O čem jste začal přemýšlet, když jste nabídku podílet se na dramaturgii druhé řady ČSKH dostal?
Když mě Český spolek pro komorní hudbu oslovil, abych byl kurátorem tří koncertů, byl Pavel Haas Quartet na seznamu jako první. Vždyť loni to bylo dvacet let, co Veroniku (Jarůškovou) s Pavlem Niklem napadlo kvarteto založit. Ale stejně tak bylo jasné, že představíme i klavírní trio ve složení Veronika Jarůšková, Boris Giltburg a já, které přirozeně vzešlo z naší dlouholeté spolupráce a kterému se věnujeme od roku 2018, kdy jsme společně hráli v Bruselu Šostakovičovo trio. Tehdy jsme vykročili z komfortní zóny kvarteta. Druhý takový impuls se odehrál v roce 2021, kdy byl Boris Giltburg kurátorem komorní řady Dvořákovy Prahy a společně jsme provedli komplet Dvořákových klavírních trií. To rozhodně nebyl nahodilý projekt, a byl to tak krásný zážitek, že hra v triu se stala velmi zajímavým a zábavným momentem našich životů. Jasně jsme tedy věděli, že v letošním cyklu ČSKH musí trio zaznít. Jen jsme nechtěli opakovat Dvořáka, proto v říjnu zazněla tria Ravela, Rachmaninova a Schuberta. Poslední – dubnový – koncert je splněním mého dlouholetého snu: zahrát si nonety finského skladatele Olliho Mustonena. Na tomto koncertu vystoupíme s řadou mých hudebních přátel.
Olli Mustonen je výborný klavírista. Naposledy hrál v Praze v prosinci 2021, kdy provedl s PKF – Prague Philharmonia pozoruhodným způsobem Třetí klavírní koncert Bohuslava Martinů. Ale jako skladatele ho neznáme…
Olli Mustonen je nejen vynikající sólový klavírista, ale i komorní hráč, je komorním partnerem violoncellisty Stevena Isserlise, a navíc diriguje. Skládá zajímavou hudbu postavenou na klasických základech. Nejsou to žádné experimenty, spíše jakási postbarokní sibeliovská instrumentace, velmi zábavná. Připomíná to concerta grossa. Já současnou hudbu nevyhledávám. Protože chci dát do interpretace svůj osobní vklad. Pokud během skladby stále jen počítáte, abyste trefili ten správný zvuk a ťuk, možná naplníte účel díla, ale já osobně si při tom připadám jako použitý. Nemusím do toho dát ze sebe nic. Hrát současnou hudbu je pro mě utrpení, potřebuji harmonii a melodii. Ale pozor! Soubory specializované na současnou hudbu velmi uznávám!
Jaký program tedy chystáte na dubnový koncert?
Provedeme jeho První a Druhý smyčcový nonet, ty zaznějí v první polovině, mezi ně ještě vložíme mé oblíbené Šostakovičovy Dva kusy pro smyčcový oktet, to je velice intenzivní skladba, kterou složil ještě jako mladý. Je to progresivní až disharmonická, distonální hudba, která však má obrovský tah. Do druhé půli jsem zařadil Čajkovského sextet Suvenýr z Florencie. Koncept seversko-ruské dramaturgie mi přišel zajímavý a jsem zvědavý, jak ho přijme obecenstvo.
Na únorovém koncertě zahrajete vedle skladeb Pavla Haase a Antonína Dvořáka i Bartókův Smyčcový kvartet č. 4. Jaká byla cesta vašeho kvarteta k tomuto skladateli?
Velmi dlouhá, přestože jsme jím byli vždycky fascinovaní. Odkládali jsme ho ne proto, že by se nám nelíbil, ale proto, že jsme měli pocit, že ještě nedozrál čas na to, abychom plně pochopili smysl té hudby. Samozřejmě, muzikant zahraje cokoliv, technicky by nám to nedělalo problém. Ale musíte hudbě věřit, ztotožnit se s ní. Pokud se s ní neztotožníte, není to pravdivé. Bartókovy kvartety jsem moc rád poslouchal, fascinovaly mě. Ale vlastně jsem nevěděl proč, měl jsem z nich jen silný dojem, a moc jsem chtěl vědět, jak to funguje, v čem je jádro toho dojmu. Když jsme ho začali hrát, připadalo mi, že je to geniální, někdy až perverzně perfektní, domyšlené, dovedené do naprostých detailů podložených skladatelovými instrukcemi v partituře. Pochopit jeho živočišnost, jeho obrazotvornost, na to je třeba času. Ke Kvartetu č. 4 jsme se dostali přes pátého Bartóka, kterého jsme hráli už v roce 2016, ten je asi nejtěžší, a vždycky to byl zážitek na hraně. Čtvrtý kvartet, který zahrajeme v únoru, mi připadá jako kondenzovaná podoba toho pátého. Bartókova hudba, to je vesmírná dimenze.
Dramaturgie zmíněných tří koncertů vlastně tvoří jakýsi oblouk.
To je pravda. I vzato počtem lidí na pódiu se ten oblouk zintenzivňuje. Moc se těším na dubnový koncert, kdy se nás sejde devět, bude už hezky, budeme se moci jít po koncertě posadit na zahrádku, popovídat si… S mnoha z nich jsme se dlouho neviděli. Přijede Pavel Nikl, na jeho velké doporučení jsem pozval i Michaelu Fukačovou, s kterou jsem se nikdy osobně nepotkal, ale považuji ji za jednu z nejlepších českých violoncellistek, lépe řečeno violoncellistů bez ohledu na gender. Přestože žije v zahraničí, vždycky jsem ji sledoval a moc se na ten večer těším.
Vaše úvahy tedy vedly i směrem k muzikantům, s kterými byste si chtěl zahrát?
Samozřejmě. Nejde o to pozvat Pinchase Zukermana nebo Gautiera Capunçona a zkusit si s nimi zahrát. To může dopadnout skvěle i špatně. Spíše jde o to užít si společné hraní a lidské vazby. Čím dál tím víc zjišťuji, že není důležité, co a za kolik, ale s kým. Těším se třeba na vynikajícího houslistu Fedora Rudina, kamaráda Dalibora Karvaye. Oba s námi vystoupí.
A kdo obsadí violu? V poslední době jsou violisté pro Pavel Haas Quartet velké téma…
Na dubnový koncert jsme pozvali Simona Gramagliu, violistu z Quartetto di Cremona. Pokud jde o obsazení postu violisty v kvartetu, stále hledáme. Uskutečníme koncerty se třemi violisty a uvidíme, jak se rozhodneme.
Zmínil jste hru v klavírním triu. Jak se kvartetní hráč adaptuje na hru v tomto obsazení? Není na něj v triu méně tlaku než v kvartetu?
Sám si tuhle otázku kladu, ale těžko se na ni odpovídá. Pokud máte na to hrát sólově, je trio lehčí, protože je technicky jednodušší. Ve smyčcovém kvartetu je slyšet úplně všechno – druh smyku, vibrato/nevibrato, synchronizovaný dech… Když se to ale povede sladit, je zvuk fenomenální, nic ho nenahradí. Když však hrajete v triu s Borisem Giltburgem – a větší dar jsme už nemohli dostat –, je to i díky němu ještě intenzivnější zážitek než v kvartetu. On je nám svou neuvěřitelnou skromností a schopností dobrat se podstaty hudby velmi blízký. Hrát v triu není tak svázané jako hrát v kvartetu a díky tomu můžete více tvořit.
Mnoho klavírních trií je složeno z vynikajících sólistů. Ať máme na mysli česká – Lobkowicz trio, Dvořákovo, Smetanovo trio – nebo světová, složená třeba na pár sezon…
Řada klavírních trií – ať stálých, nebo složených z radosti – funguje velice dobře. Sólisté dávají do komorní hry své zkušenosti, kvartetní hráči zase jiné. A je to slyšet. Ale všimněte si, že neexistuje žádné kvarteto složené ze čtyř sólistů. Kvarteto je úplně jiná disciplína než trio. Je to jiný způsob techniky, jiný způsob zvukového uvažování, jiný způsob hraní. Samozřejmě že vnímání partitury, temp, díla jako celku je stejné, rozdíl je v technickém vkladu. Abych byl upřímný, všechno, co jsem se o hudbě naučil, jsem se naučil v kvartetu. To tvoří devadesát procent všeho, co o hudbě vím a jak k ní dnes přistupuji.
Jste maximalista – v nárocích na sebe i na své spoluhráče…
To však může být i dvojsečné. Najít ten balanc je docela složité. Idea a vize jsou základ, ale naplnit je bývá často ve střetu s realitou. Někdy se ptám sám sebe, zda je možné vlastní představu vůbec realizovat. Je to spojení mnoha jistot a pochybností v jednom. Pro kolegy i pro mě samotného je těžké najít rovnováhu, co je už produktivní a dá se zhmotnit, nebo je to spíš ubíjející tlak, který omezuje svobodu, kdy si ještě hudbu užíváte.
Kdo je vůdčí osobností Pavel Haas Quartet?
Hudba! To je základ. Pokud jde o lidi, jsme to my dva s Veronikou. Ano, připouštím, že se mnou je někdy těžké spolupracovat, ale pro mě je vůdčí osobností Veronika.
Z pozice hudební inspirátorky. Ona mě změnila a hudebně posunula úplně nejvíc. Dokonce si někdy myslím, že ve výrazu jsem veroničtější než Veronika. (smích) Říkám to bez ohledu na to, že to je moje žena, moje láska. Ona je tvář kvarteta. Sekundista Amadea Quartet Siegmund Nissel kdysi přirovnal kvarteto k láhvi vína: cellista je ta láhev, violista a sekundista jsou její obsah, ale značka vína je primárius. Ten určuje tvář souboru, bez primária není kvarteta. A Veronika jednoznačně určuje zvuk a emocionalitu naší hry. Ano, já to provokuji zespodu, ale lyrika a vroucnost pramení od Veroniky.Před Vánoci jste v Anglii s Borisem Giltburgem nahrávali Dvořákova tria. Proč jste k té nahrávce přistoupili?
Především nechceme, aby vznikl dojem, že trio Jarůšková – Jarůšek – Giltburg je vytvořené ad hoc, jen pro některé koncerty. Chceme v této spolupráci pokračovat a výrazem toho je i tato nahrávka. Máme v plánu dvořákovský komplet pro Supraphon, zatím jsme nahráli první dvě tria. Zřejmě je to historicky první produkce Supraphonu uskutečněná mimo Českou republiku. A zhruba po čtyřiceti letech další komplet Dvořákových trií na nahrávce. Pro nás jde o srdeční záležitost, protože je to fenomenální muzika. Myslím, že volba nahrávat v Anglii byla dobrá. Studio výborné, zvuk skvělý, tým perfektní.Líčíte, jak výborně jste se vy tři cítili v Anglii při nahrávání, ale celý Pavel Haas Quartet je v Anglii etablovaný, vřele přijímaný. Jak vlastně začala vaše cesta do Velké Británie?
Zásadní bylo vydání našeho prvního CD v roce 2006 u Supraphonu s kvartety Haase a Janáčka krátce po vítězství v soutěži Pražského jara. Tento náš debut rovnou obdržel Gramophone Award, což vašemu profilu dodá plusové body. Navíc když se k tomu přidala i cena BBC Music Magazine, což má na ostrovech svou hodnotu. BBC si nás pak vybrala do schématu New Generation Artists a díky tomu jsme v Anglii absolvovali několik koncertů a nahrávali jsme pro BBC. A když se objevujete na BBC 3, zvou vás na Edinburský festival a hrajete pravidelně ve Wigmore Hall, cesta se otevírá. Například ředitel Wigmore Hall si nás domlouvá až do roku 2027. Ale chceme a budeme hrát i v Česku. V této sezoně se objevujeme na koncertech Českého spolku pro komorní hudbu, na Dvořákově Praze jsme kurátory komorní řady do roku 2024, objevíme se na Smetanově Litomyšli, na festivalech Janáčkův máj, Janáček Brno.
Co nebo kdo vám v poslední době udělal radost? A protože spolu mluvíme den po srdcervoucím finále fotbalového mistrovství světa, tak bych možná ráda slyšela, že to byly góly Lionela Messiho…
No však ano. Sledoval jsem to velmi náruživě, miluju fotbal. Messi je pro mě hrdina. Poprvé jsem ho viděl ve Španělsku na sportovním kanálu FC Barcelona, když mu bylo asi čtrnáct patnáct, a říkal jsem si, ten chlapec je neuvěřitelný. Mnoho fanoušků si klade otázku, zda je lepší Messi, nebo Ronaldo. Ronaldo je atlet, kdežto Messi je umělec. V jeho hře vidím umění. Je neuvěřitelné, že v této době, kdy je všechno technicky i strategicky zanalyzované, existují takovéhle výjimečné zjevy. Je tu i paralela k hudbě. Hráčský standard dnešních muzikantů je na obrovské úrovni. Ale projevuje se – zejména v Americe – určitá unifikace, která vás sice v daném okamžiku dostane, ale nezanechá vzpomínku. Ovšem i v této globální době se najdou osobnosti, které se vymykají všem kategoriím a jsou výjimečné. Za jednu z nich považuji třeba Janine Jansen. V její hře není nic naschvál, je to služba hudbě, její umění je ohromující.Promiňte, že teď trochu odbočím. V rámci Akademie Ivana Moravce, kterou pořádá klavírista Jan Bartoš, měl Boris Giltburg velmi zajímavou přednášku o Beethovenových sonátách a den poté vedl masterclass. Udivilo mě, že tuhle příležitost si nechali ujít studenti konzervatoře nebo HAMU. A netýká se to jen téhle události. Podobných zajímavých koncertů, které zely prázdnotou, a přitom by adeptům hudby něco daly, jsem zažila více. Jak si to vysvětlujete?
Jemně řečeno, týká se to vlastního ega. Náš hudební rybník je velmi malý, a když sem vpluje nějaká dravá rybka, málokdo z vážených pánů profesorů ji přijme, natož aby ji doporučil svým studentům. Jedna z mála výjimek byl Miroslav Petráš, který své studenty vždycky upozorňoval: „Běžte si tohoto interpreta poslechnout!“ Všechno záleží na tom, jaký je kdo člověk. Vždycky narážíme na osobnostní limity – ať už je to závist, ego… A nemysleme si, že to je jen u nás. I ve světě to tak funguje. Je to lidské, ale je to škoda. Profesoři by měli otevřenou mysl podporovat. Vždyť oni neučí proto, aby si zvyšovali kredit, ale aby připravovali své žáky na život. Bohužel, někteří si myslí, že jsou důležitější než studenti.
Mne zaujalo sdělení pana Petera Jarůška: „Všechno, co hudbě vím, jsem se naučil v kvartetu“.
A co takhle sdělení spisovatele Roberta Fulghuma:“Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské škole“, což je titul jeho první vydané knihy.
Obě tato sdělení jdou od srdce.