1 / 6
zpět na výpis
Magazín číslo 1 / 2019
Dirigent sir Simon Rattle a Česká filharmonie

Týden se Simonem Rattlem očima a ušima filharmoniků

Česká filharmonie a sir Simon Rattle na sebe opravdu dlouho čekali. Na přelomu února a března zde čtyřiašedesátiletý dirigent konečně debutoval, a to po mnohaletém úsilí filharmonického managementu získat v jeho nabitém kalendáři termín. Když už se to podařilo, bylo logické pozvat do programu i Rattlovu manželku Magdalenu Koženou. Ohlášená kombinace Dvořákova Zlatého kolovratu a Mahlerovy Písně o zemi vzbudila velká očekávání. Orchestr zažil od pondělního dopoledne do pátečního večera pět intenzivních dní zkoušek a koncertů a hráči si z nich odnesli mnoho zážitků. Pojďme se o některé podělit.

„Pro mě byla zajímavá proměna od zkoušek ke koncertům. Přiznám se, že z první zkoušky jsem zrovna nadšený nebyl. Gestu jsem úplně nerozuměl, mnohdy mi nebylo jasné, co po nás pan dirigent chce. Měl jsem pocit, že na programu by byla ještě spousta práce a detailů k dodělání,“ svěřuje se fagotista Ondřej Šindelář.

Ale hned dodává: „Nutno říct, že od té chvíle už to bylo jen lepší a vygradovalo to k jednomu z nejsilnějších koncertních zážitků. Pan dirigent si svým způsobem práce na koncertě zjednal naprostou pozornost a oddanost. Neomylně orchestr vedl, ale přitom ho nechal hrát tzv. ‚po svém‘. A orchestr v tu chvíli naopak hltal všechnu energii, inspiraci, každé gesto a každý výraz, který mu pan dirigent nabídl. Ještě dodám, že při krásných sólech hobojistky Jany Brožkové, flétnisty Naokiho Sata, nebo koncertního mistra Jiřího Vodičky jsem dokonce zapomínal počítat prázdné takty. Doufám, že se Sir Simon vrátí.“

Číst nezvyklá gesta a umět se orientovat v rámci určité svobody byly návyky, které si museli filharmonici zpočátku osvojit. „Umí dát orchestru důvěru, nepracuje na každé notě. Na pěti, šesti místech pracoval detailně a mnohé další nechá na nás,“ upozorňoval posluchače preludií před koncerty violista Pavel Ciprys. „Netaktuje, nedělá metronom, někdy není jasná některá doba, nástup, musíme být ve střehu,“ dodal. Podle něho Rattle „sděluje své požadavky celým tělem, diriguje snad každým vlasem“.

Stejný dojem dirigent zanechal u flétnisty a pikolisty Jana Machata: „Byla to moc zajímavá zkušenost. Od prvotního zděšení, že diriguje pouze určité detaily, a to často ještě s velkým předstihem, až (snad) po pochopení jeho způsobu práce. Simon Rattle předpokládá u členů orchestru, kromě svrchované znalosti partů, také určitou tvůrčí samostatnost. Ponechává totiž na orchestru velkou část zodpovědnosti za konečný výsledek. Tím mám na mysli hlavně souhru. To je ovšem možné pouze při partnerském a samozřejmě i přátelském přístupu k orchestru. Těším se, že podobných koncertů bude víc!“

Na zkouškách vládla pozitivní a dělná atmosféra, zvláště na té první sir Simon Rattle často jasně a s úsměvem vysvětloval své představy a navazoval vztah s hráči a celými skupinami. Vše prokládal sobě vlastními vtipnými průpovídkami. „Jedno je na něm jako na dirigentovi vzácné: má neobyčejný smysl pro humor,“ potvrzuje zástupkyně koncertního mistra Irena Jakubcová.

V průběhu zkouškových dnů začaly po Rudolfinu kolovat různé dirigentovy výroky, které hráči vynášeli ze zkoušek. Skupině druhých houslí chtěl naznačit, že jejich hra je málo výrazná: „Sekundy, vy hrajete tak daleko jako Brno.“ [Z Brna pochází Magdalena Kožená, pozn. red.] Hráči na kontrabas se takto dozvěděli, že nemusejí čekat kvůli čtyřem taktům, které už jim zbývají zahrát po nějaké době, zatímco orchestr má hraní v dané části skladby ještě hodně: „Kontrabasy, už tady nemusíte dál zůstávat. Piju bílé i červené.“

Pavel Ciprys nazval dotyčný týden „týdnem radosti“, a to zdaleka nejen kvůli Rattlovu suchému anglickému humoru. Vysoká profesionalita a preciznost a jasný dirigentský záměr, který hudebníci přirozeně a čím dál hlouběji přijímali za svůj, je se Simonem Rattlem zcela propojily. Hráči oceňovali jeho dobrou práci s časem zkoušek a to, co za dva a půl dne zvládnul vytvořit.

„Týden s ním byl pro mne jako živá voda,“ přiznává violista Jiří Poslední. „Dokázal za minimum zkoušek nastudovat přesvědčivě velice těžký program, udělat vše, co správný dirigent má – makat, pochválit, inspirovat, mít pochopení, pokoru, při nezdaru dodat odvahu. Skladby měly šťávu a šmrnc. Nejsme zvyklí na jeho gesto, proto možná nebylo vše stoprocentní, ale o tom hudba není. Je hlavně o emocích a ty jsem mu věřil. Pro mě krásný týden, ovoněný super výkony kolegů Jany Brožkové, Naokiho Sata, Jiřího Vodičky, Jaroslava Kubity a Ondřeje Šindeláře. Můj bývalý kolega z ČF v takovém případě říkal: Jsem šťastný, že jsem byl u toho.“

Jako jeden z největších zážitků sezony označuje práci se Simonem Rattlem také koncertní mistr Jiří Vodička, na něhož se dirigent přirozeně obracel nejvíce. „Jeho přístup k orchestru a způsob práce mě fascinoval. Byl veliký gentleman a svým vtipem a způsobem práce si dokázal na zkouškách a koncertech získat většinu orchestru. Musím vzpomenout na jeden, pro mě velice vtipný okamžik. V Mahlerově Písni o zemi jsme na zkoušce nehráli úplně společně s dechy. Bylo to v místě, kde se měnilo tempo a pro všechny to byla poměrně nepřehledná situace. Simon zastavil a řekl: ‚Podívejte, já vím, že v notách máte třídobý takt, ale lépe to půjde, když budete cítit takt na dvě doby a já vám ukáži jenom jednu.‘ Celý orchestr se smál,“ vypráví.

Ve středu, ve čtvrtek a v pátek pak výsledek orchestr s dirigentem předvedli publiku ve vyprodané Dvořákově síni. Tedy nejen oni, ale v Mahlerovi také Magdalena Kožená a Simon O’Neill. Podle Jiřího Vodičky působil Rattle na hráče na koncertech velmi emotivně a dokázal z nich dostat maximum. Ve všech třech případech zněl na konci předlouhý aplaus vestoje. Posluchači i kritici shodně poznali souznění, ke kterému na pódiu došlo.

„Pod gestem dirigenta s rozvinutou imaginací rozehrál orchestr s opojnou nádherou onu paletu zvukomalebnosti, melodičnosti a instrumentační nápaditosti, která je tak vlastní Dvořákovi a které filharmonici skutečně dobře rozumějí. […] Atraktivitu čínského nádechu v pentatonice Rattle patřičně využil (se svými skvělými hráči!),“ napsala Milena Dosoudilová pro Operu plus.

Martin Jemelka zachytil v casopisharmonie.cz, že „pódiu sebejistě vévodil Simon Rattle, který se širokýma rukama probíral houštinami Mahlerovy vokální symfonie na slova čínských básníků, a klestil tak v hutně instrumentované partituře místo na slunci sólovému hoboji Jany Brožkové, famózní flétně Naokiho Sata, fagotu Jaroslava Kubity, lesnímu rohu Jana Vobořila a prvním houslím Jiřího Vodičky. Dirigentova vděku se filharmonikové dočkali kolektivně i stiskem ruky jmenovaným instrumentalistům. Publikum se účinkujícím po zásluze odvděčilo ovacemi ve stoje.“

Na sociálních sítích se sdílelo mnoho zážitků. Za všechny vyberme tyto:

Naprosto vynikající! Bylo znát, že ČF hraje s velikým nadšením a samotní hráči si hru užívají. Jakpak by ne. Jeden z nejlepších koncertů, na kterém jsem kdy byl, a životní zážitek. Děkuji!

ČF světovému dirigentovi dokázala, že je světovým orchestrem. Výkony paní Kožené a pana O’Neilla byly třešničkou na dortu. Krásný a nezapomenutelný koncert!

Vyprodaný koncert a nádherný koncert. Viděl jsem mnoho vynikajících dirigentů, ale Simon Rattle je jiný. Je tam jasná hranice, kterou lze vidět i cítit. Definuje, o čem je dirigování.

Simon Rattle se o své dojmy podělil s vedením České filharmonie. Díky pozitivním zkušenostem s orchestrem, s jeho kvalitami a nábojem se chce do Rudolfina vrátit. Už nyní se plánují další koncerty v horizontu několika málo let. Své dojmy korunoval nabídkou koncertnímu mistrovi Jiřímu Vodičkovi – spolupráce s ním ho natolik nadchla, že ho pozval k hostování na postu koncertního mistra v jeho London Symphony Orchestra. Jiřímu gratulujeme a těšíme se na příští setkání se sirem Simonem!

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Zavřít