Pod dvoranou Rudolfina, v místech, kam se běžný návštěvník koncertů České filharmonie nikdy nepodívá, vede dlouhá chodba spojující obě křídla budovy. V jejím středu je prostor, jenž slouží jako kantýna i jako místo setkávání pro všechny, kteří vchází do budovy služebním vchodem – Klub ČF. Právě tady na nás čeká Tomáš Kudrna, filmový dokumentarista a zároveň vedoucí Studia Rudolfinum. První koncert odsud odvysílalo roku 2018.
Zatímco ve Dvořákově síni vrcholí přípravy na přenos a první diváci se pomalu scházejí ve foyer, v klubu je ještě čas na kávu. Zastavilo se tu na ni i několik kameramanů, kteří sedí u vedlejšího kulatého stolku. Osmačtyřicátník Kudrna vypráví o studiu a také o jeho špičkovém technickém zázemí, které umožnila finanční podpora ministerstva kultury. Právě díky němu jsou schopní z Rudolfina odbavit libovolný koncert – jako ten dnešní, který bude živě vysílat francouzská hudební televizní stanice Mezzo.
Do kavárny přibíhá nenápadný, ale od pohledu energický padesátník, německý režisér Michael Beyer, který má dnešní přenos na starosti. Prohodí v angličtině pár slov s kameramany a pak dojde s úsměvem k našemu stolu: „Poslední káva, než to divadlo začne, Tomáši?“ Beyer patří ke špičce v oboru hudební režie a má za sebou více než 250 televizních přenosů vystoupení těles, jako jsou Berlínská a Vídeňská filharmonie, lipský Gewandhausorchester nebo New York Philharmonic Orchestra.
S Českou filharmonií spolupracuje už delší dobu a dnes to bude jeho dvacátý třetí koncert vysílaný z Rudolfina. Na rozdíl od většiny televizních režisérů specializovaných na přenosy tohoto druhu má Beyer i formální hudební vzdělání. Nejprve se na Musikhochschule Hamburg věnoval klavíru a hudebnímu divadlu a až pak vystudoval filmařinu na New York Film Academy.
„Michael nikdy nestříhá až takzvaně na dobu, akci vždy zabírá už moment před nástupem. Musí být vždycky napřed,“ pochvaluje si Tomáš Kudrna. Takhle precizní styl přenosu ovšem vyžaduje jak důkladnou přípravu, tak i soustředěné nasazení při akci. A my dnes budeme mít možnost sledovat to zblízka na vlastní oči.
Řízení letového provozu
Z klubu vyrážíme na prohlídku kamer rozmístěných ve Dvořákově síni. V sále je jich celkem devět a koncert budou snímat ve špičkové video kvalitě 4K. Za čtyři se postaví kameramani, zbylých pět je ovládáno na dálku z místnosti režie. Ty přiblíží dění, aniž by rušily výhled publika nebo omezovaly hudebníky v pohybu.
Bez kameramanů přímo na pódiu se ovšem přenos neobejde. Jeden z nich nás nechává nahlédnout do seznamu záběrů na tabletu připevněném na stativu. Je to něco jako vizuální partitura, která kameramanovi popisuje následující úhel záběru, jeho načasování a délku i zaměřený objekt. Takových záběrů má Beyer a jeho tým pro jeden přenos připravených až sedm set.
Po prohlídce osvětlovací techniky na balkoně Dvořákovy síně sestupujeme zpátky do útrob budovy a nenápadnými dveřmi vcházíme do samého srdce Studia Rudolfinum – do filmové a hudební režie. Zhruba tucet profesionálů je už připraven na svých místech u ovládacích konzolí poskládaných ve dvou řadách před velkoformátovými obrazovkami. Ty ukazují mozaiku náhledů všech kamer v sále, ze kterých začne Michael Beyer za chvíli naživo orchestrovat svoji vizuální interpretaci dnešního hudebního programu. Tvoří jej klavírní koncert Alexandra Skrjabina a symfonie Asrael Josefa Suka. S Českou filharmonií vystoupí pianista Daniil Trifonov, koncert povede Jakub Hrůša.
Červené hodiny u stropu studia odpočítávají čas do začátku. Uprostřed dlouhého stolu, vedle střihového mix pultu, leží na složené bekovce režisérův velký tablet s partiturou skladby. O precizní přípravě svědčí množství Beyerových ručně zanesených poznámek a značek.
15 vteřin do startu
Pár minut před začátkem koncertu režijní místnost ztichne a všechny přítomné ovládne absolutní koncentrace. Jen produkce ladí po telefonu s francouzskou televizí načasování startu přenosu. Filharmonici jsou už nastoupení za dveřmi sálu, který v očekávání utichá. Michael Beyer naposledy pohledem zkontroluje, zda jsou všichni připraveni na svých místech. „Hodně štěstí všem… Rozjeďte záznam!“
Asistent režie odpočítává poslední vteřiny. Orchestr přesně minutu před začátkem usedá na pódiu před plným sálem a začíná ladit. „15 vteřin!“ Jakub Hrůša vbíhá na dirigentský stupínek a režisér dává znamení k nasazení předtočeného úvodního záběru s titulky. Zbývá posledních pět vteřin před obrazovým vstupem do sálu. Situace se podobá startu kosmické rakety. Detailní záběr na dirigenta zahajuje přenos. Rozeznívají se první tóny a celý kolos hudebního přenosu se odlepuje od země.
V ten moment se v místnosti režie rozjíždí fascinující podívaná. Asistent režie předem hlásí pečlivě připravené střihy, které elegantně korespondují s hudebními frázemi a dávají obrazový prostor těm hráčům, kteří v daný moment skladby vynikají. Vše se odehrává v takové rychlosti, že režisérovi zbývá čas pouze lusknutím prstů naznačit střihačce novou změnu a ta okamžitě přepíná na další kýžený záběr.
Michael Beyer na dálku komunikuje s kameramany a jemně upravuje kompozici nebo délku záběrů podle toho, jak se zrovna akce na pódiu a dynamika střihu vyvíjí. S mistrovským citem tu a tam přidrží detail o moment déle nebo proloží vypjatou hudební pasáž širokým celkem sálu.
Hned za ním sedí technici, kteří dohlížejí na expozici a barevnost obrazu, vkládají do přenosu titulky a také, když na něj dojde čas, předtočený přestávkový materiál. Tomáš Kudrna stojí mlčky v rohu studia a pozoruje sehraný stroj, který před ním bezchybně šlape.
Kdo si nezapnul Letový režim?
Za těžkými, zvukově neprodyšnými dveřmi jen pár metrů přes chodbu se nachází druhá komora, která pumpuje audiovizuální proud ven z Rudolfina. Ve studiu kubistických tvarů ze světlého dřeva sedí před obrovským mixážním pultem mistr zvuku, hudební režisér – a také skladatel – Jiří Gemrot. Spolu s několika kolegy hlídá, aby přenos hudby ze sálu byl co možná dokonalý. Všichni jsou nadšeni působivostí dnešní interpretace, kterou poslouchají na obrovských reprobednách, jež stojí v rozích studia.
Člověk by chvílemi málem zapomněl, že hudba, která se z nich line, vzniká právě teď jen kousek nad našimi hlavami. Pak ale náhle tichou pasáž na konci skladby naruší povědomá vtíravá melodie mobilního vyzvánění, která jako by prořízla předchozí široké akustické spektrum. Zvonění se hlasitě rozléhá sálem a režisér jen smutně vydechne a počastuje hříšného diváka několika trefnými kletbami.
Po posledních záběrech dirigenta a aplaudujícího publika vysílání opouští se závěrečnými titulky sál. „Všichni jste odvedli výbornou práci, tohle byl skvělý přenos,“ chválí Michael Beyer své kolegy. Po cestě ze studia dlouhou chodbou míjíme filharmoničky a filharmoniky s nástroji v rukou, jak míří do svých ladíren. Zdá se až neskutečné, že ještě před minutou jsme je viděli v televizi.
