close

malíř, sochař, architekt Pro zobrazení detailu jednotlivých sochklikněte na jméno umělce. hudební skladatel Sochy na střeše Rudolfina zavřít Leonardo da Vinci Klikněte pro zobrazení detailu Paolo Veronese Klikněte pro zobrazení detailu Donato Bramante Klikněte pro zobrazení detailu Tomás Luis de Victoria Klikněte pro zobrazení detailu Josquin Desprez Klikněte pro zobrazení detailu Orlando di Lasso Klikněte pro zobrazení detailu Giovanni Pierluigi da Palestrina Klikněte pro zobrazení detailu Luigi Cherubini Klikněte pro zobrazení detailu Daniel François Esprit Auber Klikněte pro zobrazení detailu Georg Friedrich Händel Klikněte pro zobrazení detailu Wofgang Amadeus Mozart Klikněte pro zobrazení detailu Johann Sebastian Bach Klikněte pro zobrazení detailu Ludwig van Beethoven Klikněte pro zobrazení detailu Michelangelo Buonarroti Klikněte pro zobrazení detailu Raffael Santi Klikněte pro zobrazení detailu Praxiteles Klikněte pro zobrazení detailu Feidiás Klikněte pro zobrazení detailu Apelles Klikněte pro zobrazení detailu Iktinos Klikněte pro zobrazení detailu Massacio Klikněte pro zobrazení detailu Donatello Klikněte pro zobrazení detailu Jacopo Sansovino Klikněte pro zobrazení detailu Benvenuto Cellini Klikněte pro zobrazení detailu Filippo Brunelleschi Klikněte pro zobrazení detailu Domenico Girlandaio Klikněte pro zobrazení detailu Lucca della Robia Klikněte pro zobrazení detailu Christoph Willibald Gluck Klikněte pro zobrazení detailu Joseph Haydn Klikněte pro zobrazení detailu Franz Schubert Klikněte pro zobrazení detailu Carl Maria von Weber Klikněte pro zobrazení detailu Felix Mendelssohn-Bartholdy Klikněte pro zobrazení detailu Robert Schumann Klikněte pro zobrazení detailu
1 / 6
zpět na výpis
Magazín číslo 4 / 2019
Hana Dvořáková, členka Dynamického klubu České filharmonie v hledišti Dvořákovy síně

Hana Dvořáková: To, čemu fandíte, je dobré podpořit

V Dynamickém klubu České filharmonie, který již třetím rokem sdružuje mecenáše, lze natrefit na zajímavé osobnosti, které ke své vášni (hudbě) a podpoře prvního českého orchestru přistupují s elegancí, srdcem, často i s vrozenou skromností a především až nakažlivým nadšením. Každý z členů klubu navíc zosobňuje individuální příběh, životní i profesní, jehož detailům je fascinující naslouchat.

Dobrým příkladem je paní Hana Dvořáková. S manželem Dalimilem jsou oba chemici s celoživotní praxí, paní Hana pracovala dokonce přímo v týmu světově uznávaného profesora Antonína Holého. Kromě svého „domovského“ oboru se manželé Dvořákovi aktivně a významně podílejí na podpoře projektů především v oblasti vzdělávání. „Tu správnou chemii“ pro ně nicméně má i sféra kulturní. A jelikož (nejen) vědci se shodnou, že vše rozhodně souvisí se vším, ani rozhovor s Hanou Dvořákovou o hudbě a filharmonii nemůže začít jinde, než o třicet let zpět, v laboratoři pražského Ústavu organické chemie a biochemie.

Příběh, díky kterému můžete Českou filharmonii podporovat, začíná v polovině 80. let minulého století, kdy jste se přidala k týmu profesora Holého. Výsledky jeho bádání jsou v současné době aplikovány po celém světě, doslova převratný byl např. objev látek, které aktivně bojují proti viru HIV. Cítili jste tehdy, že jste na prahu něčeho velkého?

Vůbec ne. Do týmu k profesoru Holému jsem navíc přišla tak trochu náhodou. V týmu, ve kterém jsem pracovala předtím, jsem nebyla příliš spokojená. Chtěla jsem z ústavu odejít a jeden kolega mi v té době poradil, že právě u profesora Holého se uvolnilo místo, neboť on z jeho týmu odchází. Věděla jsem, že se tam pracuje hodně a že se zkoumají látky s potenciální protirakovinnou a protivirovou aktivitou. Ale že se tam pracuje na něčem až takto významném, jsem netušila.

Odborné encyklopedie nám laikům napovídají, že se jedná o tzv. acyklické nukleosid fosfonáty.

Přesně tak! Velmi zjednodušeně se jedná o analogy nukleotidů, které se zařadí do struktury nukleové kyseliny a změní její vlastnosti tak, že si s ní příslušné enzymy nevědí rady. To má za následek, že nedovolí viru, aby ukončil svůj životní cyklus.

Tým profesora Holého tehdy úzce spolupracoval s vědci z Belgie. Bylo obvyklé, že kooperace směla probíhat i směrem na Západ?

Spolupráce s týmem Erika De Clercqa probíhala prakticky celá 80. léta. Veškeré látky, které byly připraveny v týmu profesora Holého, se posílaly na Katolickou univerzitu v Lovani, kde se na tkáňových kulturách testovala jejich protivirová aktivita. Takové testování nebylo v tehdejším Československu možné. Pan profesor De Clercq měl navíc k Československu hezký vztah, jezdil sem ještě před listopadem 1989 přednášet. Bádání v přírodních vědách naštěstí nebylo nikterak zpolitizováno, i za totality se dalo relativně svobodně vědecky pracovat. Na druhé straně na VŠCHT, odkud oba s manželem pocházíme, mi bylo řečeno, že po dokončení studií nemohu zůstat, protože můj kádrový profil nebyl „uspokojivý“.

Člověk nemusí být expertem, aby vnímal, že co se tehdy povedlo profesoru Holému a jeho kolegům, byl a je téměř malý zázrak.

Co se povedlo doktoru Holému a jeho spolupracovníkům, to bylo opravdu výjimečné. Navíc měl velké štěstí, že se tuto jedinečnou skupinu látek podařilo přivést až k pacientům, což je neuvěřitelně dlouhý a extrémně finančně náročný proces. Mimochodem, tento proces je perfektně vylíčen ve hře Dejvického divadla Elegance molekuly. Viděla jsem toto představení několikrát, jsem z něho nadšena, pan Zelenka to výtečně napsal i zrežíroval a pan Myšička je v roli pana profesora excelentní. Vůbec jsem netušila, jak komplikované je dovést nadějnou látku až na trh. Léta testování a hlavně obrovské úsilí sehnat potřebné finance, doslova miliardy dolarů… Takže ano, vlastně šlo o malý zázrak.

Z licencí na léky a preparáty, které byly díky práci týmu Prof. Holého uvedeny na trh, plynou Ústavu organické chemie a biochemie nemalé finanční prostředky.

Licenční poplatky a související finance pomohly ÚOCHB, aby se stal nejen jedním z nejvýznamnějších vědeckých pracovišť v ČR, ale také vyhledávaným místem, kde chtějí pracovat vynikající zahraniční vědci. Ústav si vybudoval skvělou pověst v mezinárodním měřítku, postavil moderní budovu a nastavil takový systém hodnocení a budování nových vědeckých skupin, že ani skutečnost, že platnost patentu již vypršela a licenční poplatky přestaly docházet, nijak neovlivní skvěle nastartovanou cestu. Zároveň existuje výhodná smlouva s firmou Gilead (americká společnost, která patenty odkoupila a realizovala náročný proces vývoje a testování látek s protivirovým účinkem, pozn. red.), na základě které ústav i nadále získává značné prostředky na výzkum.

S institucí jste stále v kontaktu?

Ano, jednak pracuji na VŠCHT, z které to mám na ústav asi dvě minuty a zároveň tam mám řadu bývalých kolegů a přátel. Navíc tam má sídlo i naše nadace Experientia – nadace, kterou jsme s manželem založili proto, abychom mohli alespoň částečně vrátit peníze, pocházející z licenčních poplatků firmy Gilead, zpět do vědy. Ústav nám vychází vstříc, poskytuje nám všemožnou podporu.

Hana Dvořáková, mecenáška a členka Dynamického klubu České filharmonie

Hana Dvořáková, členka Dynamického klubu ČF, na terase Prezidentského salonku.

Být náročný je užitečné

Úplný začátek vaší filantropické činnosti, ten zcela první impuls, to byl Člověk v tísni a pomoc při povodních v roce 2006. Spolupráce s touto nadací i nadále pokračuje…

Spolupráce je nyní opravdu konkrétnější, při povodních to bylo spíše emocionální. Následně jsme se s Šimonem Pánkem setkali a probírali jsme možnosti, dlouho jsme rozmýšleli, na co se zaměřit. Poté jsme se s manželem nezávisle shodli, že chceme podporovat něco, co je tak trochu na okraji zájmu, co ostatní podporovat tolik nechtějí. Vybrali jsme si vzdělávání dětí v sociálně vyloučených lokalitách. A nedávno jsme naši spolupráci s Člověkem v tísni ještě rozšířili, přispíváme na projekt Lepší škola pro všechny. Je to dnes velmi aktuální projekt, který pomáhá vytvořit ze škol místo, které učí děti orientovat se v dnešním světě. Aby si děti dokázaly vytvořit vlastní názor, aby byly schopny kritického myšlení atd.

Pan Pánek o tomto projektu hovořil i na letošním Open Air koncertu ČF. Také si pečlivě vybíráme, k jakému účelu finance z koncertu půjdou, a letos šlo právě o Lepší školu.

Ano, je velmi těžké umět si udělat vlastní názor a nenechat se manipulovat v dnešní záplavě informací, ve světě technologií a sociálních sítí. A děti jsou v tomto ohledu obzvlášť zranitelné.

Je logické, že další oblastí, které se donátorsky věnujete, je podpora mladých chemiků. Prostřednictvím vaší nadace Experientia posíláte pravidelně stipendisty do zahraničí, je to tak?

Ano, to je jeden z našich programů. Umožňujeme mladým vědcům, kteří ukončili PhD., aby si vybrali v zahraničí univerzitu nebo profesora svých snů. A pokud projdou našimi velmi přísnými kritérii, zaplatíme jim jeden rok na tomto jimi zvoleném pracovišti.

Stipendisté jsou vždy dva?

Většinou byli dva, ale jejich počet není striktně dán. Pokud bude vynikajících adeptů více, jsme ochotni jich podpořit třeba víc. A pokud by výběrem neprošel nikdo, nedá se nic dělat.

U nás se tomu říká, „nechat židli neobsazenou“.

Přesně tak. Je to tak lepší. Být náročný je užitečné. My jsme si zkrátka řekli, že opravdu chceme, aby nadace byla v tom nejlepším slova smyslu exkluzivní.

Zároveň nově udělujete i tzv. start-upové granty…

To je nový projekt, i když ten název je trošku matoucí, toho jsme si vědomi. Start-up ve vědě je totiž odlišný od start-upů v podnikání. Firemní by měly primárně přinést zisk. Zatímco my pojímáme startovací grant v tom smyslu, že chceme motivovat mladé vědce, aby se po zkušenosti v zahraničí vraceli zpět domů, do České republiky a zde si založili vlastní vědecký tým. Toto přesně české vědě chybí. Na špičkových zahraničních pracovištích si totiž mladí vědci zvyknou na perfektní podmínky a pak se jim vlastně nechce domů. A hlavně, často ani nemají kam jít. Univerzity a ústavy mají vlastní systém a své týmy. A pro člověka, který chce rozvíjet svůj vlastní nezávislý projekt, tam mnohdy není místo. Na Ústavu organické chemie a biochemie již mají vlastní program juniorských skupin a postupně se objevují i další programy, např. na Univerzitě Karlově vznikl před časem program Primus. Ale pořád je to málo. Proto chceme podporovat vědu také tímto způsobem.

Rudolfinum jako domovské prostředí

Kde se vzal impuls vydat se do světa kultury? Tipnu si: slavné příjmení…

S příjmením to nemá nic společného. (smích) K hudbě jsem byla vedena maminkou, chodila jsem na klavír a zpívala ve sboru. Někdy kolem mých 18 let se nám podařilo sehnat abonentky na cyklus A České filharmonie. Tehdy bylo velmi složité vůbec sehnat předplatné a navíc s dobrým místem. Seděly jsme někde vzadu na balkoně a pořádně jsme ani neviděly celý orchestr, ale i tak jsem si to užívala. Návštěva abonentního koncertu byla po mne vždy velký svátek. Jednu sezonu jsem vynechala, když maminka zemřela, ale dcera prohlásila, že přece musíme v této tradici pokračovat, takže od té doby jsme nevynechaly ani jednu sezonu.
V době, kdy se stal ředitelem David Mareček, jsem se moc těšila na příchod pana Bělohlávka. Česká filharmonie potřebovala přesně takového dirigenta, světově uznávaného, s českou tradicí, lidského… A pak si pamatuji, že když jsem poprvé byla na jeho koncertě, šel mi mráz po zádech dojetím a cítila jsem slzy v očích. Nejsem nijak sentimentální, ale řekla jsem si tehdy, tak takto to má být. Byl to úžasný pocit. Když jsem někdy před dvěma lety dostala e-mail pro abonenty s informacemi o Dynamickém klubu a o možnosti podpořit filharmonii, říkala jsem si, tak to je ono. A hned jsem odepsala, že ano.

Ono je to pro veřejnost často složité, filharmonie může navenek působit dojmem, že jako státem spravovaná instituce podporu snad ani nepotřebuje. Obecně vzato, vztah k donátorství se u nás, speciálně v kulturní sféře, stále teprve vyvíjí.

Chce to čas. Je možné, že to bude třeba i jednu generaci trvat. Ale mění se to. K lepšímu. Dříve jsme pojmy jako fundraising, mecenáš, donátor prakticky ani neznali, bylo těžké si pod tím něco konkrétního představit. Doufejme, že v budoucnu už to pro nás, a pro naše děti, nebudou cizí slova. Je dobré vědět, že když něčemu fandím, tak to mohu i aktivně podpořit.

Kdo s donátorstvím začne, často najednou vidí potřebu pomoci všude. Připomíná to Schindlerův syndrom („Mohl jsem zachránit víc…“). Jaký je v tu chvíli ten klíč?

Musíte se naučit i odmítat. Chce to zkušenosti a trvá to určitý čas, naučit se správně si vybrat, rozlišit, kde budou finance využity efektivněji, nebo které konkrétní oblasti se chcete věnovat. Vždy je lepší soustředit se na určitou oblast, tak jako naše aktivity se primárně dotýkají vzdělávání a kultury. Uvědomili jsme si zkrátka, že svět nezachráníme. To byl pro nás důležitý moment.

Je větší motivací přispívat na konkrétní účel, vědět, kde přesně finance pomáhají?

To je zcela zásadní, chceme vidět výsledky, sledovat vývoj, vidět, jak se určitému projektu daří. V tomto ohledu také rádi spolupracujeme s nadací VIA, jejímž posláním je rozvíjet komunitní život, péči o prostředí, ve kterém žijeme, renovaci drobných památek atd. VIA navíc šíří povědomí o filantropii jako takové, pořádá na toto téma semináře a benefiční akce, vychovává k filantropii děti a studenty. U této nadace podobně jako u Člověka v tísni víme, že peníze jsou v dobrých rukou a že budou využity přesně tam, kde jsou v tu kterou chvíli nejvíce potřeba.

Hana Dvořáková, členka Dynamického klubu České filharmonie

Hana Dvořáková v Dvořákově síni Rudolfina, na „svém“ abonentském místě ve 12. řadě.

U nás v Rudolfinu začíná další sezona, předpokládám, že se s vámi opět budeme pravidelně setkávat.

Rozhodně. Rudolfinum vnímáme jako domácké prostředí, cítíme se tu dobře. Těšíme se na novou sezonu. Vyhovuje nám pestrost, jak repertoáru, tak i sólistů, hostujících dirigentů… Ráda v hudbě poznávám nové věci. Dříve pro mne například byla díla současných skladatelů velmi složitá, ale časem jsem si uvědomila, že už jim víc rozumím, naučila jsem se i tuto náročnější tvorbu poslouchat a upřímně mě to zajímá. Mimochodem, zmínila jsem pana Bělohlávka, ale jsem velmi ráda, že má v současnosti filharmonie tak skvělého šéfdirigenta, jakým je pan Byčkov. Jeho koncerty jsou vždy silným zážitkem. Přeji filharmonii úspěšnou sezonu a nadšené posluchače, v domácím prostředí i při výjezdech. Kdykoli to bude možné, budeme u toho s vámi. A přála bych také Dynamickému klubu, aby se o něm více vědělo. Ta myšlenka si to zaslouží!

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Zavřít