1 / 6
zpět na výpis
Magazín číslo 3 / 2019
Grafika Leonard Bernstein

Leonard Bernstein: A od té doby bylo písmeno h vždy Havel

Vstupujete do stroje času a necháváte se přenášet do dávné i nedávné minulosti. Ocitáte se v hudebním srdci Prahy, setkáváte se s dirigentským gigantem Leonardem Bernsteinem. Prožíváte s ním jeho famózní vzestup v letech 1946 a 1947 i jeho velkolepý návrat v červnu 1990. Vše v přítomnosti České filharmonie. Je to fascinující příběh plný zdravé nostalgie, hudební brilance, různorodých emocí a detailů a chvil, které se (možná) už nikdy nezopakují. Užijte si ho.

„Americká hudba. Dirigent Bernstein zkouší Gershwinovu Rapsodii v modrém,“ zní éterem a na raritních černobílých záběrech z května 1946 bouří hudební vulkán. Tehdy teprve osmadvacetiletý mladík „Lenny“ Bernstein zažívá svůj evropský dirigentský debut. A rovnou stojí ve Dvořákově síni před Českou filharmonií. Celý orchestr vede s mimořádným nasazením a vervou, jeho prudký, skoro až bojovný styl dirigování je později několikrát připodobněn boxerskému zápasu.*

Oba zásadní koncerty se uskutečňují v závěru Pražského jara 1946 – v době 50. výročí vzniku České filharmonie a v době, kdy festival zahajuje i uzavírá dirigent Rafael Kubelík. Během prvního Bernsteinova vystoupení 15. května se jako sólista představuje americký pianista Eugene List, hvězda z Postupimské konference, kde jeho hráčská brilance oslnila zástupce tzv. Velké trojky – Winstona Churchilla, Harryho Trumana i Josefa Stalina. O den později pozornost směřuje k Marii Podvalové, člence opery Národního divadla, ve své době oceňované za svou dominanci „v partiích vysokodramatického sopránu.“

Probírat se třiasedmdesát let starými materiály z archivu České filharmonie je něco jako intimní dobrodružství, při němž hned několikrát dochází k tvrdému střetu i ladnému spojení fascinující historie s překotnou současností. Před vámi leží staré programy a letáky od Mladé Fronty (cena 5 Kčs), úvodní stránky se jmény Dr. Edvarda Beneše či Jana Masaryka, vedle nich ovšem iPhone, sluchátka a notebook. Bernstein na profilové fotografii v katalogu vypadá jako charismatický elegán s odstátýma ušima, umělec na pomezí Jamese Bonda a kabaretního showmana. Působí, jako by odhodlaně hleděl vstříc budoucnosti, např. do roku 1957, kdy se pod jeho rukama zrodí muzikálový fenomén West Side Story anebo do roku 1958, kdy bude jmenován uměleckým ředitelem Newyorské filharmonie.

Právě kvůli ní se o Bernsteinovi již v roce 1946 na Pražském jaru mluví a píše jako o dirigentském zázraku, který si svou nesmrtelnost zajistil prakticky během jedné jediné noci. Noci, která nastala v listopadu 1943.

Leonard Bernstein v roce 1946

Leonard „Lenny“ Bernstein v roce 1946

Bernstein je tehdy pouhých pár hodin před koncertem povolán jako náhradník na místo nemocného Bruna Waltera. Bez jediné zkoušky nabíhá rychle na pódium, díla Roberta Schumanna a Richarda Strausse diriguje s nevídanou lehkostí a suverenitou. Nad výkonem syna ukrajinských imigrantů, kteří do USA dorazili z ukrajinského města Rovno, fascinovaně kroutí hlavou odborná kritika i hudebně založená veřejnost. Všem je jasné, že sledují raketový start výjimečné, postupem času dokonale všestranné osobnosti. Za vše asi nejlépe vypovídá titulek, který se hned druhý den ráno po Bernsteinově životní improvizaci objevuje na úvodní straně The New York Times. Stojí v něm: „Leonard Bernstein u dirigentského pultu – debut génia.“

Renesanční génius i nevyzpytatelná živelná střela se na Pražské jaro vrací hned další rok, v květnu 1947. V sobotu nejprve diriguje mj. Dvořákovu Husitskou, při nedělním koncertu zase na chvíli opouští dirigentský pult a sám coby sólista bravurně hraje Klavírní koncert francouzského skladatele Maurice Ravela.

Pak ovšem přichází dlouhá nucená pauza. V létě 1948 dochází ke komunistickému puči, z vlasti emigruje Rafael Kubelík a ani Bernstein nehodlá lidsky či profesně podporovat nově nastavený teror, který doslova zabíjí svobodu a kreativitu. Ve vaší mysli to vře, fantazie se teprve rozjíždí, představujete si, jaké by to asi bylo, kdyby žádná taková další (nucená) společensko-kulturní propast nenastala a géniové typu Bernsteina do Praha jezdili rok co rok. Jak by celá společnost jenom vzkvétala a kultura by žila naplno. Bohužel trvá dlouhých 43 let, než se oba velikáni ve velkém stylu vrátí a znovu svou energii propojí právě s Českou filharmonií.

Děje se tak nakonec v červnu 1990. Bernstein si do svého pokoje v pražském hotelu Intercontinental znovu žádá klavír. Po večerech si chce jednoduše hrát a skládat, tvořivý duch ho neopouští ani ve dvaasedmdesáti letech. Sametová Praha dýchá atmosférou uvolnění a čerstvě nabyté svobody. Závěrečného koncertu Pražského jara se 2. a 3. června 1990 ve Smetanově síni Obecního domu účastní i Václav Havel. Během fenomenálního vystoupení Bernstein diriguje svou i prezidentovu oblíbenou Beethovenovu Symfonii č. 9 s Ódou na radost Friedricha Schillera.** Všichni umělci vystupují bez nároku na honorář, výtěžek z koncertu putuje na konto dětské onkologické kliniky v Praze-Motole. Je to jeden z těch momentů, kdy hudba má prostor a moc pomáhat.


Podívejte se na unikátní záběry ze zkoušek Leonarda Bernsteina s Českou filharmonií z let 1946 a 1990. Upozorňujeme, že raritní záběry Jaromíra Černíka z června 1990 dosud nebyly nikde zveřejněny.

 

Při telefonátech i osobních schůzkách zjišťuji, že vzpomínky filharmoniků na setkání s jedním z největších dirigentů a popularizátorů klasické hudby, jsou stále velmi živé. Violista Jaroslav Pondělíček mi do Rudolfina přináší 25. číslo magazínu Svět v obrazech, kam v roce 1990 napsal článek shrnující jeho zážitky ze zkoušek a koncertů jak s Rafaelem Kubelíkem, tak právě s Bernsteinem.*** „Bude lepší, když si přečtete přímo ten článek, je to tam černé na bílém,“ říká mi k naprosto brilantně vedenému, procítěnému textu, který je ve své podstatě velmi osobní reflexí dvou výjimečných hudebních setkání.

Bernsteina líčí jako mimořádnou osobnost se smyslem pro humor. Zároveň velmi soustředěnou, mnohdy až meditující. „Stávalo se, že náhle přestal, dal si ruce za hlavu a jen tak meditoval. Jindy zase zabořil nos do partitury a tak zůstal chvíli ležet.“

Bicista Pavel Polívka zase s úsměvem na tváři vzpomíná, jak během přestávek nikdy neodcházel z pódia a zůstával sedět u dirigentského pultu natolik zamyšlený, že si ho nikdy neodvážil ani na vteřinu vyrušit. „Připadalo mi, že si v hlavě přemítá celý svůj život. Hudba pro něho musela být obrovskou vášní,“ přemýšlí Polívka, který si na Bernsteina pamatuje také jako na dirigenta, jenž Beethovenovu Devátou chtěl původně hrát velmi pomalu, ale nakonec se přirozeně přizpůsobil dynamice orchestru. Podle Pondělíčka bylo jeho pojetí Beethovena zážitkem na celý život, po dvou červnových koncertech ostatně napsal: „Po koncertě řekl koncertnímu mistrovi Bohouši Kotmelovi, že tak muzikální orchestr v životě neslyšel. Zdálo se, že byl překvapen. No, jestli čekal, že Česká filharmonie je podobně zdevastovaná jako naše národní hospodářství, tak není divu.“

Když přišel poprvé na zkoušku, po úvodním bouřlivém přijetí celého orchestru si sedl za pult a první, co řekl, bylo „Čau“. A protože nám chtěl udělat radost, pokoušel se ještě říci „tři sta třicet tři“, za což sklidil další ovace. Když potom chtěl, abychom hráli u písmene h, řekl docela slušně „Hradčany“. To ale hned někdo špitnul Havel, načež se úplně rozzářil a nadšeně zakřičel „Havel!“. A od té doby bylo písmeno h vždy Havel.

Violista Jaroslav Pondělíček vzpomíná na zkoušky Leonarda Bernsteina s Českou filharmonií v červnu 1990

Bernstein se zařadil mezi ty hudební velikány, kteří sami stanuli hned u několika historicky klíčových společenských událostí. V roce 1946 oslňuje poválečnou Prahu, v prosinci 1989 se jeho óda na svobodu s berlínskými filharmoniky stává definitivní hudební tečkou za existencí berlínské zdi, v červnu 1990 se nadšeně vítá s Havlem a během zkoušek hrdě nosí placku s výrazným titulem Nevolím KSČ.

Byl bytostně přesvědčený o tom, že uměním se lze vzepřít nespravedlnosti a zastrašování. Když byl v listopadu 1963 v Dallasu spáchán atentát na Johna F. Kennedyho, byl to právě Bernstein, sám prezidentův velký přítel a obdivovatel, kdo mu během památného koncertu s Newyorskou filharmonií věnoval (tehdy dost překvapivě a atypicky) Mahlerovo „Vzkříšení“. Krátce nato, konkrétně 25. listopadu 1963, promluvil k davu 18 000 posluchačů v Madison Square Garden v New Yorku. Svůj proslulý projev, dnes známý jako Umělcova reakce na násilí (v orig. An Artist’s Response to Violence), tehdy zakončil těmito slovy: „Naše hudba už nikdy nebude stejná. A právě to bude naší odpovědí na násilí – tvořit hudbu mnohem intenzivněji, mnohem krásněji, mnohem oddaněji než kdykoliv předtím. A s každou notou uctíme ducha Johna Kennedyho, připomeneme jeho odvahu a znovu potvrdíme jeho víru v triumf mysli.“


Podívejte se na záznam legendárního koncertu Leonarda Bernsteina s Berlínskou filharmonií. Samotné vystoupení se 25. prosince 1989 stalo pomyslným soundtrackem k osvobozujícímu pádu berlínské zdi. Na programu byla Beethovenova „Devátá“.

 

V sílu hudby jako adekvátní odpovědi na bezpráví i jako symbol odvahy věřil bezpochyby celý svůj život. Pavel Polívka vzpomíná, jak energicky a odhodlaně na něho ve svých dvaasedmdesáti letech působil. „Vůbec bych tehdy neřekl, že je to člověk, který do půl roku zemře. Ale to samé platilo i pro pana Kubelíka. Skutečná vášeň pro hudbu vás asi dovede k takovému vzepětí sil, že překonáte úplně všechno. V pozadí můžete být totálně vyřízený, ale jakmile vlezete na pódium, na všechno špatné zapomenete.“

Přesto, že Leonard Bernstein podle Pondělíčka opouštěl Dvořákovu síň v červnu 1990 se slovy „Pánové, bravo, doufám, že se nevidíme naposledy,“, zemřel o pět měsíců později, 14. října v New Yorku. Jako za mimořádnou osobností za ním zůstala nesmazatelná stopa – odkaz, který ohromně inspiruje dodnes. Jeho součástí už navždy zůstane i šestice koncertů s Českou filharmonií. Oslavovaly se při nich dvě nadčasové hodnoty – totiž rozmanitá krása hudby i přirozená touha člověka žít svobodně.


Prolistujte si autentické dokumenty z bohatého archivu České filharmonie a festivalu Pražské jaro, které výtečně přibližují všechny tři návštěvy Leonarda Bernsteina v Praze.

 

Tento článek chápejte prosím jako úvodní materiál k tématu Leonard Bernstein & Česká filharmonie. Autor článku sbírá další materiály a jedná s Českou televizí o zveřejnění televizního záznamu z koncertu z června 1990. Pokud sami vlastníte nějaké materiály k tématu (fotografie, články, vlastní vzpomínky a příběhy), o které byste se rádi podělili, neváhejte se prosím ozvat na ondrej.cizek@ceskafilharmonie.cz.

Děkujeme.

 

* Hudební publicista Petr Veber ve svém textu pro Hospodářské noviny píše, že „sedmadvacetiletý ‚Lenny‘ Bernstein na sebe upozornil už při generálce − zaskočil za sólistu a zpaměti zahrál sólový part Gershwinovy Rhapsody in Blue. Na druhém z večerů se představil také jako skladatel prostřednictvím své 1. symfonie Jeremiáš, za kterou roku 1944 obdržel výroční cenu newyorských kritiků.“ Celý článek je k přečtení tady.

** Schillerova báseň se v roce 1824 stala čtvrtou a také závěrečnou částí Beethovenovy symfonie. Sám Václav Havel ji považoval jednu ze svých nejoblíbenějších skladeb vůbec, 23. prosince 2011 mu také v upravené verzi zazněla na jeho pohřbu. V programu koncertu Pražského jara 1990 v textu autora uvedeného iniciálami v. h. stojí mj. následující: „Jestliže se již dříve Beethoven zabýval jedincem, bere nyní v úvahu lidský kolektiv. Ta jeho ‚radost‘ by se dala přepsat do dnešních pojmů na mír ve světě, které své obyvatele spojí v jednotu, v dělnou družbu, v konečné vývojové stádium, jehož vyšší inteligence se už vzepne do vesmíru. Beethoven svou koncepcí předběhl vývoj o staletí a zůstane i dík dokonalosti a kráse uměleckého projevu svých děl trvalým majákem na cestě lidského pokolení. Jeho vize budoucnosti září také do tmy dnešních zmatků a ukazuje, kam má obyvatelstvo naší planety bez rizika zničujících konfliktů dospět. Toto výsostné gesto už nepřipustilo pokračování a stupňování symfonické tvorby. Desátá symfonie zůstala v náčrtu a Beethoven ji nikdy neuskutečnil. Nebylo to možné především z vnitřních důvodů: nedalo se už říci více.“

*** Dirigent Rafael Kubelík se tehdy s Českou filharmonií připravoval také na velkolepý Koncert vzájemného porozumění, který se 9. června 1990 uskutečnil na Staroměstském náměstí za účasti desetitísíců posluchačů. Mou vlast tehdy pod Kubelíkovým vedením zahrály spojené orchestry ČF, Státní filharmonie Brno a Slovenské filharmonie.

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Zavřít