Semjon Byčkov: Zůstat sám sebou je největší hrdinství

Poprvé jsme spolu mluvili před dvěma lety, dělali jsme velký rozhovor pro magazín Reportér. Hovořili jsme právě o dětství a dospívání, o milnících v životě i kariéře, o emigraci, o tom, jak si člověk utváří hodnoty, a samozřejmě o hudbě. V jednu chvíli – konkrétně při vyprávění o přijímacích zkouškách na leningradskou konzervatoř – jsem musela Semjona přerušit. Protože ač jsem věděla, že se na školu dostal, byla jsem napjatá jako tětiva.

„Semjone, prosím vás, hned mi potvrďte, že to dopadlo dobře, protože tohle je k nevydržení,“ povídám. Semjon se zasmál, potvrdil happy end a až pak jsem ho nechala pokračovat. A když jsem pak, po dvou a půl hodinách rozhovoru, vyšla z Rudolfina, říkala jsem si: Proč jen jsme neměli víc času? Ani tentokrát to nebylo jiné.

Semjone, tenhle rozhovor vzniká k vašim sedmdesátým narozeninám. Berete je jako nějaký milník? Nebo příležitost bilancovat?
Už před několika dekádami jsem zaznamenal jednu věc. A totiž, že kulaté narozeniny, světe div se, vůbec nic nemění! Život je před nimi úplně stejný jako po nich a změny se odehrávají v mezidobí. Vybavuji si rozmluvu se svým otcem, bylo to ke konci jeho života. „Tati,“ říkám, „pořád si připadám, jako by mi bylo patnáct. Není to divné?“ A táta na to: „Není. Mám to stejně.“

Čili tendence bilancovat, popřípadě v souvislosti s kulatinami až lehce klesat na mysli, jste neměl nikdy? Říká se, že pro ženy je obtížná čtyřicítka, pro muže zase padesátka…
Viděl jsem muže, kteří propadali hysterii, když jim bylo třicet. Ne, já tyhle sklony nemám, opravdu jsem naposledy bilancoval, když mi bylo patnáct.

Dobrá, nechme tedy jubileum jubileem. Ve vašem životě nicméně musejí být momenty, které sám považujete za klíčové. Třeba ten večer v Leningradě…
Ano, ten večer. Bylo mi dvanáct, otec mě vzal na procházku a v potemnělých ulicích města mi řekl pravdu o Sovětském svazu. Že je celý postavený na lži. Že nemám věřit ničemu z toho, co nám říkají. To byl skutečně milník, podobně jako můj odchod ze SSSR o jedenáct let později. A také příhoda s vynikajícím klavíristou Vitalijem Margulisem, která se odehrála nedlouho poté v Římě.

Připomenete ji?
Když jsem emigroval ze SSSR, měl jsem v kapse sto dolarů. To byla maximální částka, již tehdy bylo možné vyvézt. A upřímně, i kdyby nebyla, já stejně víc neměl, odchod ze země byl spojen se spoustou poplatků a já žil tři roky o chlebu a bramborách, abych na ně nastřádal. Z Leningradu jsem jel nejdřív do Vídně a odtud po deseti dnech právě do Říma. Margulis už tam byl, emigroval pár měsíců přede mnou. Znali jsme se do té doby jen zběžně, byl profesorem na leningradské konzervatoři v době, kdy jsem tam studoval. Pamatuji si, že když jsem v roce 1973 vyhrál Rachmaninovu dirigentskou soutěž, přišel za mnou do zákulisí a byl velmi vřelý, což na mě zapůsobilo. Až v Římě jsme však navázali přátelství.

Jednou ho pozvali na freiburskou Hochschule für Musik, aby tam odučil masterclass. Když se vracel, šli jsme ho s přáteli v Římě přivítat na nádraží jako hrdinu, protože jeho lekce byly tak úspěšné, že dostal nabídku stát se ve Freiburgu profesorem. Ten večer se u něj v bytě na Lido di Ostia konala veliká oslava. Přijel jsem pozdě, party byla v plném proudu, všichni už začínali být patřičně opilí. Margulis si mě vzal stranou, aby mi povyprávěl, jaké to v Německu bylo. V jednu chvíli pak z ničeho nic sáhl do kapsy, vytáhl dvacetidolarovou bankovku a snažil se mi ji dát. Samozřejmě jsem ji absolutně nemohl přijmout, odmítal jsem a odmítal, až on, skoro se slzami v očích, povídá: „Seňo, měl jsem štěstí, dostal jsem za hodiny ve Freiburgu pět set dolarů. A chci se s tebou rozdělit. Zítra zas někdo bude potřebovat tvou pomoc. Ty mu pomůžeš a takhle se to ke mně postupně dostane zpátky.“ V tu chvíli jsem odmítnout nemohl, protože v tom celém bylo hlubší poselství.

Stále jde o jeden z raných milníků, bylo vám dvaadvacet. Co ty pozdější?
Bylo jich tolik! V profesním i osobním životě. Třeba když jsem potkal Marielle, svou druhou ženu. To byl velice složitý, ba dramatický moment v mém životě, byl jsem přeci ženatý a měl děti. Musel jsem učinit těžké rozhodnutí. Následoval jsem tehdy své srdce – a nikdy toho nelitoval. Ale ono je to tak, že milník je skoro všechno. Každý koncert je v určitém smyslu milník. Buď dostanete ránu do hlavy, nebo polibek.

A co nejcennější rady, které jste v životě obdržel? Takové, jež vás formovaly?
I těch bylo mnoho. Ale vzpomněl bych jednu, která přišla od Wolfganga Stresemanna, německého dirigenta a skladatele, jenž byl intendantem Berlínských filharmoniků v době, kdy jsem tam v roce 1985 debutoval. Stresemann byl úžasný muž. Narodil se do aristokratické rodiny, jeho otec byl za Výmarské republiky ministrem zahraničí, byl laureátem Nobelovy ceny za mír. Wolfgang studoval dirigování, a když přišli nacisté, odjel do Ameriky a nějakou dobu psal kritiky. V polovině padesátých let ho německá vláda požádala, aby se vrátil do vlasti a stal se intendantem Berlínské filharmonie. Onu klíčovou radu mi dal po koncertě, když jsem přišel do zákulisí. „Musíš poslouchat ‚dovnitř‘ orchestru,“ řekl.

Co tím přesně mínil?
Že musím slyšet každého jednotlivého hráče v orchestru. A nejen slyšet, ale také poslouchat. Protože to je veliký rozdíl. I v životě musíme koneckonců slyšet i naslouchat. Jen tak opravdu porozumíme tomu, co nám ostatní říkají.

A ještě na jednu věc stran cenných rad se zeptám. Kdybyste měl teď, jako sedmdesátiletý Semjon Byčkov, šanci poradit něco svému mladšímu já, co by to bylo a jak starý by byl Semjon, kterému byste radil?
Klidně už Semjon Byčkov-dítě. A ta rada by byla poměrně jednoduchá. Vše je jen o hodnotách, které v životě vyznáváme. Je úplně jedno, zda jsme dirigenti, novináři nebo řidiči náklaďáku, vždy musíme vědět, jaké hodnoty máme, a pak si za nimi pevně stát. Celý život mě provází báseň od Vladimira Kornilova, v níž se praví, že největším hrdinstvím na světě je být sám sebou a zůstat sám sebou.

Proč bych to jinak dělal?

Viděla jsem nedávno vaše koncertní provedení Rusalky, které bylo dechberoucí. A říkala jsem si: Od útlého dětství žijete hudbou, v hudbě, s hudbou. Dělá s vámi ještě něco fyzicky?
Odpověděla jste si sama. Kdyby se mnou nic nedělala, nepřipadala by vám Rusalka dechberoucí.

Dobrá, tak mi ještě řekněte, co s vámi dělají ovace ve stoje. Po Rusalce byly.
Vždycky si říkám, jak tvrdá asi musejí být sedadla, že z nich lidi po koncertě vstanou! (smích).

Dovedu si představit, že na začátku kariéry jsou ovace ve stoje něco naprosto úžasného. Ale je možné si tenhle radostný pocit uchovat i po tolika letech?
Je to nejen možné, ale naprosto nutné. Jak bych mohl nemít úžasnou radost, když lidi po koncertě vstanou ze sedadel? Proč bych tam jinak byl? Mohl bych zůstat doma a milovat hudbu úplně stejně. Ale jsem tu, abych ji sdílel s ostatními. Je to naprosto přirozené, není v tom žádná urputná snaha.

Jste znám tím, že o hudbě do hloubky přemýšlíte a před každým projektem načítáte ohromnou spoustu informací. Řekněte, dokáže vás hudba stále překvapovat?
A jak! Každý den. Vším, co v ní je. Dokonce i hudba, kterou jsem dirigoval milionkrát. Hudba je takřka nevyčerpatelným zdrojem poznání a objevování. Nejlepší způsob, jak to vysvětlit člověku, který není hudebníkem, je láska. Když někoho milujete, co činí váš cit trvalým? Skutečnost, že bez ohledu na to, jak dlouho s tím člověkem jste a jak dobře ho znáte, pořád existují věci, které o něm nevíte. Hudba je přesně taková. A navíc, hudba vás nikdy nezradí. Jak k ní přistupujeme, jak ji produkujeme nebo přijímáme, se může lišit, ale ona pořád zůstává hudbou.

Čímž mě přivádíte k další otázce. Je klasická hudba něčím, co máme tendenci považovat za svého druhu bezpečný přístav? Svět kolem nás se mění šíleným tempem, dějí se věci, které bychom nepředpokládali nebo si je nepřáli. Hudba je jaksi bezpečná, sám říkáte, že vás nezradí. Svět klasické hudby se zdá neměnný, ty nejlepší věci jsou dvě stě nebo tři sta let staré. Je to opravdu tak, nebo se svět klasické hudby také mění?

Mění. Mění se způsob, jakým je hudba přijímána, dokonce bych použil slovo konzumována. Mění se i způsob, jakým je produkována, stává se z ní leckdy tovární výrobek. S vývojem technologií se přihodilo, že prakticky kdokoliv může nahrát cokoliv. Zapneme chytrý telefon, na něm kvalitní diktafon, nahrajeme se a zveřejníme to na YouTube. Víte, některé změny jsou vlastně úžasné, technologie přinášejí řadu netušených, fantastických příležitostí. Ale je to jako v té básni od Kornilova: jsou to hodnoty, které musejí zůstat neměnné. Já mám to štěstí, že mohu dirigovat pouze hudbu a orchestry, s nimiž cítím hluboké souznění. Což je však stav, k němuž jsem se musel propracovat, nikdo mi ho nedal zadarmo.

Dva plus dva je maximálně pět

Letos v září jste zahájil pátou sezonu v roli šéfdirigenta České filharmonie. A zároveň oznámil, že jste podepsal smlouvu na dalších pět let. Čili zjevně nelitujete, že jste do toho tenkrát šel. Jaká spolupráce s prvním českým orchestrem vlastně je?
Důvod, proč jsem souhlasil, že budu pracovat v Praze, je samozřejmě krása a tradice orchestru a také prostředí, ve kterém hraje. Čímž myslím jak Rudolfinum, tak Prahu. To je jasné. Co jsem ale nečekal, je rychlost, s jakou se tenhle orchestr promění v těleso, které přenáší čistou krásu, které je sebejisté, ohromně silné ve vyjádření a přesné v rytmu. Přičemž rytmická exaktnost mě asi překvapila nejvíc. Neb slovanské hudební vzdělání je postavené na melodické stránce hudby, Slované jsou neuvěřitelně citliví na melodii, ale méně precizní, pokud jde o rytmus. Připomíná mi to ten starý židovský vtip. Děti se učí aritmetiku. Pak přijde na zkoušení u tabule a učitel se ptá Mojšeho, kolik je dva plus dva. Sedm, říká Mojše. A učitel na to: Ale no tak, chlapče! Vždyť na tom pracujeme už tolik měsíců! Každý ví, že dva plus dva jsou čtyři. Maximálně pět. Ale sedm?

Tak takhle nějak se to má se slovanským rytmem. Ale zpátky k té spolupráci. Řeknu vám, co se stalo tenhle týden. Měli jsme zkoušku, hráli jsme Šostakoviče. Orchestr tu skladbu neznal, ale všichni se velmi pečlivě připravili. Oni moc dobře vědí, co je těžké, a tenhle Šostakovič těžký doopravdy je. A tak jsme zkoušeli a zkoušeli a bylo to obtížné a já jim v jeden moment povídám: „Víte, neumím si představit orchestr, který by tuto skladbu vyjádřil lépe. Není to poprvé, co tenhle pocit mám – a musí to být řečeno.“

Co na to oni?
Nic. Oni nikdy nic neříkají. Usmívají se a pak jdou domů a přemýšlejí o tom (smích).

Jaká je teď v orchestru atmosféra? Při zahajovacím koncertě jsem si všimla, že hráči se na sebe smějí, povídají si.
Je to tak, a není to jen Honza Mráček! Myslím a doufám, že orchestr je šťastný. Jsou spolu rádi, rádi spolu hrají, setkávají se i mimo práci. Po koncertě v San Sebastianu jsme měli večírek v jedné restauraci a oni byli skvělí. Na konci už zpívali a tancovali, byla to divočina. Strašně se mi to líbilo! Když jsem k nim přišel, tuhle jejich stránku jsem neznal a jsem přesvědčen, že to má co do činění s českou mentalitou. Francouzi dokážou vzplanout, být šťastní, ale za deset minut se to změní. Italové jakbysmet. Tady v Česku jsou lidi rezervovaní, tiší, dlouho váhají, než vyjádří před cizím člověkem svůj názor. Ale pak, když to klikne, už to tak zůstane. Protože je to opravdové.

Je nějaký projekt, na který jste v souvislosti s Českou filharmonií obzvlášť hrdý?
Nedá se vybrat jeden. Každý projekt je jiný. Obecně platí, že čím víc orchestr danou hudbu zná, tím otevřenější a uvolněnější hráči jsou. Zmínila jste Rusalku, to byla veliká věc. Samozřejmě, že ji hráči znali, narodili se s ní a vyrůstali. Ale partituru tak dobře neznali, naposledy ji nahrávali snad před pětadvaceti lety. Navíc je to opera, musí se hrát jinak než symfonie, hráči musejí být citliví k hlasům zpěváků, musejí naslouchat variacím, rozumět slovům i tomu, co je mezi řádky. Vyžaduje to mnohem víc znalostí.

Jaká byla Rusalka pro vás?
Znamenala pro mě jeden z nejšťastnějších momentů v hudebním životě. Musím vám říct, že před lety jsem šel na Rusalku do jedné opery, město nebudu jmenovat. Seděl jsem v první řadě na balkoně, poslouchal a strašlivě se nudil. O něco později jsem dostal nahrávku Rusalky, pustil si ji a během několika taktů začal slzet. To samé dílo, ale vyvolalo ve mně úplně jiné emoce.

O čem – pro vás osobně – Rusalka je?
To mi došlo hned po prvním přečtení libreta. O tom, že nikdy nemáme chtít to, co bychom neměli mít.

Dobrá, takže Rusalka není o nespolehlivosti mužů a naivitě žen?
Ne. Nakonec prohrají všichni. Proč? Protože chtěli něco, co neměli mít!

Bez duše je člověk jen turistou

Co s Českou filharmonií plánujete dál?
Teď vám řeknu něco, co jsem ještě nikomu neřekl. Dohodli jsme se onehdy s vedením orchestru, že tu s nimi budu trávit šestnáct týdnů v roce. Ve finále to vždycky bylo spíš dvacet. A teď ta zásadní informace: Nehodlám na tom nic měnit! (smích). Někdy je mi hráčů až líto, vidí jen mě a nikoho jiného!

Už jsme se toho trochu dotkli, ale stejně se zeptám. Co se od vás čeští filharmonici naučili a co zase vy od nich?
Odpovím další historkou. Věcí, která na mě strašně zapůsobila. Beethovenův houslový koncert a sólistka Lisa Batiašvili. Hráči neuvěřitelným způsobem naslouchali, jak jeden druhému, tak Lise. Naprosto přesně zrcadlili všechno, co ona chtěla a potřebovala. Jsou tým, všichni jdou tím samým směrem a každá nota je důležitá. A co jsem se naučil já od nich? Přiblížili mi autentickou duši české hudby, kterou diriguji. Víte, neexistuje nic jako dokonalá, jediná správná interpretace. Důležitá je autenticita. Duše. Když tam není, je člověk jen turistou.

A na závěr otázka, která se netýká hudby. Žijeme ve zvláštní, v řadě ohledů nepříznivé době. Pandemie, válka, klimatická změna, energetická krize… Nejistota je veliká. Je něco, co vám dává naději?
Jak dlouho už lidstvo vede debatu o tom, zda naši planetu někdy navštívili mimozemšťané? Já jsem přesvědčen, že navštívili, ale když viděli, co jsme zač a jak tu žijeme, zase radši rychle uletěli! Ale vážně. Každá krize je zároveň příležitostí, jak se poučit a jak to začít dělat lépe. Jen tu příležitost musíme rozpoznat, což se samozřejmě neděje vždycky. Ale víte, co se říká o naději. Že umírá poslední.