1 / 6
zpět na výpis
Magazín číslo 3 / 2018
Finská dirigentka Susanna Mälkki na fotografii Simona Fowlera

Susanna Mälkki – O delikátnosti Mozartovy hudby a o kráse v hudbě soudobé

Šéfdirigentka Helsinské filharmonie a hlavní hostující dirigentka Los Angeles Philharmonic. Přestože se velmi ráda a dobře věnuje interpretaci současné hudby, pro svůj pražský debut s Českou filharmonií připravuje mozartovský program. Poslechnout si ho můžete 5. května v Rudolfinu na abonentním koncertu řady O.

V roce 1994 Finka Susanna Mälkki vyhrála Národní violoncellovou soutěž v Turku a na několik let zakotvila u prvního pultu violoncell v symfonickém orchestru v Göteborgu na jihu Švédska. O deset let později už byla dirigentkou orchestru ve Stavangeru na jihozápadě Norska a současně s taktovkou debutovala na Lucernském festivalu s pařížským souborem pro soudobou hudbu Ensemble InterContemporain. Do roku 2013 byla pak jeho hudební ředitelkou. V současnosti je šéfdirigentkou Helsinské filharmonie a hlavním hostem u Filharmonie v Los Angeles. Často se před publikem objevuje ve spojení se současnou hudbou. Byla například s operou Quartett, kterou napsal Luca Francesconi, vůbec první dirigentkou, která připravila novou inscenaci v historii milánské Scaly. V Metropolitní opeře řídila při svém debutu v roce 2016 tamní první uvedení opery Láska na dílky Kaiji Saariaho a ve Vídeňské státní opeře letos na jaře nastudovala Dantonovu smrt od Gottfrieda von Einem.

Je pro vás Gottfried von Einem objevem?

Rozhodně ano, Dantonova smrt je pro mě skutečný a pěkný objev. Von Einem napsal několik oper a jeho celkový odkaz není nijak malý, ale mimo Rakousko není vlastně vůbec znám. Měla jsem určitou představu, co mě čeká, jméno jsem samozřejmě znala, ale jeho hudbu jsem podrobně neznala. Ve Finsku jsem proto ještě před vídeňským úkolem naplánovala uvést jednu jeho orchestrální skladbu. Byla krátká, ale zajímavá.

S Českou filharmonií uvedete Mozarta…

…ano, jen a jen Mozarta…

A budete mít jako sólistku mladou hornistku Kateřinu Javůrkovou…

Těším se na ni!

Jde opravdu o vaše první vystoupení v Praze?

Naprosto. Česká filharmonie má v hudebním světě neuvěřitelnou pověst. Jsem pozváním moc potěšena. Slyšela jsem její nahrávky se skvělými dirigenty… Pro mě jde o reprezentanty těch nejlepších středoevropských tradic. A k tomu Praha jako město, které mělo vždy svou důležitost, stačí si vzpomenout právě na Mozarta a Prahu… Takže moci do Prahy přijet a dirigovat právě tento orchestr je něco mimořádného, opravdu se hodně těším.

Finská dirigentka Susanna Mälkki

Susanna Mälkki | Foto Simon Fowler

A vnímáte rozdíl mezi Vídní a Prahou, třebaže obě metropole patří do střední Evropy…?

Ale jistě. Rakousko-uherská monarchie, české národní obrození, v devatenáctém století česká kultura a česká hudba… Antonín Dvořák… A jelikož jsem velkým fanouškem Janáčka, tak i na něm si uvědomuji svébytnost regionu, kde žil. V jeho hudbě slyším dostatek nezávislosti na klasických tradicích. A pak je tu ještě přidaná linie pro mě jako pro Finku: my stejně jako vy hovoříme svým vlastním jazykem, který spoluvytváří naši identitu. Kulturní oblasti a jazykové oblasti souvisí často spolu. I proto je pro mě Praha lákavá. Mimochodem, znám některé zajímavé příslušníky mladší generace českých umělců, mám teď na mysli skladatele Miroslava Srnku nebo Ondřeje Adámka.

Už se objevily informace, že od Miroslava Srnky budete na podzim dirigovat novinku v Los Angeles.

Ano, je jedním z autorů, u kterých jsme objednali příspěvek ke století filharmonie. Souhlasil, jsem ráda. Je to skvělý skladatel. Takže existují už nějaké vazby. Ale nyní jsem ráda, že do Prahy opravdu fyzicky přijedu.

Co vše jste dirigovala od Leoše Janáčka?

V Paříži Věc Makropulos, v Hamburku Jenůfu, v Nizozemsku Glagolskou mši… a samozřejmě jsem jako někdejší violoncellistka hrála jeho Pohádku. Janáčka mám moc ráda. Ale taky Dvořáka. Ostatně, myslím, že neexistují nahrávky, které by mohly soupeřit se snímky jejich hudby pořízenými českými orchestry!

Máte nějakého „svého“ dirigenta mezi českými? Kubelíka? Neumanna? Bělohlávka?

Všechny, co jmenujete. Když jsem byla členkou Göteborského orchestru, hrála jsem i za řízení Jiřího Bělohlávka. Jen jednou, ale sledovala jsem jeho nahrávky, samozřejmě i dalších dirigentů. Příští rok na jaře budu dirigovat v Paříži Rusalku. Bude to moje první setkání s touhle operou. To všechno jsou silné tradice, které se mi moc líbí.

Byla jste v Göteborgu koncertním mistrem. Hrajete dál na violoncello?

Jen pro radost, jen doma. Veřejně ne. Z praktických důvodů – je to velký nástroj. A samozřejmě i z časových. Už nemohu dosáhnout úrovně, na které jsem byla, teď nenajdu dost času na cvičení. Ale zůstat s nástrojem v kontaktu je důležité.

I pro vás jako dirigentku?

Ano, pro dirigenta je zázemí hry na nástroj nezbytností. Je to ta nejlepší cesta, jak se učit, jak procvičovat schopnosti a dovednosti – a také uši, když se učíte hrát.

Finská dirigentka Susanna Mälkki

Finská dirigentka Susanna Mälkki | Foto Simon Fowler

Dirigovala jste také operu Láska na dálku od Kaiji Saariaho. Pro mě šlo při uvedení v Janáčkově divadle v Brně loni o životní zážitek. Jak pro vás?

To je jedna z nejlepších, ne-li přímo nejlepší opera napsaná v posledních dvaceti nebo pětadvaceti letech. A pro mě to má ještě tu spojitost, že jde o finskou autorku… Její hudba je opravdu mimořádná, dirigovala jsem už několik jejích děl. A znám ji osobně. Myslím, že Láska na dálku byla první věcí, se kterou jsem se od ní setkala. I když – vlastně ne. Ještě předtím jsem hrála jednu její violoncellovou skladbu. Měla jsem ale možnost pracovat s ní osobně, byla jsem asistentkou ve Finské národní opeře při prvním finském uvedení Lásky na dálku. To je celý vlastní vesmír! Skladatelka má obrovský cit pro námět, příběh. Smrt a láska jsou v opeře odvěkým tématem. Ale jedinečný je zvuk, který Kaija Saariaho přináší…! Orchestrace je přitom – až na výjimky, jako je trocha elektroniky – docela tradiční. Mimořádná pro mě je vzpomínka na konec roku 2016. Byla jsem v Metropolitní opeře a dávali jsme Lásku na dálku. Jsem šťastná, že se mi dostalo důvěry i od autorky. Ano, jde o mimořádné dílo – a říká to mnoho lidí…!

Mohou ženy přidat něco specifického do kompozičního umění, jako třeba Kaija Saariaho, nebo do umění interpretačního? Vy sama…?

Jako interpretka to takhle nevnímám. Přicházím do styku s opravdu různorodou hudbou – a je jak od mužů, tak i od žen. Máme řadu žen skladatelek a každá je tak jiná, že je nevidím jako něčím typicky „ženské“. Ale je pravda, že Kaija Saariaho napsala kusy, v nichž je něco specificky ženského, například když se stala matkou, tak zachytila tlukot dětského srdce… Vím, že o příběhu Lásky na dálku přemýšlela hodně, hodně dlouho a rozhodla se, že na ten námět určitě napíše operu. Víte, bylo by snadné říci, že zkomponovala operu o lásce, protože je žena. Ale to by bylo opravdu zjednodušující… Když uvažujete o tvůrcích, jako jsou Morton Feldman nebo Jonathan Harvey, uvědomíte si, že existuje řada dalších skladatelů, kteří se také zabývají časem a prostorem. A v případě mé krajanky? Sleduje linku, která je důležitá v jejím životě, která je důležitá pro ni. A jak to vypadá zvenčí, to je až na druhém místě… Kaia Saariaho je ve svém výraze velmi opravdová a upřímná. Ke mně přesně tak promlouvá a její hudbu hraji moc ráda. K jejímu světu se dokážu vztáhnout.

Jste dirigentkou, která se ráda a dobře věnuje současné hudbě. Je to jen radost? Jsou i racionálněji a odtažitěji komponující autoři, experimentátoři s matematickými strukturami a konstrukcemi… Líbí se vám soudobá hudba opravdu vždy?

Moje práce, respektive můj úkol jako dirigentky je pokoušet se porozumět tomu, co se skladatel snaží sdělit. Technika, kterou autoři používají, není – nebo by asi neměla být – přímo významem, který jejich hudba nese. Občas smysl hudby najdete rychle, někdy se jím musíte zabývat víc, ale v každém případě platí, že když převezmu odpovědnost za uvedení díla, tak se ani sama sebe nemám moc ptát, jestli se mi líbí, nebo ne. Působím v té chvíli jako řemeslník, jako spolutvůrce. Líbí se mi různé druhy současné hudby. To je vůbec jedna z věcí, které mě na soudobé hudbě fascinují nejvíc – dokáže obsáhnout obrovské pole témat a výrazu, dotýká se takového množství věcí…! Bylo by škoda něčemu se úplně vyhýbat nebo vědomě omezovat volbu, čemu se chci věnovat. Když se s nějakým autorem dobře znám, je logičtější, že budeme spolupracovat. Věnuji se soudobé hudbě tolik, protože jsem si vědoma, že existuje spousta různých směrů a stylů. Ale může se samozřejmě stát, že tentýž skladatel napíše hudbu, která se mi líbí, a pak věc, která se mi tolik nelíbí, které nerozumím. To se pochopitelně stává pořád a opakovaně. K živému umění i tohle prostě patří…!

Vyplývá z toho, že bychom neměli skladatele škatulkovat.

Přesně tak! Víte, lidé se často obávají soudobé hudby, prý že je obtížná a tak dále. Myslím, že za to trochu může extrémní avantgarda padesátých let. Tehdy se hovořilo o teorii a technice opravdu hodně.

Možná dokonce příliš moc?

Skoro ano. Na druhou stranu, i o Bachovi a jeho hudbě by se dalo hovořit jen analyticky, případně by se mohlo uvažovat o numerologii a podobných věcech, které v jeho tvorbě také hrály roli. Záleží na úhlu pohledu. Jsou lidé, kteří třeba právě Bacha chtějí vidět jako velmi intelektuálního a nechtějí mluvit o výraze jeho hudby, o víře a podobných věcech. Chtějí zůstat vně. Hudba může mít v lidské reflexi různé úrovně hloubky. Také jsem si během let všimla, že se skladatelé opravdu snaží průběžně získávat – a samozřejmě získávají – zkušenosti. A tak se stává, že mladí autoři píší hodně komplexní, hodně komplikovanou hudbu. Až teprve později jsou schopni najít způsoby, v nichž se zkušenosti zúročují. Vychází z toho pak už méně složitá hudba. Možnost takového vývoje jim musíme přiznat.

Jsou moderní skladby, které víc přinášejí nebo vyjadřují emoce, jsou skladby, v nichž emoce tak snadno nenajdeme. Považujete tuhle stránku hudby za důležitou?

Slovo emoce je podle mého v tomto případě příliš obecné. Pro někoho je něco emoce, cit, pro jiného je totéž už sentimentalita. Raději bych hledala v hudbě něco, co bych nazvala krásou a ještě raději výrazem. Hledat a nacházet emoce, to už je osobnější. Mohu mít emocionální reakci na krásu. A krása může být abstraktní. Ale když za emoce označíte závěr Pucciniho Bohémy s umírající Mimi, jde o jiný typ emocí… Abstrakce je velmi důležitá. Ale cítím, že nemohu jen hrát noty, jak jdou za sebou, a nějak k nim pouze „přidávat“ emoce. Důležité je celkové gesto. My hudebníci vytváříme různá hudební gesta – a ona pak mohou mít pro různé lidi různé významy… To je moje krédo.

Co myslíte krásou? Zvuk, nebo třeba i struktury?

Pojem zvuk je podle mého tím dobrým startovním bodem. My jako lidé přece reagujeme na zvuky. U zpěváka slyšíte bezprostředně jeho hlas. A ten může znít přímo vábně! U symfonického orchestru je to podobné, ale složitější – tam musíte nejprve hledat balanc. Vezměte si hudbu György Ligetiho, která je velmi komplexní. Je hluboce krásná, má velké množství výrazu. A proti ní postavte jiného autora…! Definice krásy bude v současné hudbě obtížná.

Jste poměrně hodně orientována na moderní hudbu, do Prahy ale vezete Mozarta…

… takže se ptáte, jak to jde dohromady…? Mám klasické hudební vzdělání, byla jsem violoncellistka, vyrůstala jsem na Bachovi, na Brahmsovi… Mozart toho pro violoncello napsal méně, ale má smyčcové kvartety… Jeho hudbu nesmírně a hluboce miluji, považuji ho za jednoho z největších hudebních géniů, jaký kdy žil. Soudobá hudba je důležitá součást mé kariéry, ale nikdy nebyla a nebude jediná. Hrát Mozarta není vůbec lehké, jeho hudba je delikátní. A je to muzikantská hudba – je hodně přítomná přímo v prstech a rtech hudebníků. Myslím, že bych se shodla s většinou kolegů, že je to hudba mimořádná.

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Zavřít