1 / 6
zpět na výpis
Magazín číslo 5 / 2016
Portrétní foto Jaromíra Žida, ředitele České filharmonie

Zapomenutý ředitel Žid

Jeden z nejvýraznějších hybatelů československého hudebního života v oblasti organizace a managementu v období mezi dvěma válkami. Tak bychom mohli představit Jaromíra Žida (1893–1981), zakladatele a ředitele umělecké agentury Bel Canto a v letech 1932–1945 také ředitele České filharmonie.

Za některé objevy vděčíme náhodám. Když jsem před několika lety hledal v archivu Českého rozhlasu pořady, pod kterými byl jako autor podepsán hudební publicista Ivan Medek, měl jsem radost z bohatého úlovku. Mezi mnoha známými umělci, které si Ivan Medek zval k rozhlasovému mikrofonu hlavně v 60. letech – jako byli Karel Ančerl, Václav Neumann, Ilja Hurník či Ivan Moravec – se objevilo jméno mně úplně neznámé: Jaromír Žid. Pořad s ním ze sklonku roku 1968 se vysílal v cyklu Umění 20. století a měl podtitul O hudebním životě první republiky.

Jak se ukázalo při poslechu, oním „neznámým“ byl jeden z nejvýraznějších hybatelů československého hudebního života ve sféře organizace a managementu v období mezi dvěma válkami. Jaromír Žid (1893–1981) byl zakladatelem a ředitelem umělecké agentury Bel Canto a v letech 1932–1945 také ředitelem České filharmonie. Díky němu se v Praze objevovalo mimořádně mnoho význačných světových umělců.

Na jeho pozvání přijížděli do československé metropole ve 20. a 30. letech třeba italský barytonista Mattia Battistini, ruský tenorista Georgij Baklanov či polský houslista Bronisław Huberman. Ale nejen ti. Prostřednictvím Bel Canta slyšeli Pražané také Pablo Casalse, Fritze Kreislera, Alfreda Cortota, Arthura Rubinsteina, Sergeje Rachmaninova, Yehudiho Menuhina či Nathana Milsteina, s Českou filharmonií hostovali Bruno Walter, Pietro Mascagni, italští dirigenti Bernardino Molinari a Victor de Sabata, ale také Erich Kleiber a celá řada dalších. (Jaromír Žid také ve 30. letech organizoval velké zájezdy České filharmonie do Velké Británie, Francie a Belgie.)

„Každým rokem zájem o Prahu stoupal,“ vzpomínal Žid v rozhovoru s Ivanem Medkem, „vynikající umělci jí dokonce dávali přednost před ostatními městy. Jen jako příklad uvádím Šaljapina a Toscaniniho s Newyorskou filharmonií. Při jejím prvním zájezdu do Evropy dostal Toscanini přes šedesát pozvání z evropských měst, z nichž se mohlo podle plánu uskutečnit pouze patnáct, a to těch největších: Londýn, Paříž, Brusel, Milán, Řím, Vídeň… A přece vybral také Prahu. Ale nejen slavní umělci jezdili do Prahy. Také ti úplně neznámí, kteří teprve začínali. A zejména mladí Američané přijížděli do Prahy a dávali koncerty na svůj účet, jen aby získali pražskou odbornou kritiku. Tak začínal třeba i Charles Munch, dnes jeden z nejslavnějších dirigentů, a řada jiných, dnes již velmi drahých umělců.“

Jaromír Žid měl s velkými umělci některé zcela nezapomenutelné zážitky. Patřil mezi ně i Toscaniniho koncert s Newyorskou filharmonií v pražské Lucerně 23. 5. 1930

„Dopoledne byla malá akustická zkouška. Toscanini začal zkoušet, orchestr hrál, ale po chvilce předal taktovku koncertnímu mistrovi a začal se procházet po sále a poslouchat akustiku. Náhle zvolal přímo zuřivě: „Kde je impresário?“ A když jsem k němu přiběhl, řekl mi tenkrát památná slova: „Jak jste se mohl opovážit pozvat takový orchestr…“ – neřekl „pozvat mne“, ale „takový orchestr“ – „…do tak hrozného sálu! To není sál koncertní, to je pivnice!“ Nezapomněl mně to. V roce 1934 dirigoval totiž řadu koncertů Vídeňských filharmoniků ve Vídni. A já vynaložil všechno, aby přijel také s Vídeňáky do Prahy. O Toscaninim se vědělo, že má fenomenální hudební paměť. A já pak poznal, jakou fenomenální paměť má i na jiné věci. On od toho maléru v Lucerně projel stovky měst. Ale když jsem k němu přišel a prosil ho, aby zase navštívil Prahu, zamyslil se. Podíval se na mě dost přísně a pak řekl italsky: ‚Si, io vengo, ma no Lucerna!‘ ‚Já tedy přijedu, ale ne do Lucerny!‘ A pohrozil mně prstem.“

Jiná příhoda se stala s pěveckou legendou Fjodorem Šaljapinem, jehož Jaromír Žid navštívil v den koncertu v hotelu. „A tu mi řekl: ‚Necítím se dobře. Chraptím a nevím, jestli budu moct dnes večer zpívat.‘ Já tomu moc nevěřil, protože ani Šaljapin se neloučí lehko s honorářem, kdyby koncert musel odříct. A on tehdy dostal za ten večer 3 500 dolarů. To bylo sto pětadvacet tisíc korun! Řekl jsem mu, že se tedy přijdu zeptat ještě ke 12. hodině, abych věděl, jak se rozhodl. Šel jsem a koupil velkou láhev nejlepší slivovice, jaká byla v Praze k dostání. A s tou jsem se k němu v poledne vrátil. ‚Što eto?‘ ptal se mě. ‚Medicína proti chrapotu,‘ řekl jsem. Otevřel ji a během necelé půl hodiny byla láhev prázdná. A odpověď na můj dotaz: ‚Chorošo – mohu zpívat! ‘“

Pro Ivana Medka, který v roce 1968 rozhovor před rozhlasovým mikrofonem vedl, bylo vyprávění Jaromíra Žida především připomenutím atmosféry, která byla „rozhodující pro rozvoj našeho kulturního života tehdy a která se tak markantně projevila v tom množství velikých, slavných jmen. V tom velikém výběru a v té volnosti, s jakou sem zahraniční umělci přijížděli a s jakou naši umělci a naši lidé poznávali svět.“ Jaké osudy však čekaly na ty, kteří tomuto kulturnímu rozvoji nadšeně sloužili?

Po únoru 1948 nesměl Jaromír Žid podnikat v ničem z toho, čemu se na skvělé úrovni věnoval do té doby, a v roce 1957 stanul dokonce před soudem za údajnou špionáž pro anglickou kontrarozvědku a nedovolené operace s cennými papíry. V procesu, u nějž je velkou otázkou, do jaké míry byl politický, čekalo na Jaromíra Žida odsouzení a několik let vězení. Jeden z nejvlivnějších lidí meziválečné hudební Prahy se tak ocitl na kolenou a v zavržení. Až Ivan Medek se na konci 60. let – kdy se nějakou chvíli mohlo i v médiích hovořit trochu svobodněji – rozhodl připomenout prvorepublikový hudební života a podíl, který na něm Jaromír Žid měl. Ten odpověděl i na otázku, co by udělal nejdřív, kdyby měl začít znovu? „Podívejte se: mně je dneska pětasedmdesát let. Po celých dvacet posledních let mohl jsem sledovat mezinárodní koncerty a divadelní život jen z rozhlasu a gramofonových desek. Ven jsem se nedostal. V první řadě bych se musel rozjet ven, abych umělce, které bych chtěl angažovat, slyšel na vlastní uši. Nikdy jsem nepozval do Prahy umělce, mimo těch nejslavnějších, aniž bych si je neposlechl a neseznámil se s nimi. Ti, s nimiž jsem pracoval, jsou buď mrtví, nebo kariéru už dávno skončili. A musel bych proto hledat nové. Vím, že jich je celá řada a že by rádi přijeli do Prahy – a za přijatelných podmínek. Ale mojí láskou byli a zůstanou vždy pěvci. A těmi bych začal.“

Díky vnoučatům Jaromíra Žida – díky rodinám Zikově a Hnátkově – vznikla v letošním roce, kdy od smrti Jaromíra Žida uplynulo 35 let, myšlenka na uspořádání malé výstavy. Vzhledem k dlouholetému ředitelování Jaromíra Žida v České filharmonii bude zpřístupněna od 11. ledna do 19. února 2017 ve foyeru Dvořákovy síně.

Komentáře
  • Michal Zika 9/12/2016

    Krásný, moc díky, Michal

    Odpovědět

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Zavřít