Po řetězové lávce k Rudolfinu

Od vnitřní periferie k chloubě nového Starého Města

Myšlenka zřídit lávku ze Starého Města na Klárov vznikla v roce 1866 v souvislosti s budováním mostu císaře Františka Josefa. O přemostění Vltavy se v místech dnešního náměstí Jana Palacha uvažovalo ovšem už na sklonku třicátých letech devatenáctého století. Tehdy Michal Ránek, tesařský mistr pražský usiloval o zbudování dřevěného mostu, a dokonce vypracoval i jeho model v měřítku 1:48. Živou a často i vyhrocenou debatu nad proveditelností stavby přerušila Ránkova smrt v roce 1842 a tak si zde obyvatelé Prahy museli ještě více než dvě desetiletí vystačit jen s přívozem.

Místo na staroměstském břehu označované jako Rejdiště bylo před stavbou lávky „vnitřní periférií, kde se z nepravidelného přírodního břehu zdvihala nízká zástavba domů, ohrad a dalších staveních souvisejících se skladováním dřeva, s výrobou sanytru a dalšími hospodářskými účely“. [2] Projekt nového mostu tak představoval v podstatě první etapu proměny celé oblasti, na kterou za několik let navázala stavba Rudolfina (od června 1876), Uměleckoprůmyslové školy (1882), Uměleckoprůmyslového muzea (1897) a také úprava nábřeží (1878).

Na Rejdišti stál pouze zbořený dům ‚U Podhorských‘ a dva přilehlé malé domky. Na místě Umělecko-průmyslového muzea stávala sanytrovna, ovšem už tehdy přeměněná na byty. Na druhé straně byla pohodnice, Lannova parní pila a Vojtova dřevní ohrada. Kde je nyní široký Mánesův most, byla řetězová lávka… Na velké, úplně neupravené ploše Rejdiště byly ohrady s dřevěnými ploty a různá zákoutí jako stvořená pro naše klukovské zábavy.

— Národní listy 1941 [3]

 

Česko-anglická spolupráce

Lávka vznikala současně se stavbou mostu císaře Františka Josefa I., který stál v místech dnešního Štefánikova mostu, a tak nepřekvapí, že na projektu spolupracovali tíž inženýři a stavba měla, jak bychom dnes řekli, stejného generálního dodavatele. [4]

Plány vypracoval Karel rytíř Veselý podle návodu londýnských inženýrů Rowlanda Masona Ordishe a Williama Henryho Le Feuvra a sám dohlížel na zdárný průběh prací. Stavbu provedla firma Františka Schöna. Železné konstrukce kromě nosných řetězů a ložisek dodala mostárna Ruston a spol. z Prahy.

Jak bylo tehdy běžné, prostředky na stavbu se získaly zřízením akciového družstva a prodejem 1300 kusů akcií jmenovité hodnoty 200 zlatých. [5] Návratnost investice zaručovalo družstvu a jeho akcionářům udělení práva výběru mýta na šedesát let.

Začalo se stavět 1. července 1868 a za necelých sedmnáct měsíců bylo hotovo. 23. až 25. listopadu 1869 probíhala statická zatěžkávací zkouška pomocí narovnaných cihel a 28. listopadu byla lávka „k veřejnému použití odevzdána“. [6]

Železná kráska

Lávku tvořila visutá řetězová konstrukce, která se opírala o jeden zděný pilíř uprostřed Vltavy a o dva pobřežní kotevní pilíře. Na středním pilíři se tyčila litinová mostní brána s dvěma pylony o výšce 17,5 metru. Mohutné řetězy, na nichž tíha lávky spočívala, vyrobily železárny v Sheffieldu.

 
Pod mostovkou z litiny a dřevěných fošen vedlo plynové potrubí; jedno pro Malou Stranu a druhé zásobovalo osvětlení lávky. Sedm plynových luceren se nacházelo na polokruhových výztužích řetězových závěsů a jejich světlo dodávalo lávce i pod ní tekoucí řece magického vzezření.

 

Lávka v číslech
Názvy	Řetězová, železná, Rudolfova, Lávka korunního prince Rudolfa
Stavba	1868–1869
Délka	192,02 m
Šířka	3,35 m
Náklady	294 000 zlatých
V provozu	1869–1914

 
Do roku 1878 vedla ze staroměstského břehu k lávce klikatá plošina, která vzala za své při zřízení nábřežní zdi. Úpravy posunuly celý břeh více do koryta Vltavy, a tak se od té doby na lávku vcházelo zděnou branou přímo z nábřeží korunního prince Rudolfa, dnešního Alšova nábřeží.

Lávka se mírně pohupovala, nicméně oproti jiným přemostěním v Praze nešlo o zdroj závad. Za přechod se platilo mostné jako na všech pražských mostech kromě mostu Karlova. Ten byl od placení osvobozen už v roce 1815 císařským dekretem. Mýtné činilo za „pěšího jeden krejcar, za vozíčky o 1 kole (trakaře) aneb o dvou kolech 2 krejcary“ a „za vozíčky (káry) o 4 kolech 3 krejcary“. [7]

„Tam pod řetězovou lávkou vltavský proud zelenavý jaksi lákavě se vlní…“ – Na fotkách, ve filmu i literatuře

Majestátní budova Rudolfina, lávka sošně rozklenutá do délky i do výšky, stříbropěnná Vltava a nad tím vším se tyčící Pražský hrad, to je lokace, která lákala k využití. Však se také lávka těšila přízni rozvíjející se fotografie a na snímcích ji pro budoucí generace zachytili významní fotografové, jako byli Jindřich Eckert nebo František Drtikol, a mnozí další.

Lávka městu zkrátka slušela, a tak není divu, že se často objevovala na českých i německých pohlednicích a jako jedna z mála památek devatenáctého století je zachycena na filmových záběrech z roku 1911.

 
Z dokumentárního cyklu Hledání ztraceného času: Vltava v obrazech 82. Celý díl je dostupný online zde.
 

Místo se dostalo několikrát i do krásné literatury. Velmi důležitou roli sehrála železná lávka a okolí Rudolfina v Magdaléně (1894), veršovaném románu Josefa Svatopluka Machara, a v novele Karla Matěje Čapka Choda Snivá Kateřina (1904).

Jak názvy napovídají, v obou dílech stojí v popředí ženské hrdinky. V Magdaléně Machar na příběhu prostitutky Lucie a pokusu o její znovuzařazení do lepší společnosti upozorňuje na těžké postavení žen a pokryteckou morálku. Čapek Chod pak ironizujícím způsobem sleduje milostnou historii Kateřiny Vokáčové, bývalé studentky ženského gymnázia a v čase příběhu pokladní výstavy spolku moderních výtvarníků Petr Brandl.

Okolí Rudolfina má z hlediska gradace obou příběhů významnou úlohu. V Magdaléně se Lucy po dramatickém rozchodu se svým „zachráncem“ Jiřím vydává na pouť do Prahy a v hlavě se jí zrodí jistý záměr.

Její duší náhle blesklo
pevné, jasné předsevzetí:
Tam pod řetězovou lávkou
vltavský proud zelenavý
jaksi lákavě se vlní…
je tam klidno…

(…)

Jaké ticho
vládne tady… Jen ta voda
dále hovoří tak temně…
Světlé stěny Rudolfina
stojí vpravo. Před ní vzpíná
lávka ramena svá šedá.
Za řekou se mocně věží
do žlutavých čistých nebes
Hradčany…
Ta voda dole
hučí, hučí…
Popošla až
ku zábradlí…

— J. S Machar: Magdalena [8]

Se stejným úmyslem se v závěru novely Čapka Choda vydává k Vltavě také Kateřina. Vypravěč sugestivně líčí Prahu ukládající se ke spánku v kontrastu s dramatickým duševním zápasem mladé dívky.

Bylo už hodně pozdě večer.
Uprostřed železné lávky, uvnitř železného oblouku nad jediným pilířem hořela již jasným sálavým světlem veliká svítilna, motýlovitý její plamen ani nekmitl v horkém, dusném vzduchu, a stejně rovně vzhůru všechno ostatní tkvíti se zdálo, stromoví v sadě na nábřeží trčelo nehybně ve svém potemnělém chomáči, v černu noci se ztrácejícím.
Za ním do tmy tiskl se pochmurný masiv Rudolfina a po stěnách velké budovy vpravo rozvlékaly zarudlé světlo pouliční svítilny, a ve světle tom rozpínaly se tenké stíny rámů svítilnových skel v kose rozbíhavém obrazci.
(…)
Všechny pražské věže se svou jedenáctou hodinou shlukly se na obou březích řeky, aby viděly, jak se Kateřina zachová. Všechny vzdálenosti zvukové zanikly a všechny z největší blízkosti povolávaly na ni: Jen kuráž, jen kuráž! Každý úder byl postrkem do jejích zad. Nejposléze rozcinkal se nějaký zvonek, také jedenáctou odzvánějící, a ten nejpřesvědčivěji ujišťoval ji, že jest najisto rozhodnuto a že musí.

— K. M. Čapek Chod: Snivá Kateřina [9]

Obě díla stále stojí za přečtení, jak to nakonec dopadlo, vám proto neprozradíme.

 

Výměna stráží

Lávka byla určena pouze pro pěší, což bylo s narůstajícími potřebami přepravy stále více nevyhovující. Proto pražská obec začala uvažovat o novém mostu, který by dobře posloužil i tramvajím, povozům a prvním automobilům.

Na takový univerzální most se myslelo už na začátku dvacátého století. V roce 1904 byla na projekt nového mostu dokonce vypsána veřejná soutěž. Proti výstavbě však protestovala Akciová společně železné lávky, které by tím přišla o zdroj příjmů. [10] I když se městu podařilo lávku vykoupit a 31. srpna 1905 přesně o dvanácté hodině polední se už vybíralo mýtné na účet obce pražské [11], celý projekt nového mostu byl nakonec pozdržen a přednost dostal most Svatopluka Čecha spojující Letnou a novotou zářící Mikulášskou třídu (Pařížská ulice). Na stavbu mostu arcivévody Františka Ferdinanda d’Este, dnešního Mánesova mostu tak došlo až v letech 1911–1914.

Na sta chodců, kteří se z Malé Strany po lávce do Prahy a naopak ubírají, sleduje denně se zájmem čilý ruch, jenž nastal tu stavbou nového mostu. Mohutné lešení roste od nábřeží Rudolfova čím dále tím více do středu Vltavy, železné kesony se zapouštějí do hlubiny a za krátko otevřena tu bude nová komunikace, vyhovující dnešní potřebě.

— Český svět 1911 [12]

Po dokončení Mánesova mostu byla Rudolfova lávka demontována. V září 1914 po ní zbyl už jen z Vltavy osaměle trčící pilíř „ozdobený nahoře chvojkou a barevnými fábory“. [13] Symbolická rozlučka železné krásky a s ní celého dlouhého devatenáctého století.

Řetězovou lávku nám dnes připomíná název ulice U Železné lávky nedaleko Strakovy akademie a zachovaný hrázděný domek na malostranském Kosárkově nábřeží, který sloužil pro výběr mostného. Od roku 1977 v něm sídlí spolek Gemini – sdružení dětí, mládeže a dospělých. Nezapomeňte se na domek podívat, až někdy půjdete do anebo z Rudolfina.