Alain Altinoglu se narodil v Paříži před 46 lety do arménské rodiny pocházející z Turecka. Jeho rodiče přišli do Paříže v roce 1971, matka Janet Mafyan byla klavíristkou a původně vyučovala na istanbulské konzervatoři. Zemřela, když bylo Alainovi dvanáct let. Otec Alexandre Altinoglu byl profesorem matematiky na soukromé francouzsko-arménské škole na předměstí Paříže.
© Marco Borggreve
V pěti letech začal hrát na housle, které brzy vystřídal klavír, pod matčiným dohledem. Jak se svěřil serveru The Armenian Mirror-Spectator, své houslové začátky považuje za jednu velkou katastrofu, během níž trpěl on, rodiče i sousedi.
Jako šestiletý se poprvé setkal se symfonickou hudbou – díky partiturám Beethovenových symfonií, které sbíral jeho dědeček. „Byly tak staré a já jsem obracel stránky velmi opatrně, abych je neroztrhl! Poslouchal jsem symfonie, sledoval partitury a byl jsem naprosto fascinován kombinací zvuků a barev,“ řekl v rozhovoru pro portál London Symphony Orchestra.
Hru na klavír vystudoval na pařížské Conservatoire National Supérieur de Musique et de Danse, kde také nyní učí – nikoli však obor klavír, ale dirigování, v němž je v podstatě samoukem. Fascinovalo ho od dětství. „Když mi bylo dvanáct let, přepisoval jsem orchestrální partitury do klavírních výtahů,“ sdělil v tomtéž rozhovoru. Hodně o dirigování četl, pozoroval dirigenty při práci, a když se naskytla příležitost, hovořil s nimi.
Pianistická minulost Alaina Altinoglu není ryze akademická. V rozhovoru pro internetový portál Hessenského rozhlasu prozradil, že jako teenager si přilepšoval v baru a v operetě: „V sedmnácti letech jsem vydělával peníze hraním popových písniček v baru blízko Paříže. Hrál jsem tak už i jako patnáctiletý, ale ne za peníze. Za dvě hodiny hraní mi barman nabídl espresso. Byl jsem za ně vděčný.“
První honorář však dostal právě v patnácti letech, když nahradil v jednom představení klavíristu v operetním orchestru. „Opereta se jmenovala La rose de noël (Vánoční růže) a byla tehdy velmi oblíbená. Udělal jsem sice spoustu chyb, ale taky jsem se při tom mnoho naučil. V šestnácti jsem začal vyučovat hru na klavír a také doprovázet zpěváky a zpěvačky,“ dodává.
Korepetitor, který zaskočil za Russella Daviese
Jako klavírní doprovazeč je vyhledávaný dodnes. Nejvíce spolupracuje se svojí manželkou, mezzosopranistkou Norou Gubitch. Připravují recitály a nahrávky písňového repertoáru a společně vystupují také, když Alain Altinoglu diriguje orchestr.
Nečekanou dirigentskou příležitost dostal v osmnácti letech, když působil jako korepetitor v pařížské Opéra Bastille. Tehdy se narychlo hledal záskok pro jednu zkoušku za dirigenta Denise Russella Daviese, jehož manželka rodila. Požádali Alaina Altinoglu, který znal ze zkoušek každou notu partitury. „Muzikanti mi pak řekli, že to bylo skvělé a že bych měl pokračovat. A já jsem se jejich radami řídil!“ zmínil v rozhovoru pro London Symphony Orchestra.
Tamtéž vyzdvihl další přínosné stránky svého raného působení v Opéra Bastille. Kromě korepetic se zde dostal například k obsluze titulkovacího zařízení a k pozici nápovědy. „Pro mě to byla skvělá šance poznat všechny tyto různé polohy a vidět operu z úhlů, které jako dirigent nemáte.“
Nápověda prý není prací pro klaustrofobiky. „Někdy je kabinka pro nápovědu velmi špatně dostupná – například v Bayreuthu je velmi hluboko a dostanete se tam po žebříku. A kdybyste ji chtěli opustit během představení, spadnete rovnou do klarinetů v orchestřišti.“ Někdy zase může nápověda přijít k dalšímu benefitu, kromě honoráře: „Jeden zpěvák mi po přestavení přinesl láhev Bordeaux. Byl to Ben Heppner, který mi po celé představení Mistrů pěvců visel na rtech a na konci byl rád, že to všechno dobře dopadlo.“
© Marco Borggreve
Vídeň – Praha – Frankfurt
Opera Alainovi Altinoglu učarovala na celý život. Vedle šéfdirigentského postu u hr-Simphonieorchester, kde působí čerstvě od této sezony, zastává také funkci hudebního ředitele operního domu Théâtre Royal de la Monnaie v Bruselu. Pravidelně diriguje v Metropolitní opeře, v londýnské Covent Garden, Vídeňské a Berlínské státní opeře, v Teatro Colón v Buenos Aires, Bavorské státní opeře a ve všech třech operních domech v Paříži. Je pravidelným hostem operních festivalů v Bayreuthu, Salcburku, Orange a Aix-en-Provence. Když v roce 2015 dirigoval v Bayreuthu Lohengrina, stal se teprve třetím francouzským dirigentem, který byl na festival pozván – před ním pouze Pierre Boulez a André Cluytens.
© Marco Borggreve
Alain Altinoglu je doma v Paříži, kde má rodinu, ale cestuje po celém světě – pravidelně ho zvou Berlínští, Vídeňští a Mnichovští filharmonikové, Královský orchestr Concertgebouw Amsterdam, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, London Symphony Orchestra, Chicago Symphony Orchestra, Boston Symphony Orchestra, Královská filharmonie Stockholm, Berlínský rozhlasový orchestr, Deutsches Symphonie Orchester nebo Orchestr curyšské Tonhalle.
V létě 2021 dirigoval na Salcburském festivalu Faustovo prokletí Hectora Berlioze a o měsíc později zahájil sezonu Vídeňských filharmoniků. V této sezoně ho vedle České filharmonie čeká debut také s orchestrem lipského Gewandhausu. Před únorovými koncerty v Praze má sérii koncertů s Vídeňskými symfoniky a Norou Gubitch v Musikvereinu a z Prahy jede do Frankfurtu ke svému hr-Syphonieorchester připravit program s klavíristou s Víkingurem Ólaffsonem.
Nestačí jen hýbat rukama
„Dirigování je nejsnazší i nejtěžší práce zároveň,“ konstatoval pro internetový server Concerti. „Dnes jsou orchestry na tak vysoké úrovni, že mohou hrát dobře i pod špatným dirigentem. Před sto lety to bylo mnohem obtížnější. Většina souborů neměla potřebnou kvalitu, určitě jste potřebovali někoho u pultu, kdo svou práci dělal dobře. Jednou jsem slyšel nahrávku ze zkoušky Sergeje Kusevického. Byla to skladba od Stravinského, a když zahrál nějaký dechař špatně, řekl: ‚Ta pasáž je samozřejmě pro třetí fagot velmi obtížná.‘ To už dnes žádný dirigent neřekne, protože dnes i na pozici třetího fagotu hraje určitě jeden z nejlepších muzikantů, jaké můžete najít.“
„A na druhou stranu samozřejmě nestačí jen hýbat rukama před orchestrem. Abyste dosáhli nejlepšího výsledku, potřebujete zralost, potřebujete ve svém životě hodně času. Musíte umět číst mezi řádky. Nikdy nejste hotový, každý den musíte pracovat a snažit se pochopit, proč něco nejde tak, jak jste chtěl. Pokud dnes někdo chce být hotovým dirigentem v devatenácti letech, je to jistě dáno i dobou, ve které žijeme. Mnoho lidí se chce především stát slavnými. V případě vážné hudby to ale vůbec ničemu neprospěje.“
Nezapomíná ani na své arménské kořeny. Jak zdůraznil zahraniční server The Armenian Mirror-Spectator, Altinoglu navštívil Arménii v roce 2015 a dirigoval v Jerevanu Arménskou národní filharmonii. Zapůsobilo prý na něho nasazení hudebníků, kteří často pracují v obtížných podmínkách. Mezi několika jazyky, které ovládá, je i arménština. Mluví jí na svého malého syna, ten prý perfektně rozumí, i když odpovídá francouzsky.
Zářící oči a černé díry
Alain Altinoglu je zapáleným propagátorem klasické hudby mezi dětmi a mládeží. S orchestrem Théâtre Royal de la Monnaie připravil představení Mozart for Kids nebo vydal knihu pro celou rodinu Maestro Muziek!, která vybízí školní děti, aby navštěvovaly s rodiči zkoušky a nebály se zpovídat hudebníky – tak se nejlépe seznámí se skladbami a koncertním provozem.
Jeho altruistické postoje ho vedou k podpoře dostupnosti hudby pro sociálně slabší. „Vidím silnou sociální funkci hudby. Lidé prožívají ekonomickou krizi, nevědí si rady, chybí jim spiritualita. V tom jim může hudba pomoci. V Bruselu se snažím dostat na své koncerty co nejvíce lidí, nejen bohatých, ale i lidí ze čtvrtí jako Molenbeek. Občas je posadím přímo do orchestru. Vidím okouzlení v jejich očích – je to pro ně něco jedinečného! A kdo ví, třeba z jejich řad jednou vzejde orchestrální hráč,“ uvedl pro internetový server Concerti.
Když si dopřeje odpočinek, pak v něm první místo zaujme rodina. Ale má i mnoho koníčků: „Zapomínám na čas, když hraji šachy a když se dívám na fotbal,“ říká fanoušek klubu Paris Saint-Germain. „Kromě toho mě baví turistika, vaření, čtení, matematika a černé díry. Všechny druhy!“ Vedle klasiky poslouchá i jazz nebo francouzský pop, třeba Charlese Aznavoura. A díky synovi si občas poslechne rap.
Dlouhý let s Ravelem
V Rudolfinu uvede Altinoglu mimo jiné Ravelovu koncertní rapsodii Cikán pro housle a orchestr. Jeho náklonnost k velkému francouzskému skladateli dokládá i originální odpověď, kterou poskytl internetovému portálu Hessenského rozhlasu na otázku „Koho bych si vybral jako souseda při dlouhém letu“: „Moc rád bych seděl vedle Maurice Ravela, protože mám rád jeho hudbu. Mnoho o své hudbě nenapsal, mnoho o ní ani nemluvil. Máme jen jeho mistrovská díla, ale bohužel nevíme nic o procesu jejich vzniku. Tak bych měl na něho hodně otázek: Kdo si vaše díla objednal, proč jste vytvořil tu nebo tu skladbu právě takhle. Byl by to určitě zajímavý rozhovor.“
