Život filharmonických premiér v nakladatelství Českého rozhlasu
Když v roce 1923 vznikl Československý rozhlas, bylo České filharmonii už 27 let. Po vzniku rozhlasu našly obě instituce brzy společnou řeč, neboť jim šlo a dodnes jde o jediné: o prezentaci a propagaci hudebního umění a především o spokojeného a hudebními zážitky naplněného posluchače, ať koncertního nebo rozhlasového.
Stalo se tak před 90 lety, 11. května 1925, kdy Československý rozhlas přenášel poprvé v historii koncert České filharmonie ze Smetanovy síně Obecního domu v Praze. Od té doby spolupracují tyto instituce sloužící veřejnosti na úzké bázi a společně vytvářejí hodnoty, které obohacují dějiny české hudby 20. a 21. století. Ponechme pro tentokrát stranou rozhlasové přenosy a nahrávky, díky kterým se interpretační výkony filharmoniků pravidelně dostávají k posluchačům nejen v Rudolfinu, ale po celé republice a prostřednictvím EBU i do celého světa, a obraťme se k tomu, co je nezbytným předpokladem – k notovým materiálům, ze kterých filharmonici skladby studují a provádějí.
Je zajímavé se podívat, jak to je s osudem skladeb, které Česká filharmonie někdy hrála nebo dokonce premiérovala. Vedle vlastního archivu filharmonie je to právě rozhlas, který nejenže uchovává historické i novodobé snímky ČF, ale disponuje i archivem tisíců orchestrálních notových materiálů, který čeští filharmonici přirozeně využívali od jeho počátku. Spolupráce na tomto poli se prohloubila počínaje rokem 2001, kdy na půdě Českého rozhlasu vzniklo hudební nakladatelství a začalo nabízet vybraná orchestrální díla v nových reprezentativních notových edicích. Nakladatelství se od té doby stará především o zachování autenticity vydávaných skladeb a jejich další uvádění na koncertních pódiích. A nalezneme mezi nimi i ty, které se úzce vážou k činnosti České filharmonie.
Krátce po smrti Antonína Dvořáka řídil 4. ledna 1905 Oskar Nedbal v Rudolfinu premiéru jeho Tragické předehry, díla původně napsaného jako ouvertura k Dvořákově první opeře Alfred. Předehra ani opera nebyly za Dvořákova života hrány ani vydány, až po Dvořákově smrti se skladba s názvem Tragická či Dramatická ouvertura začala objevovat na programech koncertů. Celá opera však zapadla. V loňském roce se v Českém rozhlase podařilo uskutečnit projekt znovuuvedení této opery s originálním německým textem. Provozovací materiály opery připravilo hudební nakladatelství ve spolupráci s Kabinetem hudební historie Etnologického ústavu Akademie věd a v případě předehry se krom jiných revizí vrátilo k autentickému názvu „Tragická ouvertura“.
Výraznou stopu zanechal v dějinách České filharmonie bezesporu Otakar Ostrčil. Nejen tím, že filharmonii dirigoval a že se jeho skladby pravidelně objevovaly na koncertech, ale svůj význam mělo pro formování filharmonie jistě i konkurenční Orchestrální sdružení, které Ostrčil v letech 1908–1922 vedl. Také Ostrčilova hudba, koncertně poprvé uvedená českými filharmoniky, se opět provozuje díky novým edicím rozhlasového nakladatelství. Připomeňme např. Baladu o mrtvém ševci a mladé tanečnici, baladu Osiřelo dítě, op. 9 nebo Symfonii A dur op. 7.
Balada o mrtvém ševci a mladé tanečnici měla premiéru v Praze 22. ledna 1905 na Plodinové burze (v nynější České národní bance), kde ji hrála Česká filharmonie pod vedením Oskara Nedbala, text přednášela herečka Hana Benoniová. Osiřelo dítě op. 9 poprvé provedl František Neumann s ČF tři měsíce po dokončení partitury 5. prosince 1906 na koncertě Jednoty pro orchestrální hudbu a zpívala Gabriela Horváthová, pro niž byla skladba napsána. Symfonii A dur op. 7 poprvé uvedla ČF s Františkem Spilkou také na koncertě Jednoty. Její nové vydání vychází z partitury, z které dirigoval Českou filharmonii sám Ostrčil ještě v roce 1916 a později vedl i Göteborgské symfoniky roku 1928.
Vítězslava Kaprálová, na jejíž tvorbu se nakladatelství zvláště zaměřuje a zájem o její dílo roste především v USA, se setkala s Českou filharmonií jako studentka Václava Talicha. 26. listopadu 1937 dirigovala v pražské Lucerně svou absolventskou skladbu, Vojenskou symfonietu op. 11, která se později stala jejím nejznámějším orchestrálním dílem. Následujícího roku pak touto skladbou zahájila festival Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Londýně, kde dirigovala orchestr BBC. V roce 2005 skladbu vydal Český rozhlas, a tak můžeme Vojenskou symfonietu dnes slyšet stále častěji na koncertních pódiích.
Z novější doby připomeňme pro filharmonii i rozhlas důležité skladatele Išu Krejčího a Svatopluka Havelku. Přestože stylově odlišní, patří ke kmenovým autorům nakladatelství. V našem kontextu stojí za pozornost vydání Krejčího Symfonie č. 3, jejíž premiéry se 12., 15. a 16. února 1964 ujala Česká filharmonie pod taktovkou Karla Ančerla, a edice Havelkova symfonického obrazu Znamení časů, věnovaného 100. výročí České filharmonie. Novinku uvedl 24. a 25. dubna 1997 Ken-ičiro Kobajaši.
„Za obrovského potlesku, dupání i hlasitého projevu nadšení končil v poslední den roku 2003 koncert České filharmonie pod taktovkou dirigenta Vladimíra Válka.“ Zásluhu na nadšeně přijatém silvestrovském koncertu před dvanácti lety měl v první řadě mladý skladatel, aranžér a dirigent Jan Kučera spolupracující s nakladatelstvím již několik let. Úpravy písní Jaroslava Ježka a písní z českých filmů pro orchestr jsou po uvedení Českou filharmonií velice oblíbené a hrané orchestry po celé republice.
Další filharmonická premiéra je na pořadu na začátku 120. sezony. V roce 2014 Česká filharmonie uspořádala skladatelskou soutěž pro mladé autory do 35 let a vítězem se stal Jan Ryant Dřízal s kompozicí Kuře melancholik. Filharmonie skladbu nastuduje se svým šéfdirigentem, rozhlasové nakladatelství při té příležitosti vydá skladbu tiskem, aby se dostala dále do světa k ostatním orchestrům. Skladby ze soutěží jsou důležitou součástí ediční politiky vůči soudobým skladatelům. Již několik let existuje spolupráce s mezinárodními soutěžemi Concertino Praga a Pražské jaro, pro které nakladatelství vydává nové soutěžní skladby.
Doufejme, že institucionální spolupráce vedená myšlenkou nabízet hudební umění v nejvyšší kvalitě bude i nadále pokračovat. Koneckonců ideál „úcta k notě, úcta ke skladatelovu zápisu“ dnes již legendárního dirigenta Václava Talicha je již čtrnáct let naplňován právě hudebním nakladatelstvím Českého rozhlasu.
