close

malíř, sochař, architekt Pro zobrazení detailu jednotlivých sochklikněte na jméno umělce. hudební skladatel Sochy na střeše Rudolfina zavřít Leonardo da Vinci Klikněte pro zobrazení detailu Paolo Veronese Klikněte pro zobrazení detailu Donato Bramante Klikněte pro zobrazení detailu Tomás Luis de Victoria Klikněte pro zobrazení detailu Josquin Desprez Klikněte pro zobrazení detailu Orlando di Lasso Klikněte pro zobrazení detailu Giovanni Pierluigi da Palestrina Klikněte pro zobrazení detailu Luigi Cherubini Klikněte pro zobrazení detailu Daniel François Esprit Auber Klikněte pro zobrazení detailu Georg Friedrich Händel Klikněte pro zobrazení detailu Wofgang Amadeus Mozart Klikněte pro zobrazení detailu Johann Sebastian Bach Klikněte pro zobrazení detailu Ludwig van Beethoven Klikněte pro zobrazení detailu Michelangelo Buonarroti Klikněte pro zobrazení detailu Raffael Santi Klikněte pro zobrazení detailu Praxiteles Klikněte pro zobrazení detailu Feidiás Klikněte pro zobrazení detailu Apelles Klikněte pro zobrazení detailu Iktinos Klikněte pro zobrazení detailu Massacio Klikněte pro zobrazení detailu Donatello Klikněte pro zobrazení detailu Jacopo Sansovino Klikněte pro zobrazení detailu Benvenuto Cellini Klikněte pro zobrazení detailu Filippo Brunelleschi Klikněte pro zobrazení detailu Domenico Girlandaio Klikněte pro zobrazení detailu Lucca della Robia Klikněte pro zobrazení detailu Christoph Willibald Gluck Klikněte pro zobrazení detailu Joseph Haydn Klikněte pro zobrazení detailu Franz Schubert Klikněte pro zobrazení detailu Carl Maria von Weber Klikněte pro zobrazení detailu Felix Mendelssohn-Bartholdy Klikněte pro zobrazení detailu Robert Schumann Klikněte pro zobrazení detailu
1 / 6
zpět na výpis
Magazín číslo 1 / 2020

Prosím dejte nám termín!
S Davidem Marečkem o Čajkovském a úspěchu rezidencí

Česká filharmonie a Semjon Byčkov uzavřeli šestiletou etapu své spolupráce nazvanou „Projekt Čajkovskij“. Plnou dílčích fází nad jednotlivými skladbami, plnou námahy a emocí a završenou úspěšnými rezidencemi v předních koncertních sálech světa. Během té doby se Semjon Byčkov stal šéfdirigentem orchestru, což svědčí o tom, že původně projektová spolupráce přerostla v tu nejužší možnou.

Generální ředitel David Mareček byl aktérem počátečního namlouvání se Semjonem Byčkovem i svědkem všech rezidenčních koncertů. Právě on tedy mohl na závěr nejlépe popsat pomyslný oblouk klenoucí se nad všemi roky i výslednou krabičkou „The Tchaikovsky Project“ se sedmi zvukovými nosiči.

Propojení České filharmonie se Semjonem Byčkovem pomohla náhoda. „Přijel v roce 2013 hostovat jako záskok za Neeme Järviho, který onemocněl. My jsme o Byčkova usilovali dlouhodobě a zrovna v tom týdnu měl volno. Už předtím proběhl první kontakt, seznámil nás Kirill Gerstein,“ upřesňuje Mareček.

Po odehraných koncertech se vedení České filharmonie s Byčkovem dohodlo, že je oboustranná chuť k další spolupráci. „Vždycky hledáme způsob, jak přitáhnout světové dirigenty k orchestru pravidelně. Dříve nebo později přijede až na výjimky skoro každý dirigent, ale získat ho opakovaně je o mnoho víc. Robert Hanč se dozvěděl od Byčkovovy agentky o jeho záměru točit všechny symfonie Čajkovského. Ucítili jsme v tom příležitost, protože on jako Rus, který emigroval do Ameriky a do Francie má blízko ke slovanskému pojetí a zvuku, ale zároveň byl zvyklý pracovat na Západě. Tak jsme se za ním hned rozjeli a řekli jsme mu, že by ten Čajkovského cyklus měl realizovat s Českou filharmonií,“ vzpomíná David Mareček.

„Nejdůležitější bylo, že s oslovením Byčkova souhlasil šéfdirigent Jiří Bělohlávek, protože doposud chtěl s Českou filharmonií nahrávat jen on sám,“ upozorňuje Mareček. U Semjona Byčkova udělal výjimku a dal realizaci projektu požehnání.

David Mareček. generální ředitel České filharmonie

David Mareček, generální ředitel České filharmonie

David Mareček s Robertem Hančem představili Byčkovovi první český orchestr jako těleso, které má v sobě slovanskou melodičnost a zároveň kus rakousko-uherské, tedy tak trochu německé poctivosti, a proto spojuje to nejlepší z obou světů.

Byčkovovým souhlasem k celému projektu vznikla pojistka, že se dirigent bude k orchestru pravidelně vracet. Navíc se podařilo získat vydavatelství Decca, kde natáčel i Jiří Bělohlávek – tehdy se dokončoval komplet Dvořákových symfonií a koncertů.

„Neméně důležité bylo, že se Česká filharmonie měla díky tomu dostat z omezující škatulky špičkového interpreta české hudby. Kdysi dávno se věnovala i světovým autorům – s Václavem Neumannem natočila Mahlerovy symfonie a s Talichem vůbec nahrávala světový repertoár,“ upozorňuje David Mareček.

Praha – Tokio – Vídeň – Paříž

Přesuňme se po pomyslném oblouku na závěr oněch šesti let. Komplet s Čajkovského hudbou vyšel v létě 2019. Byl samozřejmě hlavním produktem celého snažení, ale vyvrcholení projektu nastalo až na dvanácti koncertech, takzvaných „rezidencích“. Od září do listopadu zazněly na čtyřech místech pokaždé tři stejné programy výhradně s Čajkovského skladbami.

První rezidence se odehrála na festivalu Dvořákova Praha 2019 a následovaly tři zahraniční: v tokijské Suntory Hall, ve vídeňském Musikvereinu a v pařížské Philharmonie. Bylo to vůbec poprvé, kdy se České filharmonii podařilo realizovat rezidenční projekty, tedy že orchestr zůstal po tři večery ve stejném koncertním sále. A vždy bylo vyprodáno.

David Mareček po vyslechnutí všech dvanácti koncertů hrdě prohlašuje: „Rezidence měly absolutně mimořádný ohlas, což není fráze. Kdo tam byl, ten slyšel, jak úplně všude publikum nadšeně reagovalo. Projevilo se to i v recenzích.“

Všechno prý vystihuje recenze jednoho z vídeňských koncertů:

Paleta České filharmonie sahá od výrazných, karikujících akcentů až po široce plynoucí lyrické vedení linií, vyznačující se opakovanými ostrými dramaturgickými střihy. Každý, kdo sledoval nedávnou historii orchestru, může považovat toto hostování za obzvlášť potěšující známku jeho života. Ještě teď si asi vzpomeneme, jak neradostně při vší hudebnosti zněly výstupy pražských muzikantů v posledních letech komunistické diktatury; jak se po převratu při návratu Rafaela Kubelíka oživila vzpomínka na zářivější dny – a jak se potom za málo příhodných okolností měl orchestr znovu stabilizovat. Nyní je zpět a zase vzbuzuje nadšení.

Wilhelm Sinkovicz / Die Presse, 20. listopadu 2019

„To bylo něco, čeho jsme chtěli dosáhnout už s Jiřím Bělohlávkem, ale s ním se to stihlo jen částečně, protože orchestr na to potřebuje čas. U Dvořáka jsme už sbírali úspěchy, ale teď Česká filharmonie uspěla úplně drtivě na pódiích, jako je Pařížská filharmonie nebo Musikverein, a to s Čajkovským, který je největším mainstreamem, všichni ho hrají. Uspěla i v recenzích, nevyšla ani jedna průměrná nebo kritická,“ upozorňuje Mareček.

A dodává: „Bez patetického přehánění můžu prohlásit, že Česká filharmonie se přihlásila ke své slavné historii a že udělala krok mezi největší světové orchestry. Měli jsme jistotu, že působí jako vrcholný reprezentant orchestrálního umění. Všude brali Českou filharmonii na stejné úrovni jako Vídeňské nebo Berlínské filharmoniky, London Symphony nebo Concertgebouw Amsterdam. Nikdo to ani nemusel přímo říkat, ale důkazem bylo nadšení intendanta Musikvereinu Thomase Angyana, který tam je třicet let a zažil Bernsteina i Karajana, i šéfa Philharmonie de Paris Laurenta Baylea.“

Největší známkou úspěchu u těchto vlivných mužů je změna jejich vyjednávací taktiky, když dojde na výhledy do budoucna. Dřívější vyhýbavé: „my vás zase někdy pozveme“ v listopadu vystřídalo: „prosím dejte nám termín“.

„Uzavřel se jeden úspěšný manažersko-hudební kruh, ale zároveň začíná mnoho nového,“ dodává David Mareček.

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Zavřít