Ve třiceti začínala znovu od začátku. Nyní se Asmik Grigorjan chystá na Rusalku s Českou filharmonií

Po premiéře Pikové dámy v milánské La Scale se Grigorjan ocitla v neobvyklé situaci: měla před sebou takřka celý týden volna, které mohla strávit v rodném Vilniusu, kde má dodnes svůj domov. V rozhovoru, který jsme vedli, inscenaci v Miláně chválila, úzkostlivě se ale vyhýbala jakékoliv zmínce o tom, že divadlo ukončilo spolupráci s dirigentem Valerijem Gergijevem, podporovatelem Vladimira Putina. Učinila tak ostatně také Dvořákova Praha a řada dalších světových hudebních institucí.

Mnohem uvolněněji sopranistka mluvila o tom, jak se staví ke své vlastní práci. „Nahrávám si všechna svoje vystoupení, pořád je poslouchám a zkoumám, co bych mohla příště udělat jinak a líp,“ přiznává Grigorjan a jako samozřejmost zmiňuje potřebu neustále pracovat sama na sobě. Cítí se tím zavázána i svým rodičům, arménskému tenoristovi Gegamu Grigorjanovi a litevské sopranistce Ireně Milkevičiūtė. Díky ní se Grigorjan poprvé setkala s operou, ještě než se narodila: její matka v době těhotenství zpívala titulní roli v Pucciniho Madam Butterfly. Později se spolu obě ženy na jevišti skutečně setkaly, v inscenacích Evžena Oněgina a Pikové dámy.

Sopranistka v posledních letech uchvátila publikum na festivalech v Bayreuthu i v Salcburku. Její cesta do špičkových operních divadel však nebyla ani zdaleka přímočará. Hudbě se věnovala od dětství a rodiče byli jejími prvními učiteli, sama ale tvrdí, že opravdu zpívat se naučila až po třicítce. Předtím si prošla dlouholetým vyčerpávajícím kolotočem rolí v menších divadlech, který měl za následek hlasovou i psychickou krizi. Ve třiceti letech začínala od začátku. „Se svými tehdejšími problémy se netajím. Myslím, že je důležité, aby i mladí pěvci věděli, že nemají zbytečně spěchat,“ otevřeně říká Grigorjan.

Jedna a ta samá žena

Pro čtyřicetiletou zpěvačku není důležité, jak blízká je jí postava, kterou právě ztvárňuje. „Jedná se vždy o jednu a tu samou ženu, která se nachází v extrémně odlišných situacích. Snažím se každé postavě porozumět tak, aby byla pochopitelná v první řadě pro mě,“ vysvětluje sopranistka, které si dirigenti i režiséři cení pro její komplexní přístup.

Přesvědčit se o tom mohlo publikum v madridském Teatro Real, kde ztvárnila titulní roli Rusalky v inscenaci situované do baletního divadla. S obdivuhodnou grácií tehdy zvládla i taneční složku své role. „Stálo mě to hodně práce, nikdy předtím jsem v baletních botách na špičkách nestála,“ líčí Grigorjan, která musela obtížnou dovednost trénovat doslova krok za krokem, a ještě se učit, jak s nezvyklým pohybem koordinovat zpěv. „Možná jsem ale v sobě objevila nový talent,“ směje se. Pomohla jí při tom i fyzická kondice. „Občas dělám tai-chi nebo break dance, ale nedokážu jít do posilovny a provádět tam nějaké cviky.“

S rolí Rusalky se poprvé setkala asi před patnácti lety. „Je to nádherná hudba i postava, a dokonce bych řekla, že je to jedna z mých erbovních rolí,“ vyznává se sopranistka. Z českého repertoáru jmenuje ještě jednu oblíbenou postavu. Jenůfou minulý rok okouzlila publikum v londýnské Covent Garden.

Jenůfa a Rusalka mají něco společného: neřídí se dobře míněnými radami starších, což pro ně má tragické následky. Grigorjan ale sama podotýká, že když je člověk v teenagerském věku, jsou mu i ty nejrozumnější rady rodičů často proti srsti, protože si chce dělat všechno po svém. „Sama jsem měla ohromné štěstí, protože otec mě nikdy do ničeho netlačil,“ vzpomíná sopranistka s láskou na svého prvního učitele, který jí ponechával volnost při veškerých rozhodnutích.

Svoje litevské i arménské kořeny vnímá Grigorjan velmi silně, v oblibě má i diametrálně odlišný folklor a kultury obou zemí. Před deseti lety se jako sólistka významně podílela na Koncertě na památku obětí arménské genocidy, který se uskutečnil ve Vilniusu.

O šest let dříve ve svém rodném městě stála u vzniku sdružení Vilnius City Opera, které se z nezávazného spolku mladých operních interpretů změnilo v regulérní divadelní instituci, jež dodnes úspěšně funguje. „Když jsme se dali dohromady, nešlo nám ani v nejmenším o založení nové operní společnosti,“ vzpomíná Grigorjan na bezstarostné začátky v roce 2006, kdy se setkalo pár mladých lidí, kterým spolu bylo dobře a chtěli dělat operu trošku jinak a po svém. „Přitáhli jsme k opeře spoustu nového a mladého publika, vlastně jsme si tím vytvořili celou generaci příznivců,“ připomíná zpěvačka další pozitivní důsledky vzniku Vilnius City Opera.