Na začátku letošního roku slavila Česká filharmonie své 125. narozeniny. Jubileum připadlo na dobu, kdy byly kvůli pandemii uzavřené koncertní síně. Nebylo tak možné uspořádat žádné velkolepé události, mimořádné koncerty ani den otevřených dveří v Rudolfinu. Slavilo se proto alespoň symbolicky, virtuálně.
Jedním z vrcholů oslav se stal reklamní spot s názvem Spojení hudbou. Jeho hlavním motivem byla imploze, tedy zpětná exploze hudebních nástrojů. Režisér Martin Krejčí chtěl poukázat na sílu, s jakou hudba může spojovat, a vyjádřit, že hudba nám díky své čistotě může pomoci překonat marasmus a chaos, ve kterém právě žijeme.
Spojování a povznášení všech, kteří jsou hudbě otevřeni, vnímá režisér jako jedno ze základních poslání České filharmonie. „Uvědomil jsem si, že hudba je opravdu prvek, který má sílu spojovat, a díky své abstrakci může dokonce překročit jinak nepřekročitelné hranice mezi vrstvami společnosti, “ vysvětlil Martin Krejčí. Jeho vizuální metafora vyjadřuje stmelování navzdory všem destruktivním okolnostem a zmatkům. Chaos ústí v harmonii, hudba přináší klid, pokoj a naději.
Připomeňte si narozeninový spot České filharmonie:
Pro dosažení maximálního efektu bylo do videa třeba „obsadit“ skutečné hudební nástroje. Pro někoho šokující myšlenka dala možnost posledního vystoupení vyřazeným a již nepoužitelným instrumentům. Česká filharmonie je získala od základních uměleckých škol z celé republiky, od výrobců a distributorů hudebních nástrojů i od svých vlastních členů.
„Ačkoliv jsme získali nástroje tak jako tak určené k likvidaci, nebylo nám při jejich destrukci vůbec dobře,“ přiznal generální ředitel České filharmonie David Mareček. „Ale protože když něco končí, něco nového začíná, oslovili jsme konceptuální umělce Krištofa Kinteru a Richarda Wiesnera, aby se pokusili vdechnout fragmentům nástrojů nový, nehudební život v hmotném světě.“
Po určité době se dostavila ona potřebná múza. Oba sochaři měli totožnou potřebu reagovat na koronavirovou situaci, během které hudba, potažmo kultura obecně najednou v podstatě přestala existovat. Každý z nich však tuto myšlenku rozvedl jiným směrem a do jiné umělecké a materiálové formy.
Musica Numquam Moritur
Krištof Kintera vytvořil dílo s názvem Musica Numquam Moritur (Hudba nikdy nezemře). Fragmenty hudebních nástrojů doplnil o dřevo, polyester, ocelovou konstrukci a plátkové stříbro. Dal tak vzniknout monumentálnímu erbu neboli domovnímu znamení. Ten je nejen znakem příslušnosti k určité skupině, rodu, místu, ale zobrazuje také základní atributy moci jeho nositele, uživatele či obyvatele. Pandemie ukázala, jak křehká může být tato moc. „Přišlo mi dobré vytvořit memento té doby, kdy Česká filharmonie kvůli pandemii nemohla hrát,“ popisuje Krištof Kintera.
Erb je symbolem hrdosti dřívějších držitelů nástrojů a odkazuje na soudržnost orchestru, který byl dočasně rozptýlen v době, kdy se hudba nemohla provozovat veřejně. „Názvosloví erbu jsem zvolil, protože reprezentuje hrdost a sebedůvěru. Chtěl jsem vytvořit erb, který reprezentuje zdravé sebevědomí hudby jako takové,“ vysvětluje známý český umělec.
Erbový nápis připomíná, že hudbu zničit nelze. I to nám pandemie ukázala. Česká filharmonie i další kulturní subjekty našly vlastní cestu přežití a způsoby, jak k lidem doručovat svůj obsah. V případě České filharmonie se sledovanost v online prostředí podařilo využít na maximum, například prostřednictvím série benefičních koncertů Pomáháme s Českou filharmonií.
Erb Krištofa Kintery je možné vidět ve foyer balkonu vlevo od Dvořákovy síně. Autorovým záměrem bylo, aby na jednu stranu erb přirozeně splynul s prostředím Rudolfina a působil zde na první pohled „historickým“ dojmem, jako by zde snad byl odjakživa. Na druhou stranu však má divák při bližším zkoumání zaznamenat určitou nepatřičnost díla v prostoru, jeho velikost, obsahový materiál a stříbrnou patinu, která mu dodává zcela nový a zároveň ten správný moderní punc.
„Krištof Kintera zhmotnil hudební nástroje s jemu vlastní subverzí, se zkušeností práce s odloženými atributy dávné moci. Do celkového díla vložil moment neutuchající energie, která se dere ven, nahoru, do prostoru,“ popisuje dílo kurátor Galerie Rudolfinum David Korecký. „Nebyl by to však Krištof Kintera, kdyby celý erb, poctu ‚spojování hudbou‘, nesjednotil do formy, která celou rozporuplnost situace uklidňuje – patinovaná stříbrná politura zasazuje dílo do vznešených prostor s lehkostí a grácií. Naznačuje, že lidská tvořivost a vůle ke společnému sdílení všeho dobrého i zlého je kvalita, kterou je třeba připomínat. Kterou je třeba zhmotnit v domovním znamení jako memento, jež nás může posilovat.“
Chron
Richard Wiesner vytvořil dílo s názvem Chron. Zdánlivě nesouvisející kusy hudebních nástrojů zafixoval betonem. Materiálem, který spojuje ledacos v našem světě, rozhodně je však na hony vzdálený od „spojení hudbou“. „Beton je naprosto klíčový v tom, že v sobě nese význam té těžkosti. Dílo má působit jako traverza, předěl, monoblok,“ vysvětluje Wiesner. „Přemýšlel jsem, jakým způsobem se zbavit popisnosti jednotlivých hudebních nástrojů. Využil jsem proto pouhé fragmenty, které dávají tušit, čeho byly součástí, ale zároveň umožňují nacházet nové věci a tvary, které si tam každý člověk bude hledat sám,“ doplňuje autor.
Chron váží více než 700 kilogramů a je bezmála 3,5 metru dlouhý. Jeho doprava do Rudolfina si žádala sedm stat(eč)ných mužů a ohromné množství síly a koordinace do posledního milimetru.
Dílo čeká na návštěvníky ihned za hlavním vstupem do Rudolfina z náměstí Jana Palacha. Částečně zasahuje do postranních dveří a dotváří tak roli oné bariéry, překážky, zamrznutí v čase, které pro kulturu představovala covidová pandemie. Vše, co nás spojovalo, zůstalo na čas viset ve vzduchoprázdnu, kde se nešíří zvuk. Nástroje byly odloženy, orchestr zůstal v tichu stranou a posluchači nemohli být pozváni. Chron je v podstatě zhmotnělým záznamem ticha, partitury, jakou by mohl vytvořit John Cage.
Toto umělecké dílo v sobě skrývá ještě jeden překvapivý rozměr. V rámci benefiční aukce bude rozděleno na několik částí – řezů, a odkryje tak další vnitřní struktury, které zatím zůstávají schované v betonu. „Potencialita odhalení nečekaných obrazů a teoretické nekonečno možností provedení řezu je to, co dodává tichému a nehybnému Chronu příslib probuzení dynamiky a dobrodružství, které je v něm uloženo,“ zamýšlí se David Korecký.
Oba artefakty budou v Rudolfinu vystaveny až do konce letošního roku, a prohlédnout si je tak mohou všichni návštěvníci koncertů ve Dvořákově síni. Následně budou díla vydražena a výtěžek poputuje do základních uměleckých škol na podporu hudebního vzdělávání.
Patronem objektu Krištofa Kintery je Galerie Zdeněk Sklenář a objektu Richarda Wiesnera Galerie Miroslava Kubíka v Litomyšli.
Podívejte se na rozhovory s umělci a zachycení procesu vzniku obou uměleckých děl:
