ty správné spřízněné duše, které dokáží takový projekt uchopit, zorganizovat a posunout. Jsem nesmírně rád, že se to povedlo, jelikož si myslím, že pro studenty je opravdu důležité něco takového zažít. Když si vzpomenu, jak i my jsme na konzervatoři trávili léta na různých hudebních kurzech, nebo můj dodnes živý zážitek z letní hudební školy v americkém Aspenu! To jsou tak silné lidské a hudební zážitky, které bych rád dál předával v co nejširším spektru i našim studentům.

Letos jsme se rozrostli ze tří na sedm hudebních oborů. Vedle těchto aktivit se snažím, abychom představili jednu nebo dvě osobnosti, které hudební program trochu okoření. Minulý rok hovořila Barbara Maria Willi o barokní Kroměříži a David Mareček o hudebním managementu. Letos bude mít přednášku psychiatr Cyril Höschl a opět generální ředitel České filharmonie David Mareček, který mimo jiné povede seminář zaměřený na přípravu různých hudebních projektů. Do budoucna bychom chtěli akademii ještě více propojit s festivalem, který v Kroměříži v létě probíhá, a vytvořit studentům prostředí pro jejich nezapomenutelné hudební zážitky.

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Zavřít