1 / 6
zpět na výpis
Magazín číslo 1 / 2014
Josef Suk - smuteční symfonie Asrael

Josef Suk pod křídly anděla smrti

Dílo má tehdy oprávněnost, když tvůrce může přesvědčivě podati útěchu trpícím, a že to může jen tehdy, když zakusí sám velikou bolest a v ní se očistí. A začínám »Asraelem«; chápeš, co jsem musel procítiti, než jsem se dostal k závěrečnému C dur? Ne, to není jen dílo bolesti, to je dílo nadlidské energie.
Josef Suk Otakaru Šourkovi, Praha 25. května 1921

„Vraťte se ihned. Dvořák mrtev!“

Tak zněl telegram, který Josef Suk obdržel 1. května 1904 při právě probíhajícím turné Českého kvarteta ve Španělsku. Forma sdělení lakonická, obsah s nedozírným dosahem pro osobní život adresáta i celý tehdejší kulturní svět.

Rozrušený Suk spěchá domů. Je zdrcený zprávou o odchodu svého tchána, učitele i přítele a zároveň ho tísní obavy o svou citlivou ženu Otilku, Dvořákovu nejstarší dceru, která od mládí trpí srdeční chorobou. „Buď mou statečnou ženou a hleď osudu klidně vstříc! Dbej, prosím, toho, by ses zbytečně nerozčilovala a nepřijímej návštěv, jež by mnohomluvností svou Tebe rozrušiti mohly. Pro sebe i syna svého mohu toho od Tebe žádati. Přijedu zítra o 3. hodině,“ telegrafuje v chvatu z Paříže.

Když pak 5. května kráčí za Dvořákovou rakví na bájný Vyšehrad, možná už tehdy pomyslí na hudební hold svému učiteli, který by měl být žalozpěvem nad jeho ztrátou i oslavou jeho uměleckého génia.

Rána za ranou

Na počátku roku 1905 vystupuje Suk jako klavírista na koncertě Spolku českých žurnalistů. Hraje zde své vlastní skladby a doprovází Magdu Dvořákovou v písních jejího otce. Během koncertu se u přítomné Otilky dostavuje vážný záchvat srdeční choroby. Úzkost a obavy v Sukově rodině se znovu stupňují.

Jarní turné Českého kvarteta vede přes Německo, Belgii a Holandsko do Anglie, zpět do Prahy, opět do Německa, Švýcarska i na Balkán. Během turné i po něm pracuje Suk na nové skladbě Asraelu, kterou zamýšlí jako oslavu Antonína Dvořáka. Píše první, druhou i třetí větu, kterou dokončuje na Vysoké dne 6. června 1905, přesně v den Otilčiných narozenin. Začíná ještě pracovat na skice čtvrté věty, ale tu již nikdy nedokončí. Otilčin stav se rapidně zhorší a po vážném srdečním záchvatu 6. července hodinu po půlnoci umírá v Sukově náručí.

Vzpomínek řásnaté závoje černé

„Nemluvím s nikým, má bolest nesmírná žene mne z místa na místo – ale srdce bolí mne čím dále, tím více – jest to nad lidské síly, co trpím. (…) Tak se mi zdá, že schází mi naprosto síla, žíti dále; – a potácím se – potácím se bez cíle – co je vše, sláva? Ctižádost? – mně to je ničím, – a kde tedy mám najíti síly, bych žil dále?“ píše Suk z Křečovic Hanušovi Wihanovi, příteli a kolegovi z kvarteta.

Takový úděl osudu buď člověka zničí, nebo vynese na povrch hladiny vše silné, co v člověku dřímalo.

Josef Suk

Letní měsíce představují pro Suka skutečné martyrium bolesti, smutku a beznaděje. Toulá se křečovickou krajinou a vybavuje si, jak Otilku poprvé spatřil coby třináctiletou dívku ve foyer Národního divadla, kde mu ji představil sám Antonín Dvořák. Jako plamínek útěchy působí vzpomínky na dny rozvíjející se lásky, které se zračí v Klavírním cyklu, op. 12, dedikovaném Otilce.

Navždy pryč jsou společné chvíle ve Vysoké u Příbrami, letním sídle Dvořákovy rodiny, kde komponoval hudbu k Radúzovi a Mahuleně – „V pokojíku bylo pianino a venku v zahrádce poslouchala mne moje dívka Otilka“. Mahulena splývala mu tehdy s obrazem milované bytosti. V mysli se náhle vynořuje obraz svatby před sedmi lety. Byl to čtvrtek, 17. listopadu 1898. Krásný podzimní den v kostele sv. Štěpána na Novém městě, výjimečný den mladých novomanželů i Otilčiných rodičů, právě slavících stříbrnou svatbu. A další velké štěstí, narození syna Josefa na Vánoce roku 1901.
A teď?

Van studený smrti dech’ záclonu stínů v okna mé duše,
modlitba rozjímavé samoty útrpně stiskla mi ruku;
neboť mých vzpomínek řásnaté závoje černé,
jsou měkkým ložem, kde pro vždy vtiskla se forma
tvého mrtvého těla.

Otokar Březina

Heroismus tvorby

Jedině láska k synovi Josefovi a hudba dávají Sukovi smysl žít dál. Koncertní povinnosti kvarteta jsou neúprosné a je to dobře. V říjnu nastupuje podzimní turné po Čechách, následované zájezdem do Německa. Práce a kolegové pomohou Sukovi najít postupně duševní rovnováhu. Nyní je to ale jiný Suk. První nápor bolesti je překonán, do duše se pomalu vrací klid. Nadchází čas proměnit intenzitu a energii prožitých emocí v umělecký čin nebývalé velikosti.

Jen tehdy je dílo veliké, když bylo tvořeno z nejvnitřnější nutnosti, pod tlakem, kterému se nedalo odolat, pro potřebu autorovu a jen pro ni, pro jeho růst a jeho vnitřní historii…

František Xaver Šalda

Během podzimu 1905 se vrací k Asraelu. Mění celý plán původní symfonie a dává jí nový ráz. Slučuje první tři věty v jeden myšlenkový celek, věnovaný Dvořákovi, další dvě věty pak věnuje památce Otilčině. O prázdninách 1906 celou symfonii instrumentuje a už 4. října ukončuje v Praze pátou větu. V čelo partitury vpisuje „Vznešené památce Dvořákově a Otilčině“.

V Asraelu, smuteční symfonii c moll, dominují dvě hlavní myšlenky, témata osudu a smrti. Nacházíme je jako tónové symboly v proměnách a variacích po celém díle. Skladba líčí bolest a smutek v jejich různých podobách. Úzkost, stupňující se obavy, tušení smrti a jindy zase divoký rej osudových sil, které zas a znovu v drtivých nárazech bolesti útočí na integritu lidského já. Čtvrtá věta, to je vzpomínka na Otilku. Vroucí zpěv plný něhy je zahalen snovým oparem, který nenechává na pochybách, že vše již minulo. A v páté větě znovu dramatický boj o své já. Finále ale přináší katarzi. Závěrečný, čistý akord C-dur je projasnění, očištění i poznání v jednom. Utrpení a bolest jsou nedílnou součástí života, umocňují jej a zhodnocují jeho cenu. Bez nich by nebylo možné prožívat chvíle štěstí, radosti a lásky.

Z neznámých krajů tvůrčí, horký žár,
toť pohyb, ruch, jenž klesá nevěda,
by uzrál v ticho, v obsah, v jádro, tvar.
Krev srdce prolitá, jež sesedá.

Antonín Sova

Slavná premiéra

Premiéra symfonie se uskutečnila v neděli 3. února 1907 v 11 hodin dopoledne. Před publikum hlediště Národního divadla v Praze předstoupil divadelní orchestr pod vedením Karla Kovařovice. A byl to úspěch. Recenze oceňovaly i mimořádnou kvalitu nastudování a reprodukční umění orchestru. Ve středu pozornosti bylo ale vlastní Sukovo dílo.

Vedle rozmanitosti výrazu, jejž skladatel nalézá pro svůj bol, který z větší části obsah jeho díla tvoří, jest to velkolepost orchestrace, nejrozmanitější využití zvukové disposice nástrojové, nové barvy a nový jich účin, v čem spočívá jeho dokonalost, která i po stránce formální jde svou cestou, u nás dosud nepoužitou. Chceme-li tedy jedinou větou zhodnotiti uměleckost symfonie »Asrael«, nemůžeme toho učiniti jinak, nežli větou, že v ní vrcholí česká tvorba symfonická.

Dalibor, 16. února 1907

Symfonie se dočkala vřelého kritického přijetí i oficiálního ocenění. Josef Suk za ni obdržel výroční první cenu České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění za rok 1907. Česká filharmonie hrála toto monumentální dílo poprvé 7. ledna 1912 pod taktovkou Viléma Zemánka. Byl to vůbec první koncert České filharmonie ve Smetanově síni nově vybudovaného Obecního domu.

Komentáře
  • Peter 30/9/2014

    Dobrý deň, ďakujem Vám za výborný text. Mám len drobnú poznámku – manželka Václava Talicha sa volala Vida, nie Vilda.

    Odpovědět
    • Jakub Raš 1/10/2014

      Dobrý den, děkujeme za pochvalu a omlouváme se za chybku. Opravili jsme.

      Odpovědět

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Zavřít