„Bůh, láska, vlast! A to jedině vede k šťastnému cíli!“ napsal Antonín Dvořák na samém konci roku 1884 Aloisi Göblovi, správci sychrovského zámku, kam skladatel rád zajížděl a kde také vznikla řada jeho děl. V těchto třech slovech je vyjádřena celá podstata, lidská i umělecká, muže, který měl to štěstí, že ho jeho rodiče nechali jít vlastní cestou.
Antonín Dvořák je určitě prvním a dodnes nejvíce známým českým skladatelem ve světě. Slávu si vysloužil postupně, především díky tiskům svých skladeb u renomovaných vydavatelství, které se rozšířily do celého světa. K jeho odkazu se hlásí i Spojené státy americké, protože prostřednictvím přijaté nabídky vést nové skladatelské oddělení na konzervatoři v New Yorku se Dvořák spolupodílel na vzniku americké klasické hudby.
V Americe premiérovaná „Novosvětská“ symfonie je jedním z nejhranějších symfonických děl a velkou poctu jí prokázal astronaut Buzz Aldrin, když do své letové výstroje na misi Apollo 11 zahrnul právě ji a poslouchal ji během první historické mise člověka na Měsíc. Název „Z Nového světa“, myšleno „z amerického kontinentu“, tak získal ve vesmíru nový rozměr.
Mezinárodní úspěch, který Dvořák zaznamenal poprvé v necelých čtyřiceti letech, byl navenek překvapivý a jím samotným dost možná nečekaný. Rozhodně však nebyl něčím, co by spadlo jen tak z nebe. Předcházela mu tvrdá soustavná práce a následovalo ještě intenzivnější úsilí vedené snahou nepromarnit nabízenou šanci a vytěžit z ní maximum.
Zdánlivě nevyčerpatelná tvůrčí inspirace, současníky i dnešními posluchači tolik obdivované bohatství a svěžest hudebních nápadů, nebyly u Dvořáka – ač o ně denně prosil Boha a na konci každé dokončené skladby za ni Bohu děkoval – žádným nevypočitatelným „darem shůry“. Dostavovaly se s téměř naprostou pravidelností při každém časně ranním zasednutí k pracovnímu stolu.
Z řezníka komponistou
Antonín Dvořák se narodil 8. září 1841 jako nejstarší z devíti sourozenců v Nelahozevsi poblíž Kralup nad Vltavou. Jeho otec a předtím i děd tu provozovali nepříliš výnosnou hospodu a řeznictví a počítalo se s tím, že živnost časem převezme i malý Toník. Jenže ten jako šikovný houslista účinkoval už odmalička na kostelním kůru, při tanečních zábavách, svatbách a dalších oslavách v rodinné hospodě i v okolních vsích. Tím do sebe důkladně vstřebal široký hudební repertoár.
Jako dvanáctiletý odešel za dalším vzděláním do městečka Zlonice poblíž Slaného, kde žili příbuzní z matčiny strany. Působil zde výborný hudebník, učitel a příležitostný skladatel Anton Liehmann. U něho se Dvořák naučil hrát na klavír a na varhany i základům hudební teorie. A byl to Liehmann, kdo přesvědčil Dvořákovy rodiče, aby dovolili nadanému synovi pokračovat ve studiu hudby v Praze.
Než se tak stalo, strávil Toník ještě rok „na handlu”: na výměnném pobytu v sudetské rodině v městečku Česká Kamenice v severních Čechách, kde se měl zdokonalit v němčině. Toto praktické opatření se mu zakrátko velmi hodilo. V září 1857 totiž nastoupil na pražskou varhanickou školu, správně Ústav pro pěstování církevní hudby. Dvouleté studium, které probíhalo převážně v německém jazyce, ho mělo vyučit profesi regenschoriho (ředitele chrámového kůru) a varhaníka.
Vedle hry na nástroj ale pochytil i něco ze základů komponování, byť šlo spíš o úpravy skladeb pro chrámové potřeby. „Na varhanické škole všechno páchlo plesnivinou! I varhany! Kdo se chtěl něčemu naučit, musil umět německy! Kdo znal dobře německy, mohl být primus a kdo neznal, nemohl být primus. Já jsem znal německy špatně, a i když jsem něco věděl, nedovedl jsem to dobře říct. Moji spolužáci se dívali na mne ,skrz prsty‘ a za zády se mi smáli! A i později se mi smáli! Když se dověděli, že komponuju, říkali si mezi sebou: ,Podívejte se na toho Dvořáka! Jestlipak víte, že taky komponuje?!‘ A všem těm, co se mi smáli, se dařilo líp než mně!“ vzpomínal skladatel později. Že se stane spíše řadovým varhaníkem, si myslelo i vedení školy, když napsalo o Dvořákovi na jeho závěrečné vysvědčení, že jde o „výtečný, ale spíše praktický talent“, který toho „v teorii dokáže méně“.
Dvořák byl o něco starší než jeho spolužáci. Bydlel u příbuzných, jinak se ale musel o sebe starat sám. Hrál na violu v orchestru Cecilské jednoty a poté v oblíbené pražské kapele Karla Komzáka, která účinkovala hlavně na plesech a v restauracích. A měla natolik dobrou úroveň, že byla na podzim roku 1862 angažována jako orchestr Prozatímního divadla v Praze. Antonín Dvořák se tak stal na téměř deset let violistou první stálé české profesionální divadelní scény, navíc pod taktovkou o sedmnáct let staršího Bedřicha Smetany. Dával také soukromé hodiny hudby a pokoušel se o první kompozice.
Šlo převážně o komorní skladby, ale v šedesátých letech už vytvořil první dvě symfonie, písňový cyklus Cypřiše a historickou operu na německý text Alfred. Všechny kompozice jsou překvapivě rozsáhlé a koncepčně odvážné – tedy žádné úpravy a jednoduché skladbičky chrámového varhaníka. Přesto je skladatel píše „do šuplíku”, bez naděje na vydání nebo veřejné provedení.
Desetiletí velkých změn
Na počátku sedmdesátých let začala Praha poprvé mluvit a psát o Dvořákovi jako o skladateli. Některé z jeho nových skladeb byly prováděny na veřejných nebo soukromých koncertech a akademiích, jiné vyšly tiskem. Dvořák se snažil prosadit i s díly operními. Ve třiatřiceti letech opustil divadelní orchestr, kde jistě nasbíral mnoho praktických zkušeností pro svou vlastní tvorbu, a přijal trochu lépe placené místo varhaníka v chrámu sv. Vojtěcha (ve Vojtěšské ulici na Novém Městě), které potom zastával tři roky v letech 1874–1877.
Změna existenčního zázemí nepochybně souvisela s událostmi ve Dvořákově osobním životě. Na podzim 1873 se oženil se svou bývalou žačkou Annou Čermákovou. Předtím se marně ucházel o její starší a krásnější sestru Josefinu, populární herečku činohry Prozatímního divadla.
Podle všech dostupných svědectví byl Dvořákův manželský a rodinný život téměř vzorově šťastný a harmonický, jakkoli byl v prvních letech poznamenán hmotným nedostatkem, a především tragickou ztrátou tří nejstarších dětí, které všechny zemřely v útlém věku. Dalších šest dětí, jež se manželům Dvořákovým narodily, se pak dožilo dospělosti.
Už rok po sňatku nastal vítaný obrat v životě Dvořáka-skladatele. Získal státní stipendium, které každoročně vypisovala vídeňská vláda pro talentované mladé umělce z celé monarchie. Ročních 400 zlatých (zhruba lepší úřednický plat) pak obdržel i v každém z následujících pěti let. Především však jeho skladby vzbudily pozornost a obdiv dvou členů tehdejší stipendijní poroty – hudebního kritika, pražského rodáka Eduarda Hanslicka a skladatele Johannesa Brahmse, který navíc upozornil na Dvořáka svého berlínského nakladatele Fritze Simrocka.
Ten se takticky rozhodl vydat nejprve Dvořákovy menší, přístupnější kusy, určené původně k domácímu muzicírování – Moravské dvojzpěvy a vzápětí Slovanské tance pro klavír na čtyři ruce. Úspěch u publika i u kritiky byl veliký, a na sklonku 70. let se tak Dvořák stal náhle mezinárodně uznávaným a žádaným skladatelem. Příjmy, které nyní začaly plynout z vydávání a provádění jeho děl, mu umožnily zanechat varhaničení i vyučování a věnovat všechen čas tvorbě – luxus, který si v jeho době (ale i později) mohli dovolit jen málokteří.
Anglie ano, Rusko ne
Osmdesátá léta znamenala pro Antonína Dvořáka období vrcholné tvůrčí formy a dalších domácích i mezinárodních úspěchů. V Praze se skladatel snažil uvést především svá operní díla – tragického Dimitrije (1882) a úsměvného Jakobína (1888). Ve Vídni a Německu byly žádány a provozovány hlavně jeho skladby instrumentální – symfonické i komorní – a zájem začala projevovat také Anglie, země s bohatou koncertní a zejména sborovou tradicí. Po úspěšném londýnském provedení duchovní kantáty Stabat Mater na jaře 1883 následovala pozvání k dalším dirigentským angažmá a objednávky nových velkých děl.
Dvořák navštívil Londýn a další anglická města během let 1884–1896 celkem devětkrát. Pro Anglii zkomponoval velká díla kantátová a oratorní: Svatební košile (1884) podle balady Karla Jaromíra Erbena, Svatou Ludmilu (1886) na slova Vrchlického a Requiem (1890). V Londýně také pod jeho taktovkou poprvé zazněla v dubnu 1890 Osmá symfonie a v březnu 1896 pak slavný Violoncellový koncert h moll. V roce 1891 byl skladateli udělen čestný doktorát na starobylé univerzitě v Cambridge (těsně před touto cestou obdržel čestný doktorát i na pražské Karlově univerzitě).
Ceremoniál v Cambridge Dvořák okomentoval originálně: „Já ty slavnosti nemám rád! A když se stane, že na nějaké musím být, jsem jako na jehlách. Nikdy nezapomenu, jak mi bylo, když mne v Anglii povýšili na doktora: samá ceremonie a samý doktor! Všechny obličeje byly vážné a zdálo se, že žádný nezná mluvit jinak než latinsky! Poslouchal jsem napravo i nalevo a nevěděl jsem, koho mám poslouchat. A když jsem poznal, že mluví ke mně, byl jsem jako opařený a styděl jsem se, že neumím latinsky. Ale když si na to dneska vzpomenu, musím se smát a myslím si, že zkomponovat Stabat Mater je přece jenom víc, než umět latinsky…“
© Národní muzeum – České muzeum hudby, inv. č. 1651 I3, Antonín Dvořák diriguje v Chicagu, autor E. V. Nádherný, 1893, akvarel
V rychlém sledu od roku 1878 se Dvořák dočkal šesti šťastných událostí také v rodinném životě. Narodily se děti Otilie (1878), pozdější manželka skladatele Josefa Suka, Anna (1880), Magda (1881), pozdější výborná zpěvačka, Antonín (1883), Otakar (1885) a Aloisie (1888). Skladatel měl všechny své děti nesmírně rád a byl na ně pyšný. Rodina pro něj představovala vysokou a nezastupitelnou hodnotu, zázemí, které nerad opouštěl a odkud sám čerpal životní energii, sílu a jistotu.
Když v roce 1888 hned dvakrát navštívil Prahu ruský skladatel Petr Iljič Čajkovskij, hluboce se s Dvořákem spřátelili. O dva roky později na jeho pozvání Dvořák odjel do Ruska a odehrál několik koncertů v Moskvě a Petrohradě. Jeho vystoupení se však nesetkala s větším ohlasem.
Pedagogem v Praze i v Americe
V lednu 1891 Dvořák po určitém váhání doplnil svůj svobodný tvůrčí život profesorskými místem na pražské konzervatoři, kde bylo krátce předtím po sloučení s varhanickou školou zřízeno skladatelské oddělení. Jeho první proslov ke studentům kompozice zaznamenal jeden z nich, pozdější skladatel Josef Michl: „Hudba je krásná věc, ale kdo v ní chce něco dokázat, ten se jí musí oddat úplně. Zvláště kompozice není žádný šport a vyžaduje celého člověka! Diletantských a hloupých skladeb je beztoho až hrůza a nejsou k ničemu jinému, než aby kazily vkus nevědomých lidí. Tomu by se mělo zabránit! Kdybych já dělal zákony, ustanovil bych na špatné skladby pokuty, a kdyby se to opakovalo, dal bych původce zavřít! Komponovat by měli jen veleduchové!“
Dvořákova pedagogická kariéra však neměla skončit v Praze. Dne 6. června roku 1891, dva měsíce před svými padesátými narozeninami a pár dnů před svým již sedmým odjezdem do Anglie Dvořák obdržel telegram s dotazem, zda by nechtěl od října následujícího roku převzít vedení Americké národní konzervatoře hudby v New Yorku.
Telegram byl poslán z Paříže, jeho odesilatelkou byla paní Jeanette Thurberová, zakladatelka a prezidentka tohoto hudebního ústavu. Zprostředkovatelem při vyjednávání mezi skladatelem a paní Thurberovou se stal Dvořákův londýnský přítel a mecenáš, hudební nakladatel Alfred Littleton. Od něj se zřejmě Dvořák dozvěděl další podrobnosti a podmínky budoucího amerického angažmá.
Rozhodování nebylo jednoduché a vyžádalo si delší čas. Na jedné straně lákavé finanční podmínky – nabídnutý plat 15 tisíc amerických dolarů ročně, třicetkrát vyšší než na pražské konzervatoři – a na té druhé namáhavá cesta přes oceán, a hlavně změna prostředí a způsobu života, která se dotýkala celé skladatelovy rodiny.
Kromě toho se Dvořák dlouho radil o právních detailech chystaného kontraktu a snažil se pamatovat na všechny možné nepředvídané okolnosti, což se později ukázalo být prozíravé. Nakonec v prosinci 1891 smlouvu s newyorskou konzervatoří podepsal. Následujících devět měsíců do odjezdu věnoval hudebnímu loučení s domovem: v českých a moravských městech odehrál 40 koncertů.
15. září 1892 se Dvořák vydal na svou první cestu do Nového světa. Spolu s ním odcestovali manželka a dvě děti – nejstarší dcera Otilie a syn Antonín. Zbývající čtyři zůstaly zatím doma v péči příbuzných. Ve skladatelově doprovodu nechyběl ani mladý Čechoameričan a čerstvý absolvent houslového oddělení pražské konzervatoře Josef J. Kovařík, který se pak v Americe stal Dvořákovým nepostradatelným pomocníkem a osobním tajemníkem. Jeho zápisky jsou pro nás cenným dokladem o skladatelově americkém pobytu.
V New Yorku se Antonínu Dvořákovi dostalo okázalého přijetí, vítali jej také čeští krajané. Krátce po příjezdu, 21. října 1892, dirigoval na svém prvním koncertě latinské Te Deum, které u něho Thurberová předem objednala pro oslavy 400. výročí objevení Ameriky. Dvořákovy povinnosti na konzervatoři byly pedagogické a dirigentské: třikrát týdně dopoledne dával hodiny kompozice a dvakrát týdně odpoledne zkoušel se školním orchestrem. Administrativu řešit nemusel.
První letní prázdniny, které trvaly celé čtyři měsíce roku 1893, Dvořák strávil na pozvání krajanů v osadě Spillville ve státě Iowa na americkém Středozápadě. Byl tu i s rodinou (mezitím přijely zbylé děti) velmi spokojený a dařilo se mu také skladatelsky: napsal zde dvě skladby pro komorní smyčcové obsazení (kvartet F dur op. 95 a kvintet Es dur op. 97) a dokončil symfonii č. 9 „Z Nového světa“. Její premiéru v prosinci toho roku v Carnegie Hall předcházela taková očekávání a pozornost tisku, že zcela vyprodaný byl nejen samotný koncert, ale také generální zkouška.
O nadšeném přijetí, kterého se symfonii dostalo, nejlépe svědčí Dvořákova slova z dopisu svému nakladateli: „Milý příteli Simrocku! Úspěch symfonie 15. a. 16. prosince byl velkolepý; noviny říkají, že ještě nikdy žádný skladatel nedosáhl takového triumfu. Byl jsem v lóži, sál byl obsazen nejlepším obecenstvem z New Yorku, lidé tak mnoho tleskali, že jsem se musel z lóže děkovat jako král (nesmějte se!). Vy víte, že se snažím takovým ovacím raději vyhnout, ale musel jsem to udělat a ukázat se!“
Zpátky domů
Druhý a třetí rok v New Yorku poznamenala špatná finanční situace konzervatoře a Dvořák v obavě, že nezabezpečí rodinu, váhal s podepsáním každé další smlouvy. V létě 1895 nakonec oznámil dopisem z Prahy, kde byl na prázdninách, že už se do Spojených států nevrátí. Také nabídku k obnovení smlouvy, kterou obdržel o dva roky později v červnu 1897, zdvořile, avšak rozhodně odmítl. Už předtím totéž učinil s pozváním k profesorskému působení na vídeňské konzervatoři.
Po návratu do Čech a odpočinku na letním sídle ve Vysoké u Příbrami, kam zajížděl pravidelně už od roku 1884, se Dvořák vrátil především k výuce na pražské konzervatoři. Právě v těchto posledních letech svého působení vychoval mnoho výborných žáků. Mezi nimi obzvlášť vynikli Vítězslav Novák, Oskar Nedbal a Josef Suk, který se stal roku 1898 mistrovým zetěm.
Jako skladatel se Dvořák představil domácímu publiku nejprve čtyřmi symfonickými básněmi podle Erbenových balad Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek, které byly přijaty se smíšenými ohlasy. Vedle chvály a obdivu se objevily i velmi nevybíravé kritické odsudky. Totéž potkalo Dvořákovu poslední instrumentální skladbu, symfonickou báseň Píseň bohatýrská, již nastudoval a poprvé provedl ve Vídni koncem roku 1898 čerstvý kapelník tamější Dvorní opery Gustav Mahler.
Posledními Dvořákovými opusy byly opery Čert a Káča (1898), Rusalka (1900), která patří k vrcholným dílům dobového operního repertoáru, a posléze Armida (1903). Během jejího pražského nastudování Dvořák onemocněl a 1. května 1904 v Praze zemřel. Příčinou náhlého úmrtí byla plicní embolie vyvolaná dlouhodobým ležením, které mu lékaři nařídili kvůli předchozímu nachlazení. O rok později zemřela v pouhých 27 letech i Dvořákova dcera Otilie Suková, matka čtyřletého Josefa.
Leoše Janáčka, kterého s Dvořákem poutalo vřelé osobní přátelství, zastihla smutná zpráva v zahraničí. Do deníčku, který později vyšel ve sborníku Moje putování, si zapsal: „Varšava. Symfonický koncert. Tu vystoupí dirigent, p. Reznicek, a oznamuje úmrtí Dr. Ant. Dvořákovo. Obecenstvo vstává. V program vsunuje se Husitská [pozn. Dvořákova předehra].“
Dvořákův skon byl pociťován jako nenahraditelná ztráta pro českou kulturu, ač vídeňské noviny napsaly, že zemřel „největší rakouský skladatel“. Vlasteneckým gestem se v době vyostřených národnostních sporů stala už účast na Dvořákově pohřbu, kam spontánně přišly tisíce lidí a který i díky zapojení řady kulturních a veřejných subjektů připomínal dnešní nejvýznamnější státní akce.
Význam Antonína Dvořáka byl v té době už nezpochybnitelný, a přesto zakrátko rozpoutal mladý hudební historik a kritik Zdeněk Nejedlý protidvořákovskou kampaň, v níž chtěl za pomoci chabě argumentované „pokrokové orientace“ české hudby Dvořákovo jméno z jejích dějin vymazat nebo alespoň pošpinit. V boji proti těmto útokům se velmi angažoval Josef Suk. Čas naštěstí prokázal, že něco takového není možné, a dal za pravdu těm, kdo v Dvořákovi spatřovali a spatřují jednoho z největších hudebních umělců své doby.
Milá paní Maňourová,
děkuji za pěkné počtení o mém nejmilovanějším skladateli. Hudba Antonína Dvořáka je pro mne srdcovou záležitostí. A stejně, jako Antonín Dvořák, i já považuji hudbu za svého strážného anděla.