Generální ředitel David Mareček byl aktérem počátečního namlouvání se Semjonem Byčkovem i svědkem všech rezidenčních koncertů. Právě on tedy mohl na závěr nejlépe popsat pomyslný oblouk klenoucí se nad všemi roky i výslednou krabičkou „The Tchaikovsky Project“ se sedmi zvukovými nosiči.
Propojení České filharmonie se Semjonem Byčkovem pomohla náhoda. „Přijel v roce 2013 hostovat jako záskok za Neeme Järviho, který onemocněl. My jsme o Byčkova usilovali dlouhodobě a zrovna v tom týdnu měl volno. Už předtím proběhl první kontakt, seznámil nás Kirill Gerstein,“ upřesňuje Mareček.
Po odehraných koncertech se vedení České filharmonie s Byčkovem dohodlo, že je oboustranná chuť k další spolupráci. „Vždycky hledáme způsob, jak přitáhnout světové dirigenty k orchestru pravidelně. Dříve nebo později přijede až na výjimky skoro každý dirigent, ale získat ho opakovaně je o mnoho víc. Robert Hanč se dozvěděl od Byčkovovy agentky o jeho záměru točit všechny symfonie Čajkovského. Ucítili jsme v tom příležitost, protože on jako Rus, který emigroval do Ameriky a do Francie má blízko ke slovanskému pojetí a zvuku, ale zároveň byl zvyklý pracovat na Západě. Tak jsme se za ním hned rozjeli a řekli jsme mu, že by ten Čajkovského cyklus měl realizovat s Českou filharmonií,“ vzpomíná David Mareček.
„Nejdůležitější bylo, že s oslovením Byčkova souhlasil šéfdirigent Jiří Bělohlávek, protože doposud chtěl s Českou filharmonií nahrávat jen on sám,“ upozorňuje Mareček. U Semjona Byčkova udělal výjimku a dal realizaci projektu požehnání.
David Mareček, generální ředitel České filharmonie
David Mareček s Robertem Hančem představili Byčkovovi první český orchestr jako těleso, které má v sobě slovanskou melodičnost a zároveň kus rakousko-uherské, tedy tak trochu německé poctivosti, a proto spojuje to nejlepší z obou světů.
Byčkovovým souhlasem k celému projektu vznikla pojistka, že se dirigent bude k orchestru pravidelně vracet. Navíc se podařilo získat vydavatelství Decca, kde natáčel i Jiří Bělohlávek – tehdy se dokončoval komplet Dvořákových symfonií a koncertů.
„Neméně důležité bylo, že se Česká filharmonie měla díky tomu dostat z omezující škatulky špičkového interpreta české hudby. Kdysi dávno se věnovala i světovým autorům – s Václavem Neumannem natočila Mahlerovy symfonie a s Talichem vůbec nahrávala světový repertoár,“ upozorňuje David Mareček.
Praha – Tokio – Vídeň – Paříž
Přesuňme se po pomyslném oblouku na závěr oněch šesti let. Komplet s Čajkovského hudbou vyšel v létě 2019. Byl samozřejmě hlavním produktem celého snažení, ale vyvrcholení projektu nastalo až na dvanácti koncertech, takzvaných „rezidencích“. Od září do listopadu zazněly na čtyřech místech pokaždé tři stejné programy výhradně s Čajkovského skladbami.
První rezidence se odehrála na festivalu Dvořákova Praha 2019 a následovaly tři zahraniční: v tokijské Suntory Hall, ve vídeňském Musikvereinu a v pařížské Philharmonie. Bylo to vůbec poprvé, kdy se České filharmonii podařilo realizovat rezidenční projekty, tedy že orchestr zůstal po tři večery ve stejném koncertním sále. A vždy bylo vyprodáno.
David Mareček po vyslechnutí všech dvanácti koncertů hrdě prohlašuje: „Rezidence měly absolutně mimořádný ohlas, což není fráze. Kdo tam byl, ten slyšel, jak úplně všude publikum nadšeně reagovalo. Projevilo se to i v recenzích.“
Všechno prý vystihuje recenze jednoho z vídeňských koncertů:
Paleta České filharmonie sahá od výrazných, karikujících akcentů až po široce plynoucí lyrické vedení linií, vyznačující se opakovanými ostrými dramaturgickými střihy. Každý, kdo sledoval nedávnou historii orchestru, může považovat toto hostování za obzvlášť potěšující známku jeho života. Ještě teď si asi vzpomeneme, jak neradostně při vší hudebnosti zněly výstupy pražských muzikantů v posledních letech komunistické diktatury; jak se po převratu při návratu Rafaela Kubelíka oživila vzpomínka na zářivější dny – a jak se potom za málo příhodných okolností měl orchestr znovu stabilizovat. Nyní je zpět a zase vzbuzuje nadšení.
Wilhelm Sinkovicz / Die Presse, 20. listopadu 2019
„To bylo něco, čeho jsme chtěli dosáhnout už s Jiřím Bělohlávkem, ale s ním se to stihlo jen částečně, protože orchestr na to potřebuje čas. U Dvořáka jsme už sbírali úspěchy, ale teď Česká filharmonie uspěla úplně drtivě na pódiích, jako je Pařížská filharmonie nebo Musikverein, a to s Čajkovským, který je největším mainstreamem, všichni ho hrají. Uspěla i v recenzích, nevyšla ani jedna průměrná nebo kritická,“ upozorňuje Mareček.
A dodává: „Bez patetického přehánění můžu prohlásit, že Česká filharmonie se přihlásila ke své slavné historii a že udělala krok mezi největší světové orchestry. Měli jsme jistotu, že působí jako vrcholný reprezentant orchestrálního umění. Všude brali Českou filharmonii na stejné úrovni jako Vídeňské nebo Berlínské filharmoniky, London Symphony nebo Concertgebouw Amsterdam. Nikdo to ani nemusel přímo říkat, ale důkazem bylo nadšení intendanta Musikvereinu Thomase Angyana, který tam je třicet let a zažil Bernsteina i Karajana, i šéfa Philharmonie de Paris Laurenta Baylea.“
Největší známkou úspěchu u těchto vlivných mužů je změna jejich vyjednávací taktiky, když dojde na výhledy do budoucna. Dřívější vyhýbavé: „my vás zase někdy pozveme“ v listopadu vystřídalo: „prosím dejte nám termín“.
„Uzavřel se jeden úspěšný manažersko-hudební kruh, ale zároveň začíná mnoho nového,“ dodává David Mareček.
