close

malíř, sochař, architekt Pro zobrazení detailu jednotlivých sochklikněte na jméno umělce. hudební skladatel Sochy na střeše Rudolfina zavřít Leonardo da Vinci Klikněte pro zobrazení detailu Paolo Veronese Klikněte pro zobrazení detailu Donato Bramante Klikněte pro zobrazení detailu Tomás Luis de Victoria Klikněte pro zobrazení detailu Josquin Desprez Klikněte pro zobrazení detailu Orlando di Lasso Klikněte pro zobrazení detailu Giovanni Pierluigi da Palestrina Klikněte pro zobrazení detailu Luigi Cherubini Klikněte pro zobrazení detailu Daniel François Esprit Auber Klikněte pro zobrazení detailu Georg Friedrich Händel Klikněte pro zobrazení detailu Wofgang Amadeus Mozart Klikněte pro zobrazení detailu Johann Sebastian Bach Klikněte pro zobrazení detailu Ludwig van Beethoven Klikněte pro zobrazení detailu Michelangelo Buonarroti Klikněte pro zobrazení detailu Raffael Santi Klikněte pro zobrazení detailu Praxiteles Klikněte pro zobrazení detailu Feidiás Klikněte pro zobrazení detailu Apelles Klikněte pro zobrazení detailu Iktinos Klikněte pro zobrazení detailu Massacio Klikněte pro zobrazení detailu Donatello Klikněte pro zobrazení detailu Jacopo Sansovino Klikněte pro zobrazení detailu Benvenuto Cellini Klikněte pro zobrazení detailu Filippo Brunelleschi Klikněte pro zobrazení detailu Domenico Girlandaio Klikněte pro zobrazení detailu Lucca della Robia Klikněte pro zobrazení detailu Christoph Willibald Gluck Klikněte pro zobrazení detailu Joseph Haydn Klikněte pro zobrazení detailu Franz Schubert Klikněte pro zobrazení detailu Carl Maria von Weber Klikněte pro zobrazení detailu Felix Mendelssohn-Bartholdy Klikněte pro zobrazení detailu Robert Schumann Klikněte pro zobrazení detailu
1 / 6
zpět na výpis
Magazín číslo 5 / 2019
Dirigent Pablo Heras-Casado

Pablo Heras-Casado: Hledáme pocit svobody, samotu… a ticho

Andaluský rodák Pablo Heras-Casado rozvíjel své hudební vlohy jako zpěvák ve sborech, kromě toho hrál na klavír a na housle. Jeho doménou byla stará hudba, které se intenzivně věnoval ve své sborové činnosti, souběžně svůj zájem obracel i k soudobé hudbě, byl studentem a spolupracovníkem Pierra Bouleze. Řídí přední světové a evropské orchestry, po léta spolupracuje s Freiburským barokním orchestrem. Je hlavním hostujícím dirigentem v madridském Teatro Real, kde mimo jiné nastudoval Wagnerův Prsten Nibelungův. Na začátku prosince bude v Rudolfinu dirigovat Brahmsův Druhý klavírní koncert a Brucknerovu Čtvrtou symfonii.

Rozhovor s ním vznikl na začátku října po generální zkoušce v hamburské Elbphilharmonii. Dvaačtyřicetiletý Maestro řídil NDR Elbphilharmonie Orchester, sólistou byl barytonista Matthias Goerne. Heras-Casado patří k dirigentům širokých rozevlátých gest, diriguje celým tělem a zásadně bez taktovky. Hráče vede a povzbuzuje nejen nádherně modulovanými pohyby rukou, ale i mimikou, a protože je školením zpěvák, fráze orchestru předzpívává. Je spíše typem vášnivého dirigenta než úsporně elegantního, je precizní, k hráčům se chová korektně, srdečně. Zkouška proběhla v příjemném duchu. A jak jsem se přesvědčila během osobního setkání, lidsky je to vstřícný, srdečný a milý člověk.

Poprvé přijíždíte k České filharmonii. S jakými očekáváními?

Musím říct, že má očekávání jsou velmi vysoká. Česká filharmonie patří k nejlepším orchestrům na světě, má úžasnou tradici, vím, že s ní spolupracovali ti nejlepší dirigenti – ať už jako hostující či hlavní. Slyšel jsem také o zdejším vřelém obecenstvu, no a pochopitelně vím, že Praha je nádherné město. Před svou první návštěvou vaší metropole jsem opravdu plný očekávání.

Připravujete se nějak speciálně před setkáním s orchestrem, který jste dosud nedirigoval?

Debutoval jsem s tolika orchestry, v průběhu pár sezon jsem poprvé dirigoval patnáct těles! Naučil jsem se, že nejlepší je nepřipravovat se nějak cíleně, ale jen být velmi dobře obeznámen s programem, který uvádíte. Navíc být velmi flexibilní a umět naslouchat, být otevřený vůči členům orchestru, vést dialog. Nepřipravuji se odlišně, čeká-li mě český, americký, ruský, německý nebo francouzský orchestr. Důležité je, že se nám společně podaří vytvořit něco krásného.

Hráči ovšem mají určitá očekávání…

To máte pravdu. Ta očekávání jsou na obou stranách. Pro mě je to první setkání ohromně vzrušující a naprosto zásadní. Musíte být otevření a připravení vnímat, co orchestr dává, co nabízí. Z druhé strany – hráči vidí, jaký je můj koncept, co nabízím já. Tohle první setkání považuji za velmi pozitivní okamžik.

Společně s Českou filharmonií uvedete Brucknerovu Čtvrtou symfonii „Romantickou“. Takže obligátní otázka: Jaký máte vztah k Brucknerovi?

Bruckner mě provází celým mým životem. I v době, kdy jsem dirigoval starou hudbu, Monteverdiho, Farinelliho. Bruckner ale potřebuje čas. V mládí jsem na něj nebyl připraven. Do jeho hudby musíte proniknout. Avšak nyní, tak poslední tři čtyři roky, Bruckner zaujímá velmi důležité místo – jak v mém programu, tak v životě. Konečně jsem dokázal propojit jeho hudbu s mým prvotním hudebním základem ve sboru. V těch časech jsem zpíval a dirigoval mnoho Brucknerových duchovních děl – také a capella –, prováděl jsem jeho mše e moll, C dur. Až nyní vidím, jak silně je jeho symfonická hudba spjata s duchovní, chrámovou tradicí. Použil bych příměr „staré víno v nových sudech“. Velmi silně v něm cítíte tradici staré hudby, řekl bych celý hudební vývoj. Bruckner je mi velmi velmi blízký, v průběhu sezony diriguji několik jeho symfonií, jen v této Třetí, Čtvrtou, Sedmou a Osmou.

Co je v interpretaci Brucknera nejdůležitější? Jsou to hudební charakteristiky jako tempo, dynamika, kontrasty, nebo to, co se odehrává v hlavě dirigenta a hráčů?

Dirigent i interpreti musejí věnovat pozornost mnoha věcem, ale jedna je opravdu kruciální: jak najít ten správný klíč k promyšlenému frázování, které vychází z harmonie. S každou sebemenší frází, motivem musíte zacházet velmi opatrně a obezřetně. Je třeba se s velkou péčí věnovat každé melodii, vnímat její zvuk, vědět, jak zapadá do okolní harmonie a celkového tvaru. To je jedna věc. Ta druhá je ostrý smysl pro plánování, musíte mít promyšlenou strukturu, která je u Brucknera opravdu obrovská, vždyť jedna věta trvá i několik desítek minut.

Na vaší zkoušce s orchestrem NDR Elbphilharmonie jsem si všimla, že věnujete maximální pozornost výstavbě frází. To se týkalo Brahmsovy První symfonie. Vy v Praze rovněž uvedete Brahmse – Druhý klavírní koncert s Francescem Piemontesim. Co je podle vás charakteristické pro Brahmsovu hudbu?

Brahms spočívá v tradici německé hudby a to by mohlo zdánlivě znamenat, že je zvukově zatěžkaný, hlasitý, statický… Ale celkové napětí, napětí rytmických variací uvnitř frází, napovídá, že tahle hudba potřebuje hodně dýchat, není to jen těžký blok, stále musí zpívat. Kvůli všem těmto znakům je pro mě Brahms spojený se Schumannem, Beethovenem, Mozartem, Haydnem… A tohle je třeba mít neustále na paměti.

Jak ovlivňuje země, kde se umělec narodil, kde vyrůstal, a její kultura, jeho osobnost? Buďme konkrétní – ve vašem případě je to Andalusie.

To je známá věc, že místo, kde umělec vyrůstá, ho ovlivní na celý život. O tom není sporu. Ale není to to jediné, co hudebníka utváří – musíte být otevření vůči jiným podnětům. Záleží na tom, jak jste pružní, do jaké míry jste schopni vstřebávat odlišné vlivy, odlišné nápěvy. Já pocházím z jižního Španělska a mám blízko ke španělské hudbě, ale přesto se cítím být svobodný, otevřený vůči jiné muzice. Možná je to proto, že u nás v jižním Španělsku nemáme tak silně rozvinuté západní hudební tradice. Z toho vychází můj přístup k hudbě a také k životu – pokoušet se vstřebávat všechno, co je možné, rozumět tomu, těšit se z toho. Andalusie a Granada mě ovlivnily v tom smyslu, že jsem se stal otevřeným ostatním vlivům, vůči jiné muzice, ať mluvíme o české hudbě – Dvořákovi –, nebo ruské – Čajkovském.

Jste velmi dobrý zpěvák, v mládí jste byl členem školního sboru, postupně jste prošel mnoha dalšími sbory, několik jste jich sám založil, rovněž jste studoval klavír a housle. Jak důležité pro dirigenta je být sám aktivním muzikantem?

To je naprostý základ. Chápete hudební jazyk, jeho vnitřní systém, víte, jak číst, jak to, co je zapsané v partituře, předávat dál. Rozumíte podstatě hudby, její intimitě, díky tomu lépe komunikujete s muzikanty, stáváte se součástí orchestru. Myslím, že z toho pramení i má vášeň pro komorní hudbu. Komorní hudba je základ hudebního vyjadřování, při ní dýcháte společně v jednom rytmu. Když jsem zpíval ve sborech – a mnoho z nich jsem také vedl –, naučil jsem se o hudbě mnoho věcí. Pochopil jsem, jak je organická – a nezáleží na tom, jestli je to hlas, nebo hudební nástroj.

Dirigent Pablo Heras-Casado

Pablo Heras-Casado | Foto Fernando Sancho

Když vám bylo sedmnáct, založil jste sbor Capella Exaudie, s nímž jste uváděl renesanční hudbu. To prý bylo poprvé, kdy jste se ujal dirigování. Zájem o starou hudbu vás provázel od samých začátků. Co je pro vás na staré hudbě tak vzrušující?

Když jsem zpíval ve sborech, nic jsem v té době o staré hudbě nevěděl. Kdy jsem poprvé objevil hudbu 16. století, byl to mě šok. Byl jsem její jazykem zcela fascinován. Její jednoduchostí a současně promyšleností její harmonie. Její čistota a jednoduchost spojená s tak hlubokou propracovaností polyfonie byla pro mě zjevením. Do té doby jsem se nesetkal s tím, jakou váhu mají melodické motivy, délka tónu, jak funguje hlas. Bylo až mysteriózní objevovat tuto hudbu starou čtyři století. Všechno v ní je – všechna hudební pravidla, hudební systém, to vše renesanční polyfonie obsahuje. Od té doby nebylo nic převratného vynalezeno. Všechno najdete už u Monteverdiho. Smysl pro napětí a uvolnění, frázování, výstavbu… Od té doby, co jsem tuto hudbu poznal, je součástí mého repertoáru.

Hudební kritici poukazují na to, že právě vaše znalost renesanční polyfonie se projevuje i v interpretaci mladších skladeb, zejména romantických.

Protože polyfonie je základ a z ní vycházejí i mladší skladatelé. Struktura je stejná, to lze vidět třeba u Brahmsovy První symfonie. A při tvoření jejích frází můžeme jít nejen do renesanční polyfonie, základ je už v gregoriánském chorálu. Když slyšíte Dominus vobiscum (zpívá), hudba přirozeně ztvárňuje text. Každá hudba má text. A ta, která ho nemá, je zase zapsaná v notách. Skladatelé, tvůrci hudby, nosí představu frází, hudebního tvaru v hlavě, je to pro ně přirozené jako jazyk, kterým mluví.

Je tu i další souvislost – mezi starou a současnou hudbou… Jste velmi známý svým vztahem k soudobé hudbě. Po boku Pierra Bouleze a Petera Eötvöse jste například dirigoval Stockhausenovy Gruppen.

Ano, ta souvislost existuje. Stará ani současná hudba nejsou ovlivněny romantickým zvukem, přesto vyjadřují naprosto čitelný vzkaz – jsou čisté a přímočaré. Když si vezmete interpretaci hudby 19. století, je dnes mnohem přímočařejší. A to podle mě obě období spojuje.

Pierre Boulez byl jednou z nejdůležitějších hudebních osobností ve vašem životě…

Ano. Byl to můj poslední učitel. Soudobou hudbu jsem studoval již roky předtím, než jsem ho potkal, s dirigenty, kteří s ním spolupracovali nebo byli přímo jeho žáky. Boulezovou hudbou jsem byl uchvácen od mládí, nastudoval jsem mnoho jeho komorních skladeb, vedle toho i Xenakise nebo Stockhausena, zkrátka měl jsem období, kdy jsem se soudobé hudbě hodně věnoval. Bouleze jsem potkal v Lucernu, od prvního setkání jsme si byli velmi blízcí, mnohokrát jsem mu asistoval, když byl pak nemocný, dirigoval jsem za něj mnoho koncertů. Myslím, že jsem ho potkal ve správném okamžiku, byl jsem v té době trochu rozptýlený, dirigoval jsem tu a onde, a Boulez mě trochu přitáhl k zemi. Utvrdil mě v tom, co chci dělat. Ano, byl to člověk, který mě velmi ovlivnil. Ujistil mě, že přistupuji správně k partituře – jako hlavnímu zdroji interpretace, potvrdil mi, že dirigent musí zcela ctít partituru, že ta nejsilnější vystoupení nejsou založena na kompromisu a ohlížení se na nějakou tradici – ten to dělal tak, v minulosti se to hrálo onak. Ne, vy musíte skladbu interpretovat pouze podle zápisu skladatele.

Dirigent Pablo Heras-Casado

Pablo Heras-Casado | Foto Milagro Elstak

Také hovoříte s úctou o Danieli Barenboimovi, s kterým jste spolupracoval. Jak jste se seznámili?

Pozval mě do West-Eastern Divan Orchestra.

Vy jste mu asistoval?

Ne. Pozval dva dirigenty do svého projektu, který zahrnoval zkoušení a osobní konzultace s ním. Tehdy jsem byl mladý dirigent z Granady, otevřený všemu, nebyl jsem vyhraněný a za každou takovou příležitost jsem byl velmi vděčný. Příležitost spolupracovat s Danielem Barenboimem mě hodně posunula v mém vývoji. A taky jsem pochopil, že nezáleží na tom, odkud pocházíte – jestli z Německa, ze Španělska, z Izraele –, to, co je podstatné, je chápání hudby.

Zajímavá je vaše dlouhodobá spolupráce s Freiburským barokním orchestrem – ať na poli koncertním, nebo v nahrávkách. Odkdy se datuje a co na tomto ansámblu oceňujete?

Potkali jsme se asi před deseti lety. Pozvali mě, protože věděli, že se věnuji staré hudbě. Tehdy chtěli začít hrát hudbu raného romantismu. Byl jsem tou nabídkou nadšen a do toho projektu jsem vstoupil, protože jsem byl rád, že mohu pokračovat s někým, kdo se věnuje staré hudbě a poučené interpretaci na dobových nástrojích. Musím poznamenat, že to byla oboustranná láska na první pohled. Začali jsme se Schubertem, Schumannem a Mendelssohnem. Dostal jsem šanci spolupracovat s orchestrem nejvyšších kvalit, znalostí a zkušeností, měli jsme možnost začít budovat vše od základů – styl, zvuk… Obdivoval jsem, jak neoposlouchaně znějí, s jakou chutí a entuziasmem objevují nový repertoár, byli jsme tím pohlceni společně. Mám velký respekt k jejich citlivému frázování, k jejich neuvěřitelné technice… Navzájem si velmi důvěřujeme, ostatně důkazem toho je i řada pěkných nahrávek, které jsme společně pořídili.

Proč dirigujete bez taktovky?

Protože se cítím velmi pohodlně a organicky, v celkovém souladu. Dirigovat pouze rukama je pro mě mnohem přirozenější a cítím se svobodněji. Mohu tak být v užším kontaktu se zvukem i s orchestrem, než kdybych měl v ruce taktovku. Zkoušel jsem s ní před lety několikrát dirigovat, ale zase jsem od toho upustil, protože to nefungovalo. Diriguji velké ansámbly, Wagnerovy opery, vystupuji na velkých pódiích a zjistil jsem, že vůbec nezáleží na tom, jestli máte v rukou taktovku, nebo ne. Pokud ovládáte dobrou techniku dirigování, jasně a čitelně ukazujete, nepotřebujete taktovku.

Máte rád chození po horách, vaším oblíbeným místem je Mulhacén poblíž Granady. Proč tolik špičkových muzikantů potřebuje být čas od času ve vysokých horách?

Mluvil jsem o tom s několika kolegy. Shodli jsme se, že hledáme pocit svobody a samotu. V horách máte tak neskutečnou a nádhernou samotu. A taky zážitek nekonečného prostoru… Ovšem co je pro mě nejdůležitější, je to absolutní ticho, jaké nikde jinde nezažijete. Jdete třeba lesem a ozývá se praskání větviček, štěbetání ptáků, vítr ve stromech… a v horách neslyšíte nic. Absolutně nic. Jen naprosté ticho.

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Zavřít