1 / 6
zpět na výpis
Magazín číslo 3 / 2018
Dirigent Karel Ančerl

Karel Ančerl. Po 110 letech

Ve středu 11. dubna 2018 uplynulo 110 let od narození dirigenta Karla Ančerla. Česká filharmonie, jejímž šéfdirigentem byl v letech 1950–1968, mu v těch dnech věnovala tři své abonentní koncerty pod taktovkou Jakuba Hrůši. Na programu byla díla Zoltána Kodályho, Ludwiga van Beethovena a Sergeje Prokofjeva. Přesně ve výroční den položili zástupci rodiny, rodné obce Tučapy a České filharmonie květiny u Ančerlova hrobu na Vyšehradském hřbitově. Samotným výročím ovšem ančerlovské dění rozhodně neutichá!

Když Česká filharmonie v roce 2008 připravovala výstavu k Ančerlově „stovce“, téměř to vypadalo, že dostupné archivy už všechno řekly. A pamětníci také. U nás, v Kanadě i jinde. Také se zdálo, že rozsáhlejším portrétům Karla Ančerla bude vždycky bránit fakt, že je dodnes nezvěstná jeho pozůstalost, kterou nejprve rozprášila nacistická a pak sovětská okupace. Byl to samozřejmě omyl. Nové objevy se pořád dějí. Dokud jsou tu lidé, kteří mají chuť objevovat. Díky tomu k nám Karel Ančerl promlouvá opět a nově.

Brahms a Asrael s Berlínskými filharmoniky

Sérii rozhlasových pořadů natáčel s Karlem Ančerlem především v roce 1967 Ivan Medek – hudební publicista, tehdejší dramaturg České filharmonie, vlastně jeden z Ančerlových nejbližších spolupracovníků. A také člověk, který Ančerlovi zůstal nablízku i poté, co dirigent v roce 1968 opustil Československo; Ančerl měl k Medkovi naprostou a oprávněnou důvěru. Ivan Medek se uměl skvěle ptát, a tak máme dodnes zachycené Ančerlovy postřehy a úvahy, vyprávěné před rozhlasovým mikrofonem v drobnokresbě a s velkou živostí. Jako třeba charakteristický zážitek s Berlínskými filharmoniky.

Skupinová fotografie České filharmonie na schodech Rudolfina (1954). Karel Ančerl v dolní řadě

Skupinová fotografie České filharmonie na vstupním schodišti do Rudolfina (1954).

Karel Ančerl dirigoval v letech 1962–1967 celkem 13 koncertů slavného orchestru. Zazněla při nich Martinů Pátá symfonie, Dvořákova Šestá, Sedmá a Osmá, Voříškova D dur symfonie, Mozartova Pařížská, Weberův Oberon a Sommerova Antigona, Čajkovského Klavírní koncert s Gary Grafmanem, Dvořákův Houslový s Josefem Sukem či Stravinského Houslový s Wolfgangem Schneiderhanem. Ale na svých vůbec prvních koncertech 17. –19. dubna 1962 řídil Brahmsovu Symfonii č. 1 c moll. Ivanu Medkovi a posluchačům Československého rozhlasu o tom vyprávěl:

„Letitým dirigentem Berlínské filharmonie byl Wilhelm Furtwängler, osobnost takového druhu jako u nás Talich, který vtiskl orchestru pečeť své osobnosti tak hluboko, že ať po něm přišel kdokoliv, vždycky v orchestru zůstal někde vězet ten Furtwängler. Karajan, který je nyní šéfem, si na toto ze začátku velmi často stěžoval. A trvalo mu několik let, než dokázal svoji osobnost a své názory do orchestru vložit.

Tak já jsem přijel prostě do Berlína. Zkoušel jsem první polovinu, to byla Sommerova předehra k Antigoně. Orchestr ji hrál poprvé, čili věnoval jsem jí víc času. S Pepulou Sukem jsem pak hrál Dvořákův koncert. Potom byla Brahmsova symfonie. A já si myslel: ‚No tak, je to Berlínská filharmonie, ti Brahmse znají nazpaměť, tady asi nebudu muset moc zkoušet.‘ Ale přesto jsem si řekl: „Vezmeš tu symfonii alespoň tak zhruba a naznačíš některá místa, která asi děláš jinak, než jsou zvyklí.“ Vysvětlil jsem vše orchestru: jaká mám přání, jak si představuji určité věci v té které větě. A začal jsem zkoušet. Orchestr mi šel úžasně na ruku, výborně jsme si rozuměli, já byl po hlavní zkoušce nesmírně spokojený. A teď přišel koncert. První polovina se hrála přesně tak, jak jsem ji naštudoval. Ve druhé polovině, kde byla Brahmsova symfonie, jsem spustil a teď najednou celý orchestr mi šel „po ruce“, to znamená: hrál později, než jsme byli v notách, a vzal daleko klidnější tempo, než jsem začal já. Všecky gradace první věty byly pomalejší, než jsem si je představoval a než jsem chtěl – a tak to bylo celou symfonii. Já prostě žasl. A řekl jsem si: ‚Tady nemůžeš dělat nic jiného než se podvolit, nebo to celé rozbiješ.‘ A podvolil jsem se. Jelikož se ale koncert ještě dvakrát opakoval, ovšem už beze zkoušky, druhý večer jsem velmi energicky začal. A ejhle! Orchestr už šel daleko více se mnou než první večer. Třetí provedení bylo přesně, jak jsem si ho představoval. A jak jsem zkoušel. Sešel jsem se pak s intendantem orchestru doktorem Stresemannem a řekl jsem mu: ‚Prosím vás, jak je tohle možné?‘ – A on říká: ‚Ale to je u nás vždycky tak. S tím už se Karajan moc nazlobil. Orchestr má v sobě Furtwänglera natolik, že to vždycky chvilku trvá, než se toho zbaví a dá hostujícímu dirigentovi to, co chce.‘ “

Z české hudby přinesl Ančerl na program Berlínských filharmoniků i Sukova Asraela, skladbu, kterou dirigoval nejen s Českou filharmonií, ale později i s Royal Philharmonic nebo Cleveland Orchestra. V Berlíně zněl Asrael pod jeho taktovkou 4. a 5. ledna 1964.

„Já mám Asraela strašně rád už proto, že přímo se Sukem jsem ho ještě měl příležitost studovat. A mám k této skladbě vůbec svůj osobní vřelý vztah. Strašně mě mrzí, že se toto dílo nestalo světovým, jako je třeba Janáčkova Sinfonietta anebo jiné velké moderní skladby symfonické. – Berlínská filharmonie, to je samozřejmě vynikající orchestr, to znamená, že se dá velmi rychle pracovat. Velmi inteligentní orchestr, kterému jsem vysvětlil, oč jde. Snažil jsem se jim přiblížit substanci, obsah toho díla. Orchestr to velmi rychle pochopil a po několika technických zkouškách – protože Asrael je na hraní velice obtížný, jsou tam pasáže hlavně ve smyčcových nástrojích, které se musí velmi dlouho a pořádně nacvičit – jsem mohl přejít na hudební substanci díla. Musím zcela otevřeně říct, že orchestr byl dílem nadšen. A hráli ho strašně rádi. Samozřejmě jsem byl zvědav na reakci obecenstva a kritiky. Reakce posluchačů byla poměrně velmi dobrá, po skončení Asraela lidi ani nedutali a dlouho netleskali, než se z toho zážitku vzpamatovali. Ovšem kritika byla z devadesáti devíti procent negativní. Vytýkala Asraelovi brucknerovské délky, což mě nesmírně rozčílilo. Protože jestli povolují Brucknerovi šedesáti-sedmdesátiminutové symfonie, které nejsou vždycky nabity tolika nápady a tak intenzivně prožitou hudbou, jako je tomu právě u Asraela, tak tam prostě tuto délku snášejí, kdežto Sukovi ji vytýkali. To mě nesmírně urazilo a velmi jsem se na ně zlobil.“

Podařilo se jim nás takto předělat?

Pořady z rozhlasového archivu nejsou rozhodně tím jediným, co se v poslední době objevilo a objevuje. S velkým odhodláním a velmi energicky se tým lidí kolem Ivana Bierhanzla pustil do příprav na natáčení nového dokumentárního filmu věnovaného Karlu Ančerlovi, přičemž partnerem projektu se nově stala Česká televize.

Toto nové ančerlovské pátrání přináší mnoho nečekaných a působivých dokumentů. V okresním archivu v Táboře štáb objevil vůbec první a zatím jediné zachované fotografie Ančerlových rodičů a jeho ženy Valy, kteří všichni zahynuli v nacistických koncentračních táborech; dokumenty pocházejí z policejního registru Židů z roku 1940. Číst také můžeme dosud neznámý Ančerlův dopis psaný v Terezíně v březnu 1943; nevíme, komu jej psal, a ne všechno je dobře čitelné, ale je to silné a otřásající čtení.

Viděl jste, pane profesore, chlapy přepravující stařenky a stařečky na pohřebních vozech. Hází jimi a …… je jako pytle s veteší. – Zapomněli úplně, že třebas jejich rodiče jsou již také takovými nehybnými stařečky, zapomněli úplně na jejich …… v očích? Neuvědomují si již, že třebas jejich kamarádi, někde vedle, nahazují právě na nějakou tu káru jejich otce a matky? Podařilo se JIM nás takto předělat? Těm mladým, „předělaným“, musíme my pomoci zpět a dopředu. To je naším největším úkolem: VRÁTIT LIDEM ČLOVĚKA DOBRÉHO.

 

Z Ančerlovy skladatelské pozůstalosti se podařilo objevit několik klavírních skladbiček, ale také píseň s klavírem, dětský sbor, čtvrttónová klavírní svita a čtvrttónová kompozice pro smyčcový orchestr; a třeba nejsme daleko od doby, kdy vzniknou jejich zvukové nahrávky. Pátrá se také po audiovizuálních materiálech z Ančerlových koncertů v zahraničí. Ivan Bierhanzl byl v kontaktu s režisérem Brianem Largem, který u Ančerla také krátce studoval dirigování a který režíroval televizní záznam Novosvětské symfonie s Českou filharmonií a Ančerlem pro BBC v roce 1965. Zatím se zdá nezvěstný. V archivu společnosti NHK se naopak podařilo dohledat části prvního koncertu České filharmonie v Tokiu 18. října 1959, který se odehrál v rámci legendárního tříměsíčního turné třemi světadíly. Mimochodem: orchestr hraje pod Ančerlovým vedením fantasticky!

Dalším velkým hybatelem ančerlovského dění je jeho rodná obec Tučapy, a to především díky jejich neúnavnému a entuziastickému starostovi Pavlu Novákovi. A tak je celý letošní rok ve znamení „Návratu Karla Ančerla“ do Tučap. Karel Ančerl už má na budově tučapského Obecního úřadu pamětní desku (ta byla odhalena v roce 1998), ale teď mu bude v rámci oslav odhalen pomník. Celá slavnost se odehraje v sobotu 23. června 2018 a tučapští slibují, že tím to rozhodně nekončí. Karla Ančerla si chtějí připomínat každoročně v Tučapech, ale i na koncertech České filharmonie – na několik abonentek pro občany už zastupitelstvo schválilo rozpočet! Jak se píše na stránkách obce: „Karel Ančerl Tučapy vroucně miloval a jsme přesvědčeni, že by mu tímto způsobem mohla naše obec vyjádřit svoji vděčnost.“

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Zavřít