Nad Prahou je rozkročen parný, pozdně srpnový den. Útrobami Rudolfina se rozléhá drnčení vrtaček a dělníci spěchají sem a tam labyrintem podzemních chodeb. Prázdninová rekonstrukce zázemí se šťastně chýlí ke konci. A my právě směřujeme do klidného hájemství pana Slípky, mistra houslaře.
„Vstupte,“ zazní příjemný hlas a před námi se otvírá houslařské království. Připadáme si jak v jiném světě. Po stěnách i nad našimi hlavami visí housle a violy, na podlaze postávají violoncella a kontrabasy. A všude možně se to hemží dřevěnými korpusy, deskami, smyčci, nákresy… A na vyvýšeném stupínku u okna se pak tyčí vlastní pracovní stůl s nepřeberným množstvím nástrojů a udělátek. Nože, dlátka, houslařské hoblíky, měřítka… A v poličkách zase dráty a drátky, dřívka, šroubky. Látky těkavé i netěkavé pro lepení i výrobu klihu a laku. Známé, neznámé i zcela tajné přísady a „náhradní díly“.
Každou chvíli mistr něco vytáhne a ptá se nás: „A co myslíte, že je tohle?“ A my jako v soutěži tipujeme, ale málokdy se trefíme. Povídáme si o houslích, jejich historii, výrobě i složení, o hudebnících i věcech zcela nehudebních. Každou chvilku se smějeme, protože pan Slípka je nejen skvělý houslař, ale také výborný vypravěč se smyslem pro pointu. A nechybí ani skutečná hudba. Z přehrávače zní tlumeně kusy s výraznými smyčcovými party.
Občas nás mile vyruší návštěvy, které sem proudí v míře požehnané. Právě přichází hudebník pro svůj opravený inštrument. Nástroj předán, ale ještě se hledá bodec a smyčec. Nyní je to komplet. Mistr bere svůj nástroj láskyplně do rukou a prohlíží opravy. A pan Slípka ví, že teď přijde hlavní vysvědčení jeho práce.
„Ano?“ táže se nesměle.
„No výborně,“ září hudebník.
„Jo?“ opakuje již jistějším tónem pan Slípka.
„Nooo…“ rozplývá se majitel nástroje.
„Jo?“ vyžaduje houslař definitivní schválení své opravy.
„Jasně.“ blaženě vydechuje hráč a dodává: „No, no, to je vono. Děkuju.“
Umělec se loučí a my pokračujeme v příjemném povídání. Přikusujeme výborné švestky z Karlštejnska, které, jak jsme poučeni, vlastnoručně trhala mistrova manželka.
A další návštěva. „Copak je to za housličky?“ rozzáří se oči páně Slípkovy, když do kumbálu vstoupí mladý adept umění notně obtěžkán třemi letitými futrály. Následuje znalecký odhad všech tří nástrojů společně s fundovaným i zábavným výkladem o jednotlivých houslařích a houslařských školách.
Čas tu zkrátka běží jiným tempem. A i když jsme přišli hlavně fotit, setrváváme u mistra houslaře dál a ještě aspoň malou chvíli nasloucháme jeho vyprávění.
Přesnost je výsada houslařů | Přesná práce s důrazem na milimetry je v houslařině základ. Cvikr, lupa, měřítka… To vše patří k denní výzbroji mistra houslaře.
Tajemný nástroj | Mám tady takovou věcičku. To jsem tenkrát dělal v Národním divadle a jednou jsem si objednal nástroj. A když mi to přišlo, tak mi volali, že prý tam něco mám a že to asi bude omyl, že je to nejspíš pro balet. Tak jsem se tam vydal a povídám: „To určitě není pro ně. To jsem si objednal já.“ A oni na to: „Ale víte, jak se to jmenuje?“ „No my tomu říkáme mikrometr.“ A oni: „Ale tady píšou tloušťkoměr s úchylkoměrem.“ Tak takovéhle nástroje používají houslaři k měření tloušťky houslové desky.
První republika v akci | To nad těma kostma, to je houslová krabice. Tahle je ještě takový unikát, protože to dělala firma Kroch za první republiky. Na tom stavěli v podstatě i mistři a vydávali to za vlastní nástroj. I Italové si to od něj nechali připravovat.
Ono se to tak nějak... | Hmm… Nejčastější závady na nástrojích… Nejčastější závada je blbost. A taky většina nástrojů je autodestrukčních. Hudebník vám ten svůj kus přinese a povídá: „Tady se tomu ulomila hlavička.“, „Tady se to samo nějak, ehm.“, „Najednou se tomu odlepila deska“ a tak podobně.
Kůže všeho druhu | To je na smyčce. Kůže se namotává vedle stříbra, aby se neprohmatala hůlka. Na ty nejlepší smyčce patří buď klokan, nebo ještěrka. Samozřejmě záleží jaká ještěrka. Z kůží mám všechno možný. Snad všechny druhy plazů, jedovatý nejedovatý. Několik druhů ještěrek. Ryby včetně kůže žraloka, parmy, sumce… Některá kůže vydrží míň, některá víc. Posledně si tu nějaký dědeček přál pro svou vnučku kůži ze žraloka. Ta je hrubá jak smirkový papír. Asi ho rozčilovala. Dědeček byl spokojenej. Jak holčička, to nevím. Jo, jo přírodní materiál vydrží strašně moc.
Na nákupech | Jak se kupují kůže? Různě. Tuhle jsem koupil asi za padesátku kabelku v sekáči… ještěrku, moc pěknou. Paní za mnou to čapla a říká: „A že to nechcete, já vám dám o dvacku víc.“ Byla zklamaná. Nedal jsem.
Kolegové z dávných dob | No to je jasný. To je jeden z takzvaných Stainerů. No není z těch nejhorších, to je normálně manufaktura ze Schönbachu. Ale může to bejt funkční. Jestli hrajete gipsy anebo country, tak to jo. To je přesně ten nástroj, který po tom touží. Je to zdravý a dělaný okolo první světový války. Kdyby to byl originál Stainer, to by se mi klepaly ruce. Jednoho maj v Paříži, a ten teda je.
Není žíně jako žíně | Kůň pro nejlepší žíně povídáte? – No, jednorožec. Ale všechno podlíhá módě. Když jsem začínal řemeslo, tak nejdražší byly žíně čínský. Já měl nejradši mongolský, protože mi přišly pevnější. Pak jsem byl v Rusku a kamarád mi dal ruský. O těch se tehdy moc nevědělo. Začaly se víc objevovat až po revoluci. A teď se už dostaly i nad mongolský. Jsou pevnější, působí lepším dojmem. Žíně mi počítá manželka – 180 houslových, 220 violových, 260 cellových a 350 bassových.
Zlepšováky mistrů | Tohleto je kopie starý mechaniky s přehazovačkou. To jen tak neuvidíte. To je tady ve filharmonii a pak jsem si ještě já nechal udělat kopie. Tady zmáčknete upínák a strunu můžete natočit kolíčkem. Pak upínák utáhnete a můžete dolaďovat. Je s tím strašná otrava furt točit, než tu strunu natáhnete, kdežto takhle to máte hned. To je zlepšovák asi z roku 1850.
Jak šel čas | Od baroka se na houslích změnilo pár věcí. Změnily se hmatníky, jsou delší. Dělaj se ebenový, dřív se dělaly smrkový potažený hruškovou dýhou. Tvar kobylky se změnil, sklon a pasování krku. Byly snad kratší krky, ale korpusy zůstávaj. Taky se zlepšily žíně a kalafuny. Dřív se to přetáhlo o smrk a bylo hotovo. Teď se kalafuny dělají k různým strunám na míru. Třeba na kontrabas, na ten je pět druhů kalafuny. Ta poslední už úplně teče. Stačí jeden vlahý pohled a vykape vám do futrálu.
Kde stěny mají duši | Stěny pokrývají fotografie slavných houslových osobností i houslistů úplně neznámých a v dobrém slova smyslu amatérských. Děti, dívky a mladíci, dospělí. Století páry, první republika, 60. léta minulého století. Ale všechny spojuje nástroj nejlíbeznější, housle.
Blázni nebezpěčný | To je nesmysl učit se tohle řemeslo. To může chtít jenom blázen. Nebezpečnej.
– A kolik vás je v republice? –
Bláznů nebezpečnejch?
– To nebude ani desítka, ne? –
Ale kdepak. To byste se divil. Tady se to hemží magorama. V cechu může bejt tak osm deset houslařů. A pak ve svazu je tak asi třicet. A dohromady nás tady může bejt takovejch padesát.
Sdílet článek
Nejlepší odměna pro autory?
Když vás článek zaujme tak, že ho zkrátka musíte sdílet.
