Dirigenti i hostující sólisté často hovoří o specifickém zvuku České filharmonie. Potvrzují tak to, co naživo slýchávají návštěvníci koncertů v Rudolfinu, či publikum během zájezdů. Jak ale toto unikum věrohodně přenést na nahrávku? A jak výsledek dostat k příznivcům klasické hudby doslova z celé planety? To první je úkolem zkušených zvukových mistrů. Druhou část úkolu dokáže splnit pečlivě vybrané vydavatelství, které záznamu poskytne adekvátní péči. Nově je nyní hudba prvního českého orchestru „doma“ u prestižního labelu Pentatone.
Pětapadesátiletý britský skladatel poznal Prahu především z fotografií Josefa Sudka, ale také z videoprůvodce Janka Rubeše. Ve své nové symfonii cituje svatováclavský chorál i písničku Travička zelená. Podstatná je pro něj ale především nezávislost na vzorech i módních trendech, a snad ještě víc umělecká imaginace. I proto mohl Julian Anderson napsat skladbu věnovanou Praze, ačkoliv ji dosud nikdy nenavštívil. Na uvedení Symfonie č. 2 v dubnu v Rudolfinu se ale těší.
Komorní hudba má skromnější, zato někdy intenzivnější možnosti, jak vzbudit emoce posluchačů. V intimitě malého ansámblu nebo jen sólisty s klavírním doprovodem se skrývá nejniternější hloubka vyjádření i vnímání. A pokud se komorní hudba propojí s jiným druhem umění, může vzniknout násobný vjem – už proto, že jde většinou o ojedinělou událost.
Čeští posluchači ho mohou znát z nahrávek Deutsche Grammophon, osobně se však s Víkingurem Ólafssonem setkají až na jeho dubnových koncertech s Českou filharmonií. Islandský pianista ve své osobité hře propojuje severský původ, americké školy a evropskou klavírní tradici.
„Věděl jsem, že se lidé mění v sochy, domníval jsem se, že je to tím, že dostávají do rukou moc, tím přetrhávají styky s lidmi a mění se před jejich očima. Je to pravda, ale jen částečně. Lidé se stávají sochami i z jiných příčin; také z té, že jim chybí láska, živý a teplý vztah spojení v objetí. Protože patrně bez tohoto vztahu nemůže žít člověk jako člověk. A lidé přestávají být sochami, když se zase vracejí do lidského společenství.“— Jiří Weil [1]
