Papež Benedikt XVI. diskutuje ve vatikánských zahradách s kardinálem Jorgem Bergogliem, čili s budoucím papežem Františkem. Cestou na toto setkání prvního z nich doprovázela skladba Clair de Lune od Clauda Debussyho, kterou kdysi sám hrál na klavír, zatímco druhý si pohvizdoval v umývárně dávný hit Dancing Queen od skupiny ABBA. Oba hudební světy dokreslovaly rozdílné povahy i sociální zázemí hlavních postav filmu Dva papežové. Zároveň také zcela přirozeně zapadly do hudebního uvažování skladatele Bryce Dessnera.
Bryce Dessner, (c) Shervin Lainez
Úspěšný film z roku 2019 představil v konverzačním dramatu dvě velké osobnosti současných církevních i světových dějin v jejich diametrální odlišnosti, která ale nepostrádá důležité styčné body. Filmoví producenti si pro takový námět mohli jen stěží vybrat lepší typ skladatele, než jaký představuje právě Dessner. Populární písnička i čistá klasika jsou pro něj rovnocennými hudebními materiály, ze kterých umí vyhmátnout to podstatné a najít pro ně společnou řeč.
Ať už Dessner komponuje pro orchestr či jiný klasický ansámbl, píše hudbu k filmu nebo spolupracuje se svým bratrem Aaronem v rockové kapele The National, jen málokdy zůstává žánrově vyhraněný. Z jeho klasických kompozic jako by více či méně probleskovala zkušenost rockového písničkáře. A písničky zase nezapřou hudební uvažování školeného skladatele. Dessner ovšem není typem autora, který by ve spojování symfonické, populární či folklorní hudby hledal jen zvláštní přísady či koření do základního materiálu. Nehledá šokující kontrasty, ale harmonickou jednotu a porozumění.
Pětačtyřicetiletý Dessner získal v roce 2017 cenu Grammy za album Sleep Well Beast, které natočil s The National. Držitelem nejdůležitějšího amerického ocenění se ale stal už o rok dříve díky komorní kompozici Murder Ballades, ve které opředl tradiční lidové písně klasickými aranžmá. Dessnerův smysl pro přímočarou písničku a minimalistické základy se zde propojily v maximálně působivé formě.
K vytříbeným aranžím lidových písní se Dessner vrátil na albu When We Are Inhuman z roku 2019. Ve stejném roce ale vyšla i čistě instrumentální nahrávka sedmidílné kompozice El Chan pro dva klavíry, kterou natočily Katia a Marielle Labèque. Album obsahuje také Dessnerův Koncert pro dva klavíry, který zazněl v podání obou sester letos v únoru v rámci prvního streamu České filharmonie pod hlavičkou Czech Phil Media. Koncert pro dva klavíry i El Chan představují Dessnera v jeho nejambicióznější podobě.
Bryce Dessner, (c) Anne Mie Dreves
Skladatel vyrůstal v Cincinnati v rodině jazzového bubeníka. Kromě jazzu, kterým ho zásoboval otec, hltal veškerou hudbu dostupnou v rádiu – ať už to byly „oldies“ ze 60. let minulého století nebo progresivní Sonic Youth. Učil se hrát na flétnu a na kytaru, brzy ho zlákala barokní a renesanční hudba, ale zásadní přelom pro něj znamenal minimalismus. Sám Dessner říká, že to byl jeden ze zakladatelů žánru Steve Reich, který totálně převrátil jeho hudební uvažování. Brzy se k němu přidal další minimalistický klasik Brian Eno.
V Dessnerově případě ale nezůstalo jen u vzdáleného obdivu. Steve Reich a newyorská Carnegie Hall u něj objednali skladbu pro sérii koncertů Three Generations. Výsledkem bylo smyčcové Trio Skrik, což znamená v norštině „výkřik“. Skladatele inspiroval slavný obraz Edvarda Muncha, ale také křik Yoko Ono, kterým reagovala na výsledek prezidentských voleb v USA roku 2016.
Jak se nepotkat s blízkým sousedem
Minulý rok, kdy umělecký svět kvůli epidemii kovidu nezvykle utichl, Dessnera neutlumil ve skladatelské aktivitě. Přiměl ho ale také k jinému přemýšlení o smyslu a pomíjivosti hodnot, které do té doby působily jako věčné. Ke skladbám, na kterých se podepsaly zvláštní okolnosti roku 2020, patří také Mari. Dessner ji věnoval Semjonu Byčkovovi, který dirigoval její světovou premiéru v Curychu a v prosinci uvede také její českou premiéru v Rudolfinu.
„Semjon Byčkov žije několik minut cesty ode mě na baskickém pobřeží Francie, přesto jsme se během pandemie nepotkali několik měsíců,“ vzpomíná Dessner na zvláštní okolnosti vzniku skladby, jejíž název pochází od baskické bohyně lesů. Postava Mari patří k mýtům spojeným s místem, kde skladatel i šéfdirigent České filharmonie trávili značnou část podivného roku 2020. Dessnerova hudba přispěla již dříve k atmosféře oscarového westernu Revenant – Zmrtvýchvstání, jehož značná část se odehrává v nekonečných lesích Jižní Dakoty. S Mari přišlo osvobození přírodních inspirací od filmu do čisté koncertní podoby.
Podle Dessnerových slov přináší Mari reflexi přírodní idyly, proplétá dohromady různé textury a fragmenty historických materiálů, staví je do změněných souvislostí a tím z nich vytváří něco zcela nového. Do základů Mari ale Dessner zakomponoval také Dvořákovu „Novosvětskou“ a čtvrtou větu Symfonie č. 3 od Gustava Mahlera – minulost i současnost České filharmonie se tak proplétají v jednom koncertním kusu.
