1 / 6
zpět na výpis
Magazín číslo 3 / 2015
Karel Ančerl

Karel Ančerl: Strastiplné životní cesty velkého dirigenta

Život Karla Ančerla, šéfdirigenta České filharmonie v letech 1950–1968, měl řadu tragických stránek. On však nikdy nezahořkl; jeho umění je optimistické, sebevědomé a nepatetické. Velký umělec, který dovedl Českou filharmonii až na světový hudební vrchol, byl jako dirigent přísný, tvrdý a nekompromisní. V soukromí to však byl laskavý, milý a srdečný člověk, dobrý přítel a zábavný společník.

Šťastné mládí vystřídala národní i rodinná tragédie

Karel Ančerl se narodil v roce 1908 v Tučapech v rodině výrobce lihovin. Svého otce však v jeho povolání nenásledoval; jeho pozornost se brzy zaměřila zcela jiným směrem. Na konzervatoři vystudoval skladbu u Jaroslava Křičky a dirigování pod vedením Pavla Dědečka. Již na svém absolventském koncertě 24. června 1930 poprvé stanul před Českou filharmonií, s níž zde uvedl svou Sinfoniettu pro velký orchestr. O rok později jej přítel z konzervatoře pozval do Osvobozeného divadla jako dirigenta. První písnička, kterou zde nazkoušel, byl pozdější veliký hit Ezop a brabenec. Se složitou partiturou, v níž navíc byla spousta chyb kvůli Ježkově zrakové vadě, si Ančerl bravurně poradil. Ředitel divadla byl jeho výkonem tak nadšen, že mu ihned nabídl daleko vyšší plat, než měl původně dostávat.

Období, které Ančerl sám označoval za jedno z nejšťastnějších v jeho životě, však mělo být brzy tragicky přerušeno vypuknutím druhé světové války. Tehdy přišel o práci a se žlutou hvězdou se vrátil k rodičům do Tučap. Dramatické události stíhaly v rychlém sledu jedna druhou: rodině byl zabaven dům, následovalo zatčení, věznění v Táboře, nucená práce v Soběslavi a v listopadu 1942 deportace do Terezína. Smutný osud celé Ančerlovy rodiny se však měl teprve naplnit; v říjnu 1944 všichni její členové nastoupili do transportu směřujícího do Osvětimi. Ančerlova žena s ročním dítětem, které se narodilo v Terezíně, brzy po příjezdu zahynula a on sám byl přesunut do pracovního tábora Friedland. Na sklonku války se mu podařil neuvěřitelný útěk, ale byl dopaden a odsouzen k popravě, od níž ho nakonec zachránilo osvobození. Z celé rodiny přežil jako jediný; z koncentračních táborů se nevrátili jeho rodiče, ani rodiče jeho ženy.

Přes všechny válečné hrůzy a útrapy se Ančerl velmi brzy dokázal vrátit na hudební dráhu. V té době se ovšem ještě nevědělo, že se v něm skrývá velký český a světový dirigent. Pár lidí, kteří ho znali, věřilo, že je schopen mimořádně mnoho udělat zejména pro českou soudobou hudbu, ale vlastně nikdo netušil, že v něm je mnohem víc. Za několik let se však jeho talent a píle měly projevit naplno.

Ančerlův osud: Česká filharmonie

Po návratu do Prahy působil jednu sezónu jako dirigent a dramaturg ve Velké opeře 5. května (dnešní Státní opera). Původní německý soubor byl rozpuštěn a nový ucelený soubor tu zatím nebyl. Vše se tedy dávalo dohromady „na koleně“, avšak díky Ančerlovi a Hábovi, toho času řediteli Velké opery, se podařilo divadlo opět uvést do normálního provozu. Po dvou letech Ančerl přešel do Symfonického orchestru pražského rozhlasu a 20. října 1950 byl jmenován šéfdirigentem České filharmonie.

Jeho jmenování ovšem proběhlo velmi netradičním způsobem. Ančerl na něj později vzpomínal: „Jednou jsem s orchestrem Československého rozhlasu zkoušel 9. Beethovenovu symfonii a zřízenec mi přinesl dopis. Na obálce stálo ‚Státní hospodyňská škola v Čáslavi‘, já jsem si řekl, to budou chtít zas nějakou brigádu, dopis jsem strčil do saka a zkoušel dál. Po několika dnech zjistila má drahá choť, že sako je již neupotřebitelné, špinavé a při jeho čištění dopis našla. Požádal jsem ji, ať to otevře a podívá se, co z Čáslavi chtějí. Byl to jmenovací dekret jako umělecký ředitel a hlavní dirigent do České filharmonie podepsaný Zdeňkem Nejedlým.“ Často bývá jako jeden z důvodů Ančerlova jmenování do České filharmonie uváděna také přímluva ruského houslisty Davida Oistracha. Ten v té době hostoval v Praze, zkoušel s několika dirigenty a nakonec poslali pro Ančerla. Za dvě zkoušky koncert s orchestrem dali dohromady a vystoupení mělo velký ohlas.

Dověděl jsem se, že při večeři, kterou Nejedlý pořádal na Oistrachovu počest, se shodou okolností mluvilo o tom, v jaké situaci je Česká filharmonie, že vlastně nemají šéfa a zdá se, že Oistrach mluvil o mně. A jelikož to byl vážený sovětský umělec, rozhodl se zřejmě Nejedlý mi dekret poslat.

Karel Ančerl

Nezpochybnitelným faktem je, že Karel Ančerl zdědil vynikající orchestr. Otázkou bylo, co s ním udělá, jak ho změní. Byl jiný, než romantický Kubelík a výbušný Talich; obě tyto dirigentské osobnosti byly pro orchestr velikým přínosem, ani jednomu z nich však vlivem politických událostí nebylo dopřáno svou práci v České filharmonii dokončit. Díky Ančerlovi z nich naštěstí mnoho zůstalo. Již v předválečném období a později i za Ančerla si orchestr nastavil vysokou laťku, pod kterou nikdy nešel, nejen při nahrávání, ale ani při běžném koncertním provozu. Jako dirigent byl racionální, věcný, rytmik a záleželo mu na tom, aby orchestr pracoval co nejpřesněji. Sám byl přesvědčen, že prvním úkolem dirigenta je stmelit orchestr tak, aby všichni stejně cítili a zažívali skladbu.

Jeho dirigentské gesto je úsporné a elegantní. Těžištěm jeho umění je poctivé nastudování partitury podle skutečného zápisu.

Československý hudební slovník osob a institucí

Během svého působení přiblížil Ančerl Českou filharmonii světovým orchestrům; svou pílí a pečlivostí vycizeloval orchestr na špičkovou úroveň. Česká filharmonie za jeho éry fungovala velmi solidně i z dramaturgického hlediska. V tomto ohledu je za jeden z jeho nejvýznamnějších počinů považováno uvádění děl Bohuslava Martinů, která se díky němu dostala do povědomí veřejnosti; Ančerl byl vlastně první, kdo české publikum s tímto autorem výrazněji seznámil.

Turné tří kontinentů – první zahraniční orchestr v Austrálii

Pod Ančerlovou taktovkou odehrála Česká filharmonie celkem 755 koncertů doma i v zahraničí. Absolvovala řadu zájezdů, během nichž se postupně proslavila nejen na evropském kontinentu, ale doslova v celém světě. Největší zájezd v historii orchestru (a zároveň do té doby nejdelší v historii všech světových symfonických orchestrů) se konal v roce 1959. Jednalo se o „turné tří kontinentů“ trvající od poloviny září do poloviny prosince. Filharmonie navštívila Nový Zéland, Austrálii, Japonsko, Čínu, Indii a Sovětský svaz. Takové turné pochopitelně znamenalo obrovskou organizační i uměleckou zátěž. Orchestr během své cesty odehrál celkem 36 různých skladeb ze všech slohových období; tato úctyhodná cifra svědčí o nepochybné profesionalitě hráčů i obou dirigentů, kteří se zájezdu zúčastnili – Karla Ančerla a Ladislava Slováka.

V Austrálii byla Česká filharmonie vůbec prvním zahraničním orchestrem, který tuto zemi navštívil. Tento fakt se výrazně odrazil na návštěvnosti koncertů; jedno z vystoupení konající se ve volné přírodě si přišlo i přes nepříznivé počasí poslechnout neuvěřitelných 35 000 diváků. Tento koncert byl nezapomenutelným zážitkem nejen pro orchestr, ale i pro samotného Ančerla, který poprvé ve své kariéře musel mít partituru zatíženu cihlou, aby mu v silném větru neulétla. Během australského pobytu se na pódiu samostatně představila i dechová skupina filharmonie („Dechovka ve fraku“), která slavila ohromný úspěch. Nejenže v Austrálii nic takového předtím neslyšeli, ale dokonce prý ani nevěřili, že se dá na dechové nástroje tak hrát. Z dnešního pohledu se zdá být neslýchané i to, že před svým odjezdem byl celý orchestr pozván australským ministerským předsedou na recepci do budovy parlamentu. Také japonské publikum bylo návštěvou českých filharmoniků neuvěřitelně nadšené. Česká filharmonie byla totiž po druhé světové válce teprve druhým zahraničním orchestrem (po Filadelfské filharmonii), který v této zemi vystoupil.

Vpád sovětských vojsk a emigrace

Ve druhé polovině šedesátých let se začínají projevovat Ančerlovy zdravotní problémy. Názor, že Ančerl se pro filharmonii obětoval, není zcela nepodložen. Vůbec se nešetřil, řadu koncertů oddirigoval, ač se necítil dobře, a nezdolně pracoval. Na jeho podlomeném zdraví se zcela jistě podepsaly i válečné útrapy z koncentračních táborů. Trpí těžkou cukrovkou, ale i přesto odmítá své pracovní tempo zvolnit. Otřesným zážitkem je pro orchestr koncert v Mannheimu, na němž Ančerl zkolabuje během Čajkovského 4. symfonie. Ačkoli se v zákulisí rychle zotaví a koncert dokončí, je jasné, že je téměř u konce svých sil.

V roce 1968 začíná vážně zvažovat odchod z České filharmonie a přemýšlí, zda přijmout nabídku z Toronto Symphony Orchestra. Sovětská okupace jeho váhání rázně ukončí a v podstatě stvrdí jeho rozhodnutí o definitivním odchodu do ciziny. Vrátí se rok nato, když jsou hranice ještě otevřené, a diriguje na Pražském jaru. To je naposledy, co Československo navštíví. O čtyři roky později umírá v Kanadě. Jeho ostatky jsou po dvaceti letech převezeny do České republiky a slavnostně uloženy na Vyšehradském hřbitově při pietním aktu v den zahájení Pražského jara 12. května 1993.

Komentáře
  • Giancarlo Paganetti 16/5/2017

    Grazie. Tutta la vita ho amato intensamente questo artista. Mi ha dato coraggio nell’affrontare le avversità della vita.

    Odpovědět

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Zavřít