close

malíř, sochař, architekt Pro zobrazení detailu jednotlivých sochklikněte na jméno umělce. hudební skladatel Sochy na střeše Rudolfina zavřít Leonardo da Vinci Klikněte pro zobrazení detailu Paolo Veronese Klikněte pro zobrazení detailu Donato Bramante Klikněte pro zobrazení detailu Tomás Luis de Victoria Klikněte pro zobrazení detailu Josquin Desprez Klikněte pro zobrazení detailu Orlando di Lasso Klikněte pro zobrazení detailu Giovanni Pierluigi da Palestrina Klikněte pro zobrazení detailu Luigi Cherubini Klikněte pro zobrazení detailu Daniel François Esprit Auber Klikněte pro zobrazení detailu Georg Friedrich Händel Klikněte pro zobrazení detailu Wofgang Amadeus Mozart Klikněte pro zobrazení detailu Johann Sebastian Bach Klikněte pro zobrazení detailu Ludwig van Beethoven Klikněte pro zobrazení detailu Michelangelo Buonarroti Klikněte pro zobrazení detailu Raffael Santi Klikněte pro zobrazení detailu Praxiteles Klikněte pro zobrazení detailu Feidiás Klikněte pro zobrazení detailu Apelles Klikněte pro zobrazení detailu Iktinos Klikněte pro zobrazení detailu Massacio Klikněte pro zobrazení detailu Donatello Klikněte pro zobrazení detailu Jacopo Sansovino Klikněte pro zobrazení detailu Benvenuto Cellini Klikněte pro zobrazení detailu Filippo Brunelleschi Klikněte pro zobrazení detailu Domenico Girlandaio Klikněte pro zobrazení detailu Lucca della Robia Klikněte pro zobrazení detailu Christoph Willibald Gluck Klikněte pro zobrazení detailu Joseph Haydn Klikněte pro zobrazení detailu Franz Schubert Klikněte pro zobrazení detailu Carl Maria von Weber Klikněte pro zobrazení detailu Felix Mendelssohn-Bartholdy Klikněte pro zobrazení detailu Robert Schumann Klikněte pro zobrazení detailu
1 / 6
zpět na výpis
Magazín číslo 2 / 2015

„Úcta k notě“ aneb od Dvořáka k Ježkovi

Je zajímavé seznámit se s osudy skladeb, které Česká filharmonie někdy hrála, nebo dokonce premiérovala. Vedle vlastního archivu filharmonie je to Český rozhlas, který nejenže uchovává historické i novodobé snímky ČF, ale disponuje i archivem tisíců orchestrálních notových materiálů, který čeští filharmonici využívali od jeho počátku.

Život filharmonických premiér v nakladatelství Českého rozhlasu

Když v roce 1923 vznikl Československý rozhlas, bylo České filharmonii už 27 let. Po vzniku rozhlasu našly obě instituce brzy společnou řeč, neboť jim šlo a dodnes jde o jediné: o prezentaci a propagaci hudebního umění a především o spokojeného a hudebními zážitky naplněného posluchače, ať koncertního nebo rozhlasového.

Stalo se tak před 90 lety, 11. května 1925, kdy Československý rozhlas přenášel poprvé v historii koncert České filharmonie ze Smetanovy síně Obecního domu v Praze. Od té doby spolupracují tyto instituce sloužící veřejnosti na úzké bázi a společně vytvářejí hodnoty, které obohacují dějiny české hudby 20. a 21. století. Ponechme pro tentokrát stranou rozhlasové přenosy a nahrávky, díky kterým se interpretační výkony filharmoniků pravidelně dostávají k posluchačům nejen v Rudolfinu, ale po celé republice a prostřednictvím EBU i do celého světa, a obraťme se k tomu, co je nezbytným předpokladem – k notovým materiálům, ze kterých filharmonici skladby studují a provádějí.

Je zajímavé se podívat, jak to je s osudem skladeb, které Česká filharmonie někdy hrála nebo dokonce premiérovala. Vedle vlastního archivu filharmonie je to právě rozhlas, který nejenže uchovává historické i novodobé snímky ČF, ale disponuje i archivem tisíců orchestrálních notových materiálů, který čeští filharmonici přirozeně využívali od jeho počátku. Spolupráce na tomto poli se prohloubila počínaje rokem 2001, kdy na půdě Českého rozhlasu vzniklo hudební nakladatelství a začalo nabízet vybraná orchestrální díla v nových reprezentativních notových edicích. Nakladatelství se od té doby stará především o zachování autenticity vydávaných skladeb a jejich další uvádění na koncertních pódiích. A nalezneme mezi nimi i ty, které se úzce vážou k činnosti České filharmonie.

Krátce po smrti Antonína Dvořáka řídil 4. ledna 1905 Oskar Nedbal v Rudolfinu premiéru jeho Tragické předehry, díla původně napsaného jako ouvertura k Dvořákově první opeře Alfred. Předehra ani opera nebyly za Dvořákova života hrány ani vydány, až po Dvořákově smrti se skladba s názvem Tragická či Dramatická ouvertura začala objevovat na programech koncertů. Celá opera však zapadla. V loňském roce se v Českém rozhlase podařilo uskutečnit projekt znovuuvedení této opery s originálním německým textem. Provozovací materiály opery připravilo hudební nakladatelství ve spolupráci s Kabinetem hudební historie Etnologického ústavu Akademie věd a v případě předehry se krom jiných revizí vrátilo k autentickému názvu „Tragická ouvertura“.

Výraznou stopu zanechal v dějinách České filharmonie bezesporu Otakar Ostrčil. Nejen tím, že filharmonii dirigoval a že se jeho skladby pravidelně objevovaly na koncertech, ale svůj význam mělo pro formování filharmonie jistě i konkurenční Orchestrální sdružení, které Ostrčil v letech 1908–1922 vedl. Také Ostrčilova hudba, koncertně poprvé uvedená českými filharmoniky, se opět provozuje díky novým edicím rozhlasového nakladatelství. Připomeňme např. Baladu o mrtvém ševci a mladé tanečnici, baladu Osiřelo dítě, op. 9 nebo Symfonii A dur op. 7.

Balada o mrtvém ševci a mladé tanečnici měla premiéru v Praze 22. ledna 1905 na Plodinové burze (v nynější České národní bance), kde ji hrála Česká filharmonie pod vedením Oskara Nedbala, text přednášela herečka Hana Benoniová. Osiřelo dítě op. 9 poprvé provedl František Neumann s ČF tři měsíce po dokončení partitury 5. prosince 1906 na koncertě Jednoty pro orchestrální hudbu a zpívala Gabriela Horváthová, pro niž byla skladba napsána. Symfonii A dur op. 7 poprvé uvedla ČF s Františkem Spilkou také na koncertě Jednoty. Její nové vydání vychází z partitury, z které dirigoval Českou filharmonii sám Ostrčil ještě v roce 1916 a později vedl i Göteborgské symfoniky roku 1928.

Vítězslava Kaprálová, na jejíž tvorbu se nakladatelství zvláště zaměřuje a zájem o její dílo roste především v USA, se setkala s Českou filharmonií jako studentka Václava Talicha. 26. listopadu 1937 dirigovala v pražské Lucerně svou absolventskou skladbu, Vojenskou symfonietu op. 11, která se později stala jejím nejznámějším orchestrálním dílem. Následujícího roku pak touto skladbou zahájila festival Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Londýně, kde dirigovala orchestr BBC. V roce 2005 skladbu vydal Český rozhlas, a tak můžeme Vojenskou symfonietu dnes slyšet stále častěji na koncertních pódiích.

Z novější doby připomeňme pro filharmonii i rozhlas důležité skladatele Išu Krejčího a Svatopluka Havelku. Přestože stylově odlišní, patří ke kmenovým autorům nakladatelství. V našem kontextu stojí za pozornost vydání Krejčího Symfonie č. 3, jejíž premiéry se 12., 15. a 16. února 1964 ujala Česká filharmonie pod taktovkou Karla Ančerla, a edice Havelkova symfonického obrazu Znamení časů, věnovaného 100. výročí České filharmonie. Novinku uvedl 24. a 25. dubna 1997 Ken-ičiro Kobajaši.

„Za obrovského potlesku, dupání i hlasitého projevu nadšení končil v poslední den roku 2003 koncert České filharmonie pod taktovkou dirigenta Vladimíra Válka.“ Zásluhu na nadšeně přijatém silvestrovském koncertu před dvanácti lety měl v první řadě mladý skladatel, aranžér a dirigent Jan Kučera spolupracující s nakladatelstvím již několik let. Úpravy písní Jaroslava Ježka a písní z českých filmů pro orchestr jsou po uvedení Českou filharmonií velice oblíbené a hrané orchestry po celé republice.

Další filharmonická premiéra je na pořadu na začátku 120. sezony. V roce 2014 Česká filharmonie uspořádala skladatelskou soutěž pro mladé autory do 35 let a vítězem se stal Jan Ryant Dřízal s kompozicí Kuře melancholik. Filharmonie skladbu nastuduje se svým šéfdirigentem, rozhlasové nakladatelství při té příležitosti vydá skladbu tiskem, aby se dostala dále do světa k ostatním orchestrům. Skladby ze soutěží jsou důležitou součástí ediční politiky vůči soudobým skladatelům. Již několik let existuje spolupráce s mezinárodními soutěžemi Concertino Praga a Pražské jaro, pro které nakladatelství vydává nové soutěžní skladby.

Doufejme, že institucionální spolupráce vedená myšlenkou nabízet hudební umění v nejvyšší kvalitě bude i nadále pokračovat. Koneckonců ideál „úcta k notě, úcta ke skladatelovu zápisu“ dnes již legendárního dirigenta Václava Talicha je již čtrnáct let naplňován právě hudebním nakladatelstvím Českého rozhlasu.

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Zavřít