„My hudebníci jsme vyslanci míru,“ uvedl ruský dirigent Tugan Sochijev v prohlášení, jímž oznamoval okamžité odstoupení z funkcí hudebního ředitele Velkého divadla v Moskvě a Orchestre Nationale du Capitole de Toulouse. Jako by chtěl říci, že opouští Východ i Západ najednou, protože mír na celé planetě je pro něj ta nejvzácnější devíza, chce spolupracovat nerušeně s oběma stranami a necítit se pod tlakem, aby si vybral pouze jednu z nich.
K události, kterou reflektovala řada významných médií, došlo 6. března loňského roku. Pouhých deset dní po začátku války na Ukrajině, která zasáhla výrazně do světové ekonomiky, vyvolala dočasnou energetickou krizi a vysokou inflaci, ale také přenastavila mentální mapu světa – přinejmenším toho euro-amerického. Zaujmout jasný postoj k ruské invazi se stalo morální, politickou, ale i společenskou nezbytností. Především výroky prominentních ruských umělců se pak ze dne na den ocitly pod důkladným dohledem uměleckých managementů, veřejnosti, sociálních sítí i médií.
© Patrice Nin
Z pozice šéfa Mnichovských filharmoniků stejně jako z angažmá v milánském Teatro alla Scala byl okamžitě odvolán Valerij Gergijev, když se odmítl jasně vyslovit proti válce rozpoutané Vladimírem Putinem, k němuž měl dlouhodobě blízko. Sochjiev pochází stejně jako Gergijev z Osetie a je pokládán za chráněnce tohoto vynikajícího, byť v posledních letech spíše charismatického než tvrdě pracujícího dirigenta. Šestačtyřicetiletý Sochijev je nesporný talent, spíše racionální než živelný vůdce orchestru, a bylo na něj jako na umělce hodně vidět. Tento fakt společně s Gergijevovým stínem jistě přispěl k tomu, že ho primátor města Toulouse začal tlačit do jasného prohlášení proti ruskému napadení Ukrajiny.
Na národnosti v umění nezáleží
Najednou nehrálo žádnou roli, že Sochijev je prvotřídní umělec a hudebník. Jako by přestaly existovat jeho skvělé nahrávky – střízlivější, a ne tak animální jako Gergijevovy novodobé referenční záznamy. Náhle jako by neexistovala jeho fantastická spolupráce s klavíristkou Elisabeth Leonskou. Nic neznamenalo ani renomé šéfdirigenta „Bolšovo těatra“ v Moskvě, jehož lesk do střední Evropy a západního světa možná nezáří s takovou mediální intenzitou jako Metropolitní opera, jeho orchestr je však přinejmenším stejně stabilní a vycepovaný jako ten Metropolitní. Návštěvník českých operních domů si technickou úroveň orchestru Velkého divadla v Moskvě vůbec nedovede představit – snad jedině přenosy z MET by pro něj mohly být odpovídajícím měřítkem.
To všechno Sochijev měl a má v zádech jako umělecký grunt, na jehož plody se může oprávněně těšit každý, kdo si koupí lístek na jeho koncert. Ve chvílích prudkého vzedmutí veřejného mínění na podporu válčící Ukrajiny však vyzněla jeho obecná prohlášení o mírové planetě poněkud jalově. Nebyl samozřejmě zdaleka sám, kdo se tímto způsobem pokoušel vykroutit z komplikované situace člověka, který patrně nechce dlouhodobě či trvale opustit Rusko. To by po zaujmutí jasného protiputinovského postoje zřejmě musel udělat, přinejmenším už by tam nemohl pracovat ve významné státní instituci.
Nemusí za tím být ani vyslovená zbabělost nebo hra o čas, i když absenci druhé z těchto motivací nelze dost dobře vyloučit. Ve vypjaté situaci však hrály a hrají větší roli emoce než racionalita. I rozumně uvažující Ukrajinci jsou schopni alespoň částečně pochopit Rusy, kteří se stávají rukojmími nesmyslných kroků své vlastní vlády. Lidé na Ukrajině však zároveň těžce nesou, když někdo s ohněm v srdci, a především v ústech hovoří o míru – mnoho Ukrajinců vnímá tyto výzvy v tom smyslu, že by se měli přestat bránit. Cítí se těmito obecnými prohlášeními dotčeni, ne-li přímo ohroženi.
V takové situaci hraje jen malou roli skutečnost, že Sochijev zval ukrajinské hudebníky k hostování v Moskvě i v Toulouse a že mu na národnosti spolupracujících umělců vůbec nezáleží. Vyvstává spíše velká otázka, zda by dokázal zrealizovat hostování ukrajinských sólistů v Moskvě – či ruských na Ukrajině – právě teď.
Pokud by měla mít taková aktivita smysl, musela by být podobně koncepční a ideově podložená jako Orchestr Západovýchodní díván, v němž z iniciativy dirigenta Daniela Barenboima a palestinsko-amerického intelektuála Edwarda Saida spolupracují izraelští a arabští hudebníci a hrají i v nejkrizovějších oblastech Blízkého východu. Společný orchestr ukrajinských a ruských hudebníků a jeho koncert v ostřelovaném Charkově však zatím není na pořadu dne. A vzhledem k novému válečnému konfliktu na Blízkém východě bohužel ani ten izraelsko-arabský.
© DR
Zjitřená prohlášení a mnohé impulsivní akce odpůrců Putinovy politiky ovšem dávají Tuganu Sochijevovi i dalším do rukou argumenty jiného typu. Člověku nezbývá než kroutit hlavou, když divadlo stáhne inscenaci Borise Godunova či Louskáčka.
Dirigent Tugan Sochijev patří k lidem, na které je hodně vidět, ale zároveň je evidentní, že bouře kolem něj pomalu utichla. Letos v září dirigoval s Berlínskými filharmoniky hudbu Dmitrije Šostakoviče a Franze Liszta. V prosinci přijíždí do Prahy, kde provede s Českou filharmonií Faunovo odpoledne od Clauda Debussyho a Klavírní koncert od Maurice Ravela, v jehož orchestrální úpravě zazní také Obrázky z výstavy od Modesta Petroviče Musorgského. Tradiční propojení Francie a Ruska, které lze v Sochijevově případě vnímat jako most mezi Toulouse a Moskvou – získává v tomto programu čistě hudební, apolitickou podobu. Zda se jedná o zdůraznění svrchované pozice umění, nebo o ušlechtilé útěkářství od válečné reality, to už si musí posluchači rozhodnout sami.
