Spontánní oslava stého výročí narození Bedřicha Smetany dala vzniknout tradici, která přetrvává bezmála sto let. Touha vyzdvihnout Smetanův odkaz coby jednoho ze zakladatelů české národní hudby byla v roce 1924 zcela pochopitelná. Samostatný Československý stát fungoval teprve pár let, a ta se neobešla bez neshod a problémů způsobených mnohonárodnostním složením jeho obyvatel. Kultura i hudba byly nedílnou součástí budování národní identity.
Postupně se objevovala další jména a přidávaly další události, díky nimž „čtyřkové“ letopočty nabíraly na významu. Do povědomí hudebních znalců se zapsal například rok 1564, kdy se narodil Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, poukazovalo se také na výročí narození Leoše Janáčka roku 1854 či Josefa Suka v roce 1874. V květnu 1904 zemřel Antonín Dvořák a o deset let později přišel na svět budoucí šéfdirigent České filharmonie Rafael Kubelík. I toho dnes řadíme mezi velká jména české hudební kultury. Rok 1944 naopak smutně potvrdil osudový význam čtyřek pro českou hudbu. V koncentračním táboře Osvětim vyhasly životy „terezínských autorů“ Hanse Krásy, Viktora Ullmanna a Pavla Haase.
Dvořák hluboko pod kůží
České filharmonii se ze všech zmiňovaných jmen stal osudovým právě Antonín Dvořák. Jeho hudba provází orchestr od prvopočátku. Říká se, že ji má ve své DNA. Téměř doslova. Vždyť v té době nejúspěšnější český skladatel dirigoval svá díla i na koncertě, jímž 4. ledna 1896 svou historii začala psát „Česká filharmonie, spolek ku povznesení hudebního umění v Praze, jakož i spolek pensijní členů orchestru Národního divadla v Praze, jich vdov a sirotků“. Mimochodem, ani tomuto spolku, který nakonec vykvetl v jednoho z ikonických reprezentantů české kultury, se nevyhnula pověstná čtyřka. Pražské místodržitelství oficiálně ustanovilo jeho fungování ještě půl druhého roku před památným koncertem, v červnu 1894.
Od té doby se upevňuje pouto, které propojilo české filharmoniky a Dvořákovo dílo v dokonalé symbióze. Někdy se až zdá, jako by jedno nemohlo dokonale fungovat bez druhého. Dvořák se stal národním klenotem, atraktivním vývozním artiklem i vábivým lákadlem. Nejslavnější světoví dirigenti přijíždějí do Prahy, aby zažili Dvořákovu hudbu v té nejryzejší podobě a řídili orchestr, který tak přirozeně promlouvá jeho jazykem.
Představa, že by Česká filharmonie během svých zahraničních cest nezahrála nějakého Dvořáka alespoň jako přídavek, se až donedávna zdála být téměř nemožná. A šlo by vůbec spočítat, kolik tónů a taktů vzešlých z Mistrova pera již znělo ve velké koncertní síni Rudolfina, jež mu vzdává hold i svým jménem? Symfonická, ale i komorní díla se stala nedílnou součástí koncertních programů České filharmonie i Českého spolku pro komorní hudbu.
Spolu se svým šéfdirigentem a hudebním ředitelem Semjonem Byčkovem uvede orchestr dvořákovské programy také na letošním podzimním turné po Jižní Koreji a Japonsku a na jaře ve slavných evropských sálech od Madridu, přes Vídeň až po Paříž. Vrcholem 129. sezony stejně jako oslav Roku české hudby 2024 bude třídenní prosincová rezidence ve slavné Carnegie Hall v New Yorku. Česká filharmonie tam vystoupí spolu se špičkovými sólisty – pianistou Daniilem Trifonovem, houslistou Gilem Shahamem a violoncellistou Yo-Yo Mou. Na programu bude, jak jinak, Antonín Dvořák.
Jak je důležité míti sítě
Dvořákova hudba doprovází Českou filharmonii také na cestě do virtuálního světa. Na obrazovky televizí a počítačů i na displeje mobilních telefonů. Během uplynulých sezon zaznamenalo Studio Rudolfinum, jež všechna natáčení i přenosy zajišťuje, stovky hodin materiálu. Medailonky umělců, rozhovory, edukační pořady i vystoupení hvězdných sólistů. Objektivům neunikli dirigenti Semjon Byčkov, Simon Rattle či John Eliot Gardiner, mezzosopranistka Magdalena Kožená, houslistka Lisa Batiashvili, ani pianistka Yuja Wang. Zachycené okamžiky nacházejí své místo stále častěji na YouTube kanálu České filharmonie.
Když se na jaře roku 2020 zavřely brány koncertních síní, staly se kamery a mikrofony rozvěšené ve Dvořákově síni a datové přenosy nasměrované na YouTube, druhou největší sociální síť, jedinou spojnicí mezi hudebníky a jejich posluchači. Navzdory tomu, že komentáře, lajky a srdíčka lze jen těžko srovnávat se skutečným potleskem vzrušeného publika, ukázalo se, že digitální věk přináší i svá pozitiva. Hudba Smetany či Dvořáka, ale i Mozarta a řady dalších skladatelů se díky online přenosům dostala snad do všech koutů zeměkoule. Rudolfinské vysílání přijímalo Japonsko, Mexiko i Jihoafrická republika.
Zdaleka nejraději vás přivítáme na koncertech v Rudolfinu. Ale pokud jste příliš daleko, nalaďte se na naše sociální sítě. My k vám toho Dvořáka dostaneme. Ať už jste kdekoli. Třeba i v Mexiku.
