Nahrávací firma Deutsche Grammophon si tohoto sedmatřicetiletého klavíristy považuje natolik, že mu od roku 2016 dává každoročně možnost, aby své umění zaznamenal na jejích nosičích. Dvojnásobný držitel ocenění Umělec roku 2019 – podle časopisů Gramophone a Limelight – zahraje s Českou filharmonií řízenou Semjonem Byčkovem 20. až 22. dubna Klavírní koncert č. 23 C dur Wolfganga Amadea Mozarta.
Nejlepší hračka? Klavír!
Osmatřicetiletý absolvent newyorské Juilliard School pochází z hudební rodiny: matka je klavíristka a otec skladatel. Vzpomíná si na svůj první hudební zážitek? „To jsem byl ještě u maminky v bříšku. Byla šest měsíců těhotná a připravovala se na absolventský koncert na berlínské Universität der Künste. Byl to velmi dlouhý recitál, a já to musel přetrpět. „Když jsem byl velmi malý, jsem zachycený na fotkách, jak se snažím dosáhnout na klaviaturu. Prý jsem se sápal po klavíru dřív, než jsem začal mluvit.“ Příběh tohoto klavíru je pozoruhodný. V Berlíně bydleli v nevelkém bytě, ovšem když Víkingurovi rodiče zdědili nějaké peníze, koupili za ně křídlo Steinway, které mu pak vévodilo. Zpět do Reykjavíku se stěhovali už s ním. Matka byla Víkingurovou první učitelkou.
Vliv na rozvoj jeho hudebního myšlení pak měli dva pedagogové na Juilliard School – Robert McDonald a Jerome Lowenthal. McDonald mu předal smysl pro formu a stavbu díla, Lowenthal byl podle Ólafssona ten nejsvobodnější muzikantský duch, mistr spontaneity.
Islandský klavírista prozrazuje, že je nadán specifickou schopností – synestézií. Odborně řečeno jde o způsob vnímání, kdy určitý vjem vyvolává vjem jiný, který není reálně přítomen, v tomto případě jde o barevné vidění tónů. U Ólafssona je to navíc doprovázeno i absolutním sluchem. Hraje-li v tónině f moll, vybaví se mu modrá, v a moll žlutá a v B dur fialová.
Víkingur prý v dětství považoval klavír za nejlepší hračku na světě. A přiznává, že mu to zůstalo dodnes. Velmi si pochvaluje, že učitelé rozeznali jeho svobodomyslnost a nikdy ho nenutili cvičit otravné etudy. „Prostě jsem jen rád hodně hrál,“ shrnul to pro web Arcana. A poslouchal nahrávky. Jeho oblíbenci byli Dinu Lipatti, Clara Haskil, miloval Benna Moiseiwitche, Sergeje Rachmaninova, Josefa Hoffmanna, Alfreda Cortota, Vladimira Horowitze, Emila Gilelse… A také Glenna Goulda a Jevgenije Kissina. „Poslouchat jejich nahrávky byla má vášeň až obsese,“ řekl Martinu Cullingfordovi v rozhovoru pro časopis Gramophone v dubnu 2020.
Islandský Glenn Gould
Víkingur Ólafsson přitahuje posluchače jak výjimečnou muzikalitou, tak vizionářskou dramaturgií. Jeho nahrávky Philipa Glasse, Johanna Sebastiana Bacha, Jeana-Philippa Rameaua, Clauda Debussyho a Wolfganga Amadea Mozarta stojí na samém vrcholu zájmu kritiků i publika. The Daily Telegraph ho nazval „novou superstar klasického klavíru“. Podle The New York Times je dokonce „islandským Glennem Gouldem“, a toto označení možná není daleko od pravdy. Stačí si poslechnout Ólafssonovy nahrávky: známé i méně známé skladby jako by se odvíjely v neočekávaných souvislostech, odkrývajících skryté hloubky. Každá repetice je ozvláštněná jemnými posuny v barvě, ve vedení hlasu i v artikulaci. Kritici oceňují bohatost jeho tónu v kombinaci s vřelým expresivním frázováním.
Rok po úspěšném albu nazvaném Johann Sebastian Bach vydal Islanďan další bachovské album, s podtitulem Works & Reworks (DG 2019). Zachycuje hudbu barokního mistra v současném pojetí, jak ji vnímá sám Víkingur Ólafsson. Jeho přepracování Bacha má v sobě severskou zádumčivost, tesknost až temnotu a současně jemnost a křehkost. Jaká bude Ólafssonova interpretace Mozarta, uslyšíme v dubnu.
S fenomenálním Kanaďanem Glennem Gouldem mají i společnou vášeň pro dílo Johanna Sebastiana Bacha. Nahrávka, kterou pořídil v roce 2018 pro Deutsche Grammophon a která byla BBC Music Magazine vyhlášena Albem roku, obsahuje pětatřicet kratších Bachových skladeb, původních i v různých transkripcích. Ólaffsson vedle svých úprav zvolil přepisy Augusta Strádala, Wilhelma Kempfa, Ferruccia Busoniho či Sergeje Rachmaninova.
„Chtěl jsem se vzdálit monumentálnímu pojetí Bacha, onomu mohutnému katedrálnímu zvuku. Podle mě hrát najednou všech 48 Preludií a fug či Dvojhlasé a tříhlasé invence jako jednu kompletní skladbu je fetiš 20. století,“ řekl v dubnu 2019 v rozhovoru pro The Guardian. „Myslím, že Bach ani nezamýšlel, aby se provozovaly vcelku. Já tomu nemohu přijít na chuť. Když posloucháte jeho Sinfonie, jsou to samy o sobě svébytné skladby. A já mám raději krátké příběhy než epické romány.“
Je tu však ještě jedno propojení s Bachem. A to na krátký příběh nevypadá. Po ukončení studií na Julliard School v New Yorku se Ólafsson přestěhoval za svou ženou, spisovatelkou a rozhlasovou publicistkou, do Oxfordu, kde tehdy studovala. „Tři roky jsem tam měl čas hledat sebe sama, stát se sám sobě učitelem. Ale všechno se točilo kolem Bacha – poslouchal jsem ho, začal jsem ho pravidelně hrát, přemýšlel jsem o něm. Mým učitelem se stal Bach,“ doplnil klavírista pro The Guardian.
Rok po úspěšném albu nazvaném jednoduše Johann Sebastian Bach vzniklo další bachovské album Johann Sebastian Bach Works & Reworks (DG 2019), které přibližuje hudbu barokního mistral v současném pojetí. Víkingur Ólafsson na něm spolupracoval s přáteli Ryuichim Sakamotem, Benem Frostem, Hansem-Joachimem Roedeliusem a Hildur Guðnadóttir. Neskrývá se v tomto přístupu nebezpečí, že se z takových nahrávek zcela vytratí Bach? „Víte, každá nota, kterou zahrajeme, je reinterpretace, transkripce. Kdykoliv jsem hrál Bacha, cítil jsem, že to je moje reinterpretace. My přece nevíme, jak Bach hrál svou hudbu. Neumíme si to ani představit. A neumíme se vžít do doby, kdy žil a kdy kůň byl nejrychlejším dopravním prostředkem. Všechno, naprosto všechno bylo jiné než dnes,“ odpověděl v dubnu 2019 Imogen Tildenové z deníku The Guardian. Možná má islandský klavírista pravdu. Jeho přepracování Bacha v sobě mají severskou zádumčivost, tesknost až temnotu a současně jemnost a křehkost. Těžko jim odolat!
Ti, ke kterým vzhlíží
První Ólafssonova nahrávka pro Deutsche Grammophon byly skladby Philipa Glasse. Tohoto skladatele od raného mládí velmi obdivuje a jejich konzultace nad Glassovými Etudami přerostly v přátelství zralého muže a mladíka. Glassovu hudbu poprvé slyšel, když mu bylo třináct let. „Jeli jsme s rodinou po dálnici z Francie do Švýcarska, se sestrami jsme seděli na zadních sedadlech, nudili se a hádali. Vtom jsme z našeho discmana uslyšeli něco, co nás uzemnilo. Byl to Glassův První houslový koncert s Gidonem Kremerem. To bylo neuvěřitelné, poslouchat takovou muziku, když se řítíte stopadesátikilometrovou rychlostí po dálnici!“ vzpomínal klavírista v roce 2017 na webu Arcana. Kromě klavírních skladeb má rád Glassovu operu Einstein on the Beach a hudbu k filmu Koyaanisqatsi.
Glass nebyl jediným americkým skladatelem, s nímž islandský klavírista spolupracoval. V roce 2020 uvedl s Orchestre Philharmonique de Radio France ve francouzské premiéře třetí klavírní koncert Johna Adamse Must the Devil Have All the Good Tunes? za řízení autora.
Osobností, k níž Ólafsson vzhlíží, je klavírista a dirigent Vladimir Ashkenazy. Poprvé se setkali na slavnostním koncertě u příležitosti otevření reykjavické koncertní síně Harpa v roce 2011, kde s Islandským symfonickým orchestrem zahrál pod Ashkenazyho taktovkou Griegův klavírní koncert. Poté společně vystupovali v Londýně, Dánsku i Japonsku. Když před dvěma roky Vladimir Ashkenazy oznámil svůj odchod z koncertních pódií, Víkingur Ólafsson to na svých facebookových stránkách komentoval: „Rád bych vyjádřil svůj absolutní obdiv a vděčnost tomuto s nikým nesrovnatelnému a velkorysému muži, který celý svůj život zasvětil hudbě.“
Rameau, Debussy, Mozart
Za pozornost stojí i album Rameau – Debussy (DG 2020), v němž Ólafsson propojil „enfant terrible“ baroka Jeana-Philippa Rameaua, jak říká, s hudbou Clauda Debussyho, který Rameaua obdivoval a věnoval mu druhou část 1. knihy svých Obrazů. Podle Ólafssona oba narušili dosavadní hudební pravidla a vytvořili nový hudební jazyk. „Debussy není jen hlavní představitel impresionismu, ať si pod tím představujeme cokoliv, podle mého názoru má jeho hudba hluboké kořeny v baroku. Na album jsem zařadil skladby, které to reflektují. Ano, Debussy maluje obrazy zvukem. Nebyl však první. Totéž dokázal Rameau a já jsem chtěl na tomto albu ukázat, že mezi ním a Debussy existuje plynulá přátelská konverzace, aniž by se byli potkali. Byl bych moc rád, kdyby posluchači nerozeznali, kdo z nich právě hovoří,“ vysvětloval interpret Martinu Cullingfordovi v rozhovoru pro měsíčník Gramophone krátce po vydání nahrávky.
Zatím posledním Ólafssonovým počinem je mozartovská nahrávka Mozart & Contemporaries (Mozart a současníci, DG 2021), která vedle Mozarta obsahuje díla Baldassara Galuppiho, Carla Philipa Emanuela Bacha, Domenica Cimarosy a Josepha Haydna.
Harpa – pýcha Reykjavíku
Přestože Víkingur Ólafsson strávil raná léta v Berlíně, studoval v New Yorku a vystupuje po celém světě včetně Japonska, žije na Islandu. A doma si ho soudě podle ocenění, která obdržel, váží. Je nositelem dvou islandských hudebních cen, Kulturní ceny Americko-skandinávské společnosti či Ceny islandského optimismu za rok 2009, která se uděluje vynikajícímu umělci v jakémkoliv oboru. Ólafsson vyučuje na univerzitě v Oxfordu a na konzervatoři v Reykjavíku a popularizuje klasickou hudbu v médiích. V roce 2012 založil festival Reykjavík Midsummer Music, od roku 2015 vede festival Sweden’s Vinterfest.
Hlavní město Islandu se pyšní nádhernou a obdivovanou koncertní síní Harpa. Leží na břehu zálivu a jeho vody se odrážejí ve skleněné fasádě, kterou vytvořil Olafur Eliasson. Na zahajovacím koncertu 4. května 2011 vystoupil i Víkingur Ólafsson. O několik let později tu vznikly jeho nahrávky skladeb Philipa Glasse a Johanna Sebastiana Bacha. Je téměř symbolické, že dominantou bytu, kde žil Víkingur se svými rodiči, byl berlínský Steinway, zatímco jeho dvouletý syn se samozřejmostí vyrůstá v sousedství jedné z nejpozoruhodnějších koncertních budov na světě.
