První březnové dny zastihly Českou filharmonii na cestách. Z domovského Rudolfina se první český orchestr přesunul na pódia neméně proslulých evropských koncertních síní. Běžná zájezdová agenda se vlivem okolností rozrostla o kolotoč testování, karantén a téměř dennodenní kontakt s úřady všeho druhu doma i v zahraničí. Po dvou sezonách poznamenaných pandemií covidu-19 a s ní spojenými restrikcemi v cestování a veřejném vystupování se tak zdálo jako malý zázrak, když se ráno ve čtvrtek 3. března zaklaply dveře rychlíku Vindobona. V něm sedělo téměř sto dvacet filharmoniků a filharmoniček, kteří se právě vydali vstříc jarnímu evropskému turné.
Ve všech pěti sálech, kam čeští filharmonici tentokrát zavítali, zazněla Smetanova Má vlast. Zejména pro zahraniční pódia dirigenti často vybírají jen první dvě symfonické básně, a řada posluchačů tak ostatní čtyři části zná pouze z nahrávek. Tentokrát však zazněla ikonická skladba českého romantismu v celé své délce, což je pro všechny členy orchestru mimořádně fyzicky náročné.
Byčkov nechával po první polovině vystřídat koncertní mistry a dechovou sekci, jinak se však rozhodl dirigovat celý cyklus bez pauzy. A bylo to dobré rozhodnutí. V Berlíně a v Essenu to bylo jediné dílo, které zaznělo, i tam však Česká filharmonie zanechala ten nejlepší dojem. „Orchestr hraje prostě fantasticky,“ dočetli se například čtenáři berlínského deníku Tagesspiegel.
Vlast poslouchat, o vlasti přemýšlet
Vídeň je pro Českou filharmonii něco jako druhý domov. Potvrdilo se to ostatně i v uplynulých dvou letech, kdy rakouská metropole představovala prakticky jedinou zahraniční zájezdovou destinaci. Program, který šéfdirigent Semjon Byčkov zvolil pro vídeňskou třídenní rezidenci, nebyl snadný. Přesto se Zlatý sál slavného Musikvereinu každý večer plnil posluchači dychtivými české hudby.
Zdejší provedení Mé vlasti věnoval orchestr ústy svého šéfdirigenta obětem války, která jen o pár dní dříve propukla na Ukrajině. Byčkovův krátký proslov doprovodilo publikum bouřlivým potleskem a hlasitými zvoláními „Sláva hrdinům“. Ukrajinskou hymnu naopak vystřídala minuta uctivého ticha. Úvodní akordy Vyšehradu, které se rozezněly vzápětí, tak posluchače uvrhly nejen do víru Smetanovy hudby, ale i úvah – o vlasti.
S výjimkou Prvního klavírního koncertu Sergeje Rachmaninova, který během zájezdu celkem třikrát přednesla fenomenální Yuja Wang, zněla výhradně hudba českých autorů. Vedle slavného Smetanova symfonického cyklu a Dvořákovy Osmé symfonie našly své místo i skladby zahraničnímu publiku méně známé, například Bohuslava Martinů a Miloslava Kabeláče. Pouze ve Vídni uvedla Česká filharmonie melodram terezínského skladatele Viktora Ullmanna. Bývalý basbarytonista Thomas Quasthoff se ujal role recitátora a rakouské posluchače si svým strhujícím výkonem naprosto podmanil.
„Ve všech nástrojových skupinách je zvuk plný, vřelý a kulatý, ve flexibilním smísení se zdá, že vše v tomto orchestru spolu hladce souzní jakoby samo od sebe,“ nešetřil chválou na adresu České filharmonie recenzent deníku Die Presse. Zřejmě i on by souhlasil, že Vídeň je jejím druhým domovem.
Jiný kraj, jiný aplaus
Také v impozantním prostředí Labské filharmonie vystoupila Česká filharmonie celkem třikrát a vstupenkové systémy hlásily vyprodáno dávno předtím, než orchestr opustil Prahu. Pohled do hlediště sice každý večer odhaloval prázdná sedadla, které však neměl na svědomí posluchačský nezájem, ale přetrvávající protiepidemicé restrikce. Ty dovolovaly zaplnit sál jen asi ze dvou třetin. I přesto se ale filharmonikům dostalo mimořádně vřelého přijetí.
Na rozdíl od Vídeňáků, kteří okamžitě po doznění poslední skladby zahajují hromadný exodus k šatnám a klanějícím se umělcům nezřídka tleskají doslova mezi dveřmi, hamburští aplaudují prakticky neustále. Nepodařilo se to jedině mezi jednotlivými částmi Janáčkovy Glagolské mše. Jinak se v Hamburku tleskalo v pauzách mezi větami, symfonickými básněmi a dokonce i po úvodním tématu prvního Slovanského tance, který Semjon Byčkov zařadil jako přídavek. Spontaneita publika, které slavnou Elphi navštěvuje dílem kvůli hudbě a dílem kvůli architektuře, však všechny účinkující spíše potěšila než pohoršila.
O vrásky, které organizačnímu týmu nestačila způsobit rozličná a neustále se měnící protiepidemická opatření, se postaral Brexit. Ten zpřísnil prakticky veškerá pravidla pro vstup do Spojeného království. Řada hudebních nástrojů je zcela nebo zčásti vyrobena ze vzácných materiálů, a jejich majitelé tak museli procházet přísnou celní kontrolou, která se v některých případech protáhla i na několik hodin. I tyto výzvy se však podařilo překonat a Česká filharmonie se po dvaceti letech vrátila také do londýnského Barbicanu, kde jarní turné vyvrcholilo.
Čeští filharmonici byli navíc prvním zahraničním symfonickým orchestrem, který do slavného sálu zavítal po dvouleté covidové pauze. Není tedy divu, že oba zdejší koncerty se těšily nebývalému zájmu Londýňanů i Čechů v britské metropoli žijících. Mé vlasti posluchači dlouze aplaudovali ve stoje a zcela výjimečné ohlasy vzbudilo také zdejší provedení Glagolské mše. Leoš Janáček ji složil v hluboké víře v panslavismus a „pro víru ve věčný život“. Velkolepé dílo pro orchestr, sbor, čtveřici sólistů a varhany svým poselstvím k posluchačům promlouvalo na začátku března roku 2022 mimořádně silně.
V britském Guardianu na druhý den stálo: „Program, v němž Česká filharmonie představila své tři nejvýznamnější národní skladatele, dodal návštěvě orchestru pocit mimořádné a hluboce emotivní události.“
Na další evropské turné se Česká filharmonie vypraví v říjnu tohoto roku. V době českého předsednictví v Radě Evropské unie vystoupí orchestr ve slavné Philharmonie de Paris, bruselském Bozaru a vrátí se také do hamburské Elbphilharmonie a dalších německých sálů. Páteří programu bude tentokrát hudba Gustava Mahlera a Dmitrije Šostakoviče.
