Mimořádně nadaný chlapec
V listopadu 1952 je prezidentem USA zvolen Dwight D. Eisenhower, v Československu probíhá proces s Rudolfem Slánským, v Londýně zas historicky druhý ročník soutěže krásy Miss World. V Leningradě přichází třicátého dne toho měsíce na svět Semjon Majevič Byčkov. Vládcem Sovětského svazu je tou dobou ještě Josif Stalin, zbývá mu pětadevadesát dní života.
Semjon od útlého dětství projevuje hudební nadání. V pěti letech ho maminka bere do leningradského Domu vědců, kde dává lekce klavíru Lina Fjodorovna Anikina Stěpanovová, absolventka varšavské konzervatoře z předrevolučních dob. Chlapec je mimořádně talentovaný, má absolutní sluch, potvrzuje profesorka. Následující dva roky k ní Semjon dochází na hodiny. Je mu šest, když má první koncert: hraje sonátu Muzia Clementiho. Nakonec je to právě Lina Fjodorovna, kdo Byčkovovým doporučuje, aby syna přihlásili na Glinkovo sborové učiliště, kde studují nejnadanější chlapci z celé země. Uchazečů je pět set, dostane se dvacet. Semjon mezi nimi.
Semjonova matka, ročník 1924. Tu noc, kdy má maturitní večírek a spolu s kamarády do brzkých ranních hodin tančí na něvském nábřeží v Leningradě, začne operace Barbarossa: nacistické Německo útočí na Sovětský svaz. Semjonova matka pak prožije v Leningradě celé obléhání, všech těch devět set dní. Při jednom z poplachů se skrývá ve sklepení budovy, na niž dopadne bomba. Nálož proletí celým domem – ale nevybuchne. Po válce se matka vdá, má dva syny. Otec, vědec, pracuje pro armádu, která ho posílá do Kazachstánu. Maminka s chlapci zůstává v Leningradě, hlavně proto, aby Semjon nemusel opouštět Glinkovo sborové učiliště – a také klub Dynamo Leningard, za který hraje volejbal. Je to tatínek, kdo pak, když je Semjonovi dvanáct, synovi otevře oči a změní život. Jednoho večera jej bere na procházku Leningradem, venku je chladno. Otec chlapci vyjeví pravdu o sovětském režimu. Že je celý postavený na lži. Dítě jeho slova pochopí a zapíše si je hluboko do paměti.
Malý Puškin
Ilja Musin, fenomenální dirigent a profesor leningradské konzervatoře, je Semjonovým vysněným pedagogem. Glinkovu školu absolvuje Semjon s vyznamenáním, což mu automaticky zajišťuje místo na konzervatoři. Jenže na oboru sborové dirigování, což Semjon nechce. Malý Puškin, jak mu přezdívali na Glinkově učilišti, má vyšší ambice: chce řídit orchestr. Musí tedy dělat přijímačky. Přetěžké, sestávající z několika vyčerpávajících kol. Risk je o to větší, že toho roku (1970) hodlá konzervatoř na orchestrální dirigování přijmout jen jediného uchazeče. Semjon se přesto hlásí. Zkoušky s ním dělají adepti, kteří by mohli být jeho otci. Zkoušejí to potřetí, počtvrté… Semjon je nervózní jako nikdy předtím, má pocit, že kazí, co může. Ale ke svému vlastnímu údivu se probojuje až do závěrečného kola. A když se v něm postaví před opravdový symfonický orchestr, dá taktovkou nástup a orchestr začne hrát, Semjon ví, že je na správném místě. Od nového školního roku bude jeho profesorem Ilja Musin.
Úspěchy za oceánem i návrat domů
V roce 1973 vyhrává Semjon prestižní Rachmaninovovu dirigentskou soutěž. Téhož roku se také poprvé žení a v lednu 1975 si i s manželkou Táňou zažádá o vystěhování ze Sovětského svazu. Ví totiž, že v jeho rodné zemi jej nic dobrého nečeká, mimo jiné i kvůli sílícímu antisemitismu. Ten byl sice v SSSR přítomen vždy, ale v posledních letech jako by se utrhl ze řetězu. Což pocítil i Semjon, jemuž byla kvůli jeho židovskému původu odepřena hlavní cena za vítězství v Rachmaninovově soutěži: dirigování Leningradské filharmonie. Hned po podání žádosti o vystěhování vyhazují Semjona z konzervatoře a Táňu z práce. Vízum jim však úřady nakonec udělují a manželé v březnu 1975 skutečně odjíždějí. Po deseti dnech ve Vídni a šesti měsících v Římě se stěhují do USA. Semjon vystuduje newyorskou Mannes School of Music, diriguje Grand Rapids Symphony v Michiganu či Buffalo Philharmonic Orchestra ve státě New York. V září 1981, v necelých devětadvaceti letech, debutuje v New York City Opera, o dva roky později dostává americké občanství.
Semjon se v Buffalu stává hudebním ředitelem, ve stejné době (1985) debutuje se Šostakovičovou Pátou symfonií s Berliner Philharmoniker. Stále žije ve Spojených státech, ale jeho mezinárodní proslulost rychle vzrůstá a na obzoru se již začíná rýsovat i přesun na starý kontinent: Semjon ve druhé polovině 80. let potkává tou dobou již také slavnou francouzskou klavíristku Marielle Labèque, jež tvoří duo se svou starší sestrou Katiou a která se má stát Semjonovou druhou manželkou. „Byl to obtížný okamžik mého života,“ přiznává později Semjon Byčkov, „byl jsem přece ženatý a měl děti. Řídil jsem se však srdcem a nikdy toho ani na vteřinu nelitoval.“ V roce 1989, kdy padne Berlínská zeď a s ní i železná opona, se Semjon stává hudebním ředitelem Orchestre de Paris a také hlavním hostujícím dirigentem filharmoniků ve svém rodném Leningradě, který se o dva roky později vrátí ke svému původnímu jménu Petrohrad. Semjonův přesun do Evropy je dokonán.
Předsevzetí, které se nevyplnilo
V devadesátých letech je už Semjon plně etablován v nejvyšších patrech světové dirigentské scény. Jeho kariéra na mnoho let najde základnu v Německu: v roce 1997 se stává šéfdirigentem WDR Sinfonieorchester v Kolíně nad Rýnem, o rok později získá tutéž pozici i v Semperoper v Drážďanech. S kolínským orchestrem pořídí řadu špičkových nahrávek Brahmse, Šostakoviče Mahlera či Rachmaninova. Wagnerův Lohengrin se stane nahrávkou roku 2010 podle britské BBC. Tou dobou již má Semjon Byčkov za sebou například i debut v londýnské Covent Graden, milánské La Scale, vídeňské Staatsoper či neworské Metropolitan Opera. V roce 2010 Semjon opouští šéfdirigentský post v Kolíně nad Rýnem s tím, že napříště již nechce stálé angažmá. O tři roky později poprvé spolupracuje s Českou filharmonií. Tehdy samozřejmě ještě nemůže tušit, že právě první český orchestr jej nakonec přiměje k tomu, aby své rozhodnutí nevázat se přehodnotil.
A právě to se nakonec stane. Semjon s Českou filharmonií nahrává Čajkovského, spolupráce je oboustranně příjemná. V květnu 2017 umírá šéfdirigent České filharmonie, legendární Jiří Bělohlávek. Orchestr i jeho vedení se ocitají v obtížné situaci: koho oslovit, aby Bělohlávkovo místo zaujal? Volba je jasná. Po závěrečném koncertě sezony se tak do dirigentského salonku v Rudolfinu vydává asi dvacetičlenná delegace hráčů a členů managementu v čele s prvním houslistou a koncertním mistrem Josefem Špačkem. „Řekl jsem něco v tom smyslu, že se nám s ním výborně pracuje, že si vážíme jeho přístupu k nám a že k němu chováme respekt. A že bychom chtěli, aby byl náš… No, tady jsem to prostě řekl tak nějak lidsky… Aby byl náš taťka. Daddy,“ popíše později Špaček v rozhovoru pro magazín Reportér. Semjon je viditelně dojatý. Předsevzetí padá a Česká filharmonie má nového šéfdirigenta.
Pokračování s Českou filharmonií
Osmadvacátého září 2022 Semjon zahajuje s Českou filharmonií svou pátou sezonu. V Rudolfinu zní Beethovenův houslový koncert se sólistkou Lisou Batiashvili a Straussova monumentální Alpská symfonie. Před publikum předstupuje ředitel orchestru David Mareček a oznamuje: Semjon Byčkov s námi podepsal smlouvu na dalších pět let. A zbytek už si můžete přečíst ve velkém rozhovoru v tomto čísle: o tom, jak filharmonici Semjonovi pomohli objevit autentickou duši české hudby, o tom, jak díky nim pochopil některé z rysů české povahy či o tom, jak neuvěřitelně muzikální a pečliví čeští hráči podle něj jsou. A taky o tom, že ač původní dohoda zněla, že Semjon bude s filharmonií trávit šestnáct týdnů v roce, nakonec se ukázalo, že je to vždycky spíš dvacet. „A na tom nehodlám nic měnit!“ směje se Semjon Byčkov, který se narodil před sedmdesáti lety, ve stejný měsíc, kdy si Američané zvolili prezidentem Eisenhowera a v Londýně se konal druhý ročník Miss World.
