1 / 6
zpět na výpis
Magazín číslo 3 / 2017
Semjon Byčkov | Foto Petra Hajská

„V Čajkovského hudbě je mnohem víc, než se zdá.“ Rozhovor se Semjonem Byčkovem

Když byl dirigent Semjon Byčkov osloven, aby natočil s Českou filharmonií pro firmu Decca všechna symfonická díla Petra Iljiče Čajkovského, příliš dlouho se nerozmýšlel. Jedinečný zvuk orchestru, jakož i pokora jeho hráčů, vzbudila ve velkém znalci Čajkovského hudby touhu ke spolupráci. Její první plody mohli již posluchači ochutnat na prvním snímku a také živě, při koncertních vystoupeních. Další příležitostí jsou koncerty 7. – 9. června, při nichž zazní slavný Klavírní koncert č. 1 b moll op. 23.

Semjon Byčkov je s Čajkovského hudbou vnitřně provázán od raného mládí, avšak teprve v poslední době jako by pro toto souznění nastal pravý čas. Svou roli zde sehrála i náhoda, či, řekněme, znamení. Asi měsíc poté, co dirigent naplánoval první koncerty svého projektu Beloved Friend: Tchaikovsky s Newyorskou filharmonií a dalšími zahraničními orchestry, přišla nabídka České filharmonie a firmy Decca. Byčkov na ni kývl a stal se uměleckým ředitelem rozsáhlého počinu, který vzniká, jak sám říká, „pomalu a po staru“. Nejprve orchestr nazkouší vybrané skladby pro živá provedení, poté je odloží, a po určité době se k nim vrátí, aby je nahrál studiově. Podle Byčkova nelze s Čajkovským postupovat stejně jako se skladbami Antonína Dvořáka, jež mají hráči České filharmonie „pod kůží“, protože mají-li se mnohdy velmi slavná díla nahrát znovu, musí k tomu být důvod a musí to být v té nejvyšší kvalitě. Pro orchestr je to příležitost setkat se s výraznou uměleckou osobností, již charakterizuje mimo jiné vnitřní hloubka, důslednost, znalosti a mimořádný cit pro hudební strukturu.

Jak byste charakterizoval Čajkovského hudbu?

Je to hudba, kterou mnoho lidí na celém světě miluje, ale zároveň ji také mnoho lidí nesnáší. Někomu připadá hysterická, možná příliš sladká, plná krásných melodií, jimž chybí forma. Tak to ale není. Tito lidé Čajkovského hudbu skutečně neznají, neví, co je napsáno v partituře. Pokud jeho skladby zahrajeme pouze jako snůšku krásných melodií, lidé u toho budou třeba i plakat dojetím, ale jakmile OPRAVDU nahlédneme do nitra té hudby, uvidíme v ní celistvost, polyfonii, rytmus nebo myšlenky, které se vracejí v obměnách podobně jako Wagnerovy leitmotivy. Je také velice důležité uvědomit si, že Čajkovského kompozice jsou romantické svým charakterem, ale klasické svou stavbou. To samé vidíme u Beethovena, který psal klasickou hudbu romantickým způsobem. Potřebujeme si tedy uvědomit obojí: romantismus v Beethovenovi a klasicismus v Čajkovském.

Co vám nejvíce pomohlo pochopit Čajkovského jako skladatele a osobnost?

Nejprve je třeba říci, že jsem jeho hudbu vždycky miloval. Patetickou jsem studoval poprvé, když mi bylo patnáct, Evžena Oněgina jsem dirigoval jako devatenáctiletý. To vše se samozřejmě stalo z jednoho jediného důvodu: z lásky k této hudbě. Člověk vnímá hudbu jinak, když je mladý, později přijde zkušenost a hledání, studium skladatele, jeho stylu, jeho doby. Přečetl jsem třeba Čajkovského dopisy. Dopisy jsou vždycky zajímavé, protože jsou osobní a často představují jakýsi druh zpovědi. Díky nim si člověk uvědomí velmi podstatnou věc: člověk a hudba jsou jedno. Jaký byl Čajkovskij v životě, takový byl i v hudbě. Najdete zde ty stejné prvky: drama, vášeň, krásu, utrpení, radost.

Zaujalo mě vaše pojetí Patetické symfonie, která se obvykle interpretuje jako smíření se smrtí. Vy v ní naopak vidíte revoltu. Proč?

Hned vám řeknu, jak mě tohle napadlo. Když jsem vyrůstal, všichni tuhle symfonii – a především její závěr – vnímali jako produkt rezignace. Jenže když ji Čajkovskij psal, bylo mu teprve 53 let a byl zdravý. Podle oficiální verze byla příčinou jeho smrti cholera. Myslím, že to není možné, protože pokud se někde vyskytne cholera, jedná se o epidemii. A tehdy žádná epidemie nebyla. Na skladatelově pohřbu byla ponechána otevřená rakev, lidé k ní přicházeli a líbali mu čelo. To by se nikdy nestalo, kdyby šlo o choleru. Nikdo by se ho tehdy ani nedotkl kvůli strachu z nákazy.

Semjon Byčkov | Foto Umberto Nicoletti

Semjon Byčkov | Foto Umberto Nicoletti

Jaká je tedy vaše teorie o Čajkovského smrti?

Za mého mládí si všichni v hudebních kruzích mysleli, že spáchal sebevraždu, protože měl vztah s mladíkem z aristokratické rodiny. Otec toho mladíka napsal stížnost carovi a vyhrožoval, že celou věc zveřejní. Říká se, že se pak uskutečnil čestný soud, který dal Čajkovskému dvě možnosti: buď spáchat sebevraždu, nebo nechat pošpinit své jméno. Samozřejmě víme, že dokonce carův bratr a další členové vysoké aristokracie byli homosexuálové, ale tady najednou hrozil veřejný skandál a trest.

Nevím, jestli Čajkovskij spáchal sebevraždu, ale neumím si představit, že by člověk v 53 letech přijal fakt, že má zemřít. Dosvědčuje to i partitura, kde nejsou žádné známky odevzdání se smrti, ale naopak boj proti ní. Například v kodě závěrečné věty je andante, nikoliv adagio. Akcenty jsou zde až násilné, nikde žádné stopy po rezignaci. Dodnes se lidé snaží přijít na to, která verze je pravdivá.

Podle vás se v České filharmonii setkává západní a východní tradice. Mohl byste to popsat konkrétněji?

Na to je docela těžké odpovědět, protože to má co dočinění s kulturou, a kultura je spojená s historií a povahou národa. Dějiny vaší země jsou zakořeněné ve východní Evropě, ale dominoval zde západ. Když jsem se rozhodoval, zda se připojím k projektu České filharmonie, fascinovala mě představa orchestru, v němž se spojuje západní tradice s duchem slovanství. Ihned jsem si uvědomil, že je to velmi zajímavá kombinace. Musím říci, že vše, co jsme spolu doposud dělali, mě utvrzuje v tom, že jsem se rozhodl správně a že jsem měl pravdu.

Protože také u Čajkovského se spojuje východ se západem?

Mluvíme-li o Čajkovském, je známo, že ho jeho ruští kolegové často kritizovali za to, že je málo ruský, a zároveň na Západě poslouchal, že je příliš ruský. Rusko se vždy potýkalo s rozhodnutím, kam bude patřit – na východ, nebo na západ? Počínaje Petrem Velikým a jeho reorganizací vládnoucího systému podle západních vzorů Rusko kulturně tíhlo k západu, což bylo těžké realizovat, protože lidé se chtěli držet svých tradic a car jim nové způsoby vnucoval. Stálo to mnoho životů. Snažím se tím říci, že v ruském národu vždycky existoval tento vnitřní konflikt. V 19. století chtěli skladatelé Mocné hrstky, aby ruská hudba vycházela z lidové hudby. Čajkovskij chtěl to samé, ale zároveň věděl, že je třeba naučit se komponovat na profesionální úrovni. Pro mě je Čajkovskij zcela nepochybně ruský.

Co východního a západního slyšíte ve zvuku České filharmonie?

Začněme se zvukem smyčců: na jedné straně se blíží zvuku petrohradských smyčců, na straně druhé také připomínají smyčce vídeňské. Zvuk dřevěných dechových nástrojů se podobá jak zvuku francouzskému, tak německému. To vše činí z tohoto orchestru velice zajímavého interpreta Čajkovského hudby.

Zajímalo by mě, jak pracujete s dynamickými značkami v Čajkovského hudbě. Někdy skladatel předepisuje velmi expresivní dynamiku jako třeba pětinásobné piano či šestinásobné forte.

To je zkrátka architektura. Pokud jsou tam tři forte, nesmí znít jako šest forte. Jde o to zorganizovat vztahy v rámci předepsané architektury, což například znamená, že ten nejjemnější prvek musí začít z ničeho. V dnešní době všichni tíhneme k příliš velké hlasitosti.

Líbí se vám akustika Dvořákovy síně?

Tuhle síň mám skutečně moc rád! Má mimořádně nádhernou akustiku, vhodnou pro orchestry a pro tento typ hudby.

Pravidelně spolupracujete s klavírním duem Labèque, tedy se svou manželkou a její sestrou. Jaké to je pracovat s členy své rodiny?

Je to komorní hudba. Sestry Labèqueovy spolu hrají celý život, nejsou dvojčata, ale když spolu hrají, lidé si myslí, že jsou. To je něco jedinečného. Pokud vystupujeme ve třech, je to stejné. Vnímáme jeden druhého, známe se navzájem, máme se rádi. Nejen v soukromí, ale i jako hudebníci.

Někteří hráči, kteří spolu provozují komorní hudbu mnoho let, říkají, že je to někdy horší než manželství.

Samozřejmě že je! Jsou tu hádky a boje, ale stojí to za to, protože když tím vším projdete, vyplyne z toho kvalita.

Projekt Čajkovskij s Českou filharmonií je naplánován do roku 2019. Už jste přemýšlel o něčem dalším, co byste rád s tímto orchestrem realizoval?

Ano, přemýšlel, ale teď vám nic neprozradím.

 

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Zavřít