1 / 6
zpět na výpis
Magazín číslo 4 / 2017
Marko Ivanović, rozhovor o edukativních programech České filharmonie | Foto Petra Hajská

„Často se na našich koncertech nejvíce poučím já sám,“ říká Marko Ivanović

Jak hudbu při koncertě poslouchat, jak proniknout do jejích tajů, když probíhá v čase, který nezadržitelně a neúprosně plyne vpřed nehledě na naši soustředěnost či (ne)pochopení? Jak využít kouzla přítomného okamžiku, aby mezi námi a poslouchanou skladbou došlo ke skutečnému sblížení, nikoli nenávratné odluce? Jak se s hudbou a jejími, často již dávno zemřelými, autory lépe poznat? Na tyto otázky hledá Česká filharmonie odpovědi prostřednictvím svých edukativních programů, určených zejména dětem a mládeži. Jedním z nich jsou Čtyři kroky do nového světa, které v letošní sezoně expandují jako nová abonentní řada do večerních hodin, tedy k dospělému publiku. Spoluautorem tohoto projektu je skladatel a dirigent Marko Ivanović.

Čtyři kroky do nového světa vznikly v roce 2006 z iniciativy muzikologa Petra Kadlece – v současné době vedoucího edukativních projektů České filharmonie – a Marka Ivanoviće, který se doposud etabloval jako schopný propagátor hudby 20. a 21. století, propagátor klasické hudby mezi dětmi a mládeží, úspěšný skladatel a dirigent. Do roku 2014 byl šéfdirigentem Komorní filharmonie Pardubice, od roku 2015 je šéfdirigentem Janáčkovy opery Národního divadla Brno, kde se podílí na edukativním projektu Krok za oponu.

Čtyři kroky do nového světa, které jsou jakousi obdobou komentované galerijní prohlídky, nabízejí posluchačům povídání o skladbách a jejich autorech, souvislosti, hudební ukázky a nakonec živý poslech konkrétního díla, případně jeho větší části, jež by posluchači měli vnímat již „poučenýma“ ušima. V letošní sezoně se poprvé tento program otevře také večernímu publiku, a tak jsme s Markem Ivanovićem nahlédli trochu do jeho zákulisí.

Je edukace něco, k čemu jste měl vždycky blízko, co ve vás dřímalo a po čem jste toužil, nebo k vám tato poloha přišla jakoby mimoděk?

Vždycky mě nějakým způsobem fascinovala a zároveň trápila bariéra mezi posluchači a interprety na koncertním pódiu. Pociťoval jsem to především z pozice hudebního skladatele, kdy mě často překvapovala odmítavá reakce publika na soudobou skladbu, která mně i mým kolegům připadala naopak krásná. Když jsem pak krátce působil jako pedagog na pražském Gymnáziu Jana Nerudy, pochopil jsem, že stačí vlastně jen trocha poznání, poskytnutí určitého klíče k pochopení skladatelova záměru a z chaotické změti zvuků se rázem stane působivé hudební dílo. Domnívám se, že zvláště v dnešní době je nutné tyto vstřícné kroky směrem k publiku podnikat, pokud nechceme, aby se vážná hudba stala marginální sektářskou záležitostí několika fajnšmekrů a snobů.

Kromě rozšíření posluchačské základny jste s Petrem Kadlecem chtěli také svým programem nabídnout alternativu ke školní hudební výchově?

Ani sebelepší školní výuka nedokáže nahradit přímou posluchačskou zkušenost s živým zvukem a živými interprety. Naším, možná poněkud idealistickým předpokladem je, že právě tato zkušenost může i zcela nepoučenému divákovi ukázat, jak silný a ojedinělý zážitek dokáže dobrá symfonická hudba člověku poskytnout.

Myslíte si, že k tomu, aby člověk vedl edukativní program pro děti a mládež, potřebuje mít vedle hudebních znalostí ještě nějaké zvláštní „buňky“?

Především by měl být přesvědčený, že to, co dělá, má smysl. Zvlášť u studentského publika dokáže být zápal pro věc nakažlivý a už sám o sobě poutá pozornost. A asi máte i pravdu v tom, že je to také záležitost jistého talentu. Nedokážu úplně posoudit, jak jsem na tom zrovna já, ale myslím si, že má i Petrova „hravost“ a sklon k bavičství nám při našich projektech velmi pomáhá.

To nepochybně! Takový program ale nevznikne samo sebou, podívejme se tedy trochu do jeho útrob. Co je na přípravě nejtěžší?

Asi nejtěžší je odhadnout předem reakci publika a s tím související správný výběr ukázek, protože dramaturgická stavba edukativního koncertu je podobná stavbě jakékoliv hudební skladby: musíte posluchače neustále něčím překvapovat, střídat klid s neklidem, pasivitu s aktivitou a zároveň myslet na to, co si mají posluchači z toho všeho odnést tak, aby jim to později pomohlo lépe si určitou skladbu vychutnat. Je pro nás jistou výhodou, že každý z našich „Kroků“ odehrajeme celkem čtyřikrát a můžeme si tedy klidně ještě po prvním koncertě říct, jak náš scénář funguje a jak by ho bylo možno případně ještě vylepšit.

Jak dlouho příprava Čtyř kroků trvá a jak máte v tandemu s Petrem Kadlecem rozdělenou práci?

Zcela upřímně, příprava nám zabere už mnohem méně času než před deseti lety. Myslím, že jsme se za ty roky krásně sehráli a dovedeme na nápady toho druhého patřičně reagovat. Scénáře tvoříme společně. Scházíme se nejdřív nad dramaturgií celého ročníku, později pak nad partiturami konkrétních skladeb. Sdělujeme si dílčí nápady, upozorňujeme se navzájem na silná místa i případný „komediální potenciál“ určitých částí. V pozdější fázi už z jednotlivých nápadů vybíráme, upřesňujeme délku ukázek a jejich pořadí. V konečné fázi se já jako dirigent skladbu naučím, Petr napíše konkrétní scénář, který ovšem oba bereme spíš jako podnět k určité improvizaci na pódiu, a já ještě vyrobím notové ukázky, které Petr zakomponuje do svého powerpointového „slide-show“. Více méně se držíme modelu, že se jedná o určitý dialog muzikologa, dirigenta a publika.

Čtyři kroky byly původně určeny žákům druhého stupně základních škol a středoškolákům. Od letošní sezony se staly také samostatným večerním cyklem. Proč?

Vždy jsem zastával názor, že publikum středoškolské je už de facto dospělé, že není třeba se mu podbízet a že můžeme naopak využít jeho přirozenou zvídavost a nedostatek předsudků. Ukázalo se, že to funguje. Už v minulé sezoně jsme se pokusili některé naše programy nabídnout i večernímu publiku v naprosto stejné podobě. Výsledek předčil naše očekávání. Diváci reagovali, zajímali se a i do našich interaktivních „blbinek“ se zapojovali snad ještě uvolněněji než publikum školní – možná právě proto, že se nebáli případného ztrapnění před svými spolužáky. Vlastně jsme došli k názoru, že naše programy jsou určeny především publiku dospělému, kterému, doufám, náš rozbor pomůže k ještě silnějšímu posluchačskému zážitku. Musíme si totiž uvědomit, že většina orchestrálních skladeb, kterou dnes na koncertech slýcháváme, vznikala v čase a okolnostech, které jsou pro nás často až příliš vzdálené a právě uvedení do patřičného historického kontextu je podmínkou k pochopení skladatelova záměru.

S tím nelze než souhlasit. Program plný zajímavostí, interaktivní prezentace a humoru doprovází v první polovině večera také rozbor skladeb. Co si pod tím má posluchač představit?

Záměrně vybíráme skladby silné, většinou všeobecně známé a v první části koncertu se snažíme o to, upozornit na detaily, které při pouhém pasivním poslechu snadno uniknou posluchačově pozornosti. Bývají to právě takové informace, k nimž dirigent přichází během studia partitury a které jsou pro správné pochopení skladby nezbytné. Je možno namítnout, že hudba přece promlouvá sama o sobě, že žádný komentář nepotřebuje. A zase se dostáváme k faktu, že většina těchto skladeb vznikla před několika sty lety, že tehdejší publikum mělo vědomosti a zkušenosti, které my už dnes nemáme a měli bychom si je tudíž připomínat. Ještě více to pak paradoxně platí u skladeb 20. a 21. století, protože šíře skladatelských přístupů je zde obrovská, a je tudíž například nesmysl marně vyhlížet zapamatovatelnou melodii v symfonii Antona Weberna. Ostatně se domnívám, že určitý druh edukace či lépe kultivace vkusu je jedním z primárních úkolů vážné hudby obecně.

Jaké máte ohlasy z řad žáků a studentů na Čtyři kroky?

Vesměs kladné. Možná, že je to taky tím, že ti, kterým se to nelíbí, nám prostě nepíšou. Ale faktem je, že už během koncertu cítíte, zda jste publikum zaujali, zda jedete „na stejné vlně“ a s Petrem máme pocit, že se nám to víceméně daří.

Co vám osobně edukativní programy daly, čím vás obohatily?

Dávají mi velmi mnoho. Už v samotné fázi přípravy se člověk často dozví mnoho nových věcí i o notoricky známých skladbách. Během vlastního koncertu si pak mohu díky komunikaci s publikem ověřit také to, jak která hudební plocha funguje, jak ji publikum vnímá a interpretuje. Jedná se o zpětnou vazbu, která je mnohdy mnohem přímější a bezprostřednější než jen potlesk na konci koncertu. Takže můžu říct, že možná nejvíce poučeným člověkem na našich koncertech bývám často já sám.

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Zavřít