V sobotu 17. 10. ráno přede mnou kromě snídaně a šálku kávy vyvstal ještě další úkol. Mám navštívit Den otevřených dveří České filharmonie jako organizátor a jako návštěvník v jednom, a ještě o tom podat zprávu vám, čtenářům našeho blogu. Kolem půl jedné, vědoma si svého poslání, vstupuji do vestibulu metra Jiřího z Poděbrad, abych zhruba o osm minut později mohla opustit jeho útroby na stanici Staroměstská. Na náměstí Jana Palacha sem tam přecházejí hloučky lidí, situace se na první pohled nijak neliší od jiného sobotního odpoledne. Alespoň, že neprší, říkám si v duchu. Zato před hlavním vchodem do Rudolfina už je zjevně husto a čeká se jen na to, až celá akce v jednu hodinu vypukne.
Prvním bodem programu je pro mě komentovaná prohlídka budovy s fagotistou Martinem Petrákem. V rychlosti jsme předem s kolegyní prošly plán trasy, na některá místa půjdu úplně poprvé a nerada bych skupinu dovedla někam jinam, než máme v plánu. Vnitřní točité schodiště totiž ústí do tolika podlahových úrovní, že bych se ani nedivila, kdybychom nevědomky prolomili hranice času a vstoupili do zasedání československého parlamentu v období první republiky.
Nestalo se tak. Podívali jsme se na střechu, do Dvořákovy síně a do Dirigentského a Prezidentského salonku a také jsme se dozvěděli, která místa jsou poslechově nejlepší. To zde strategicky neprozradím, zkuste si je sami najít. Prozradím ale, že jsou prý jenom dvě a světe div se, jsou vedle sebe.
Když jsme se s první skupinou rozloučili, vydala jsem se do prvního patra. V Západním salonku jsem dobrovolně míjela Rozbor skladby pro začátečníky i pokročilé s Miroslavem Pudlákem, od dětství totiž nesnáším hudební nauku. Moje další kroky vedly do foyer, kde si děti vyráběly trumpety z papíru a z tzv. husích krků, což mojí úrovni ve skutečnosti odpovídá mnohem víc.
„Paní, jak se jmenuješ?“ ptá se mě chlapeček, který si všimnul, že ho sleduji. Zuzana, říkám a usměju se. „A na co hraješ?“ zeptá se znovu a při čekání na mou odpověď se patrně snaží oblíznout si nos špičkou jazyka, u čehož stojí na jedné noze, kroutí se ze strany na stranu do rytmu a rukama se opírá o stůl. Vysvětlím mu tedy, že na nic nehraju. „Tak proč si nevyrobíš trumpetu?“ rozzáří se. Když já už doma jednu mám, říkám mu. Následně se rozloučíme a já se posouvám dál, do přízemí, kde ve Sloupovém sále hraje Cimbálová muzika České filharmonie a kde si není samou obsazeností na co sednout.
Mířím tedy do houslařské dílny na výklad mistra houslaře. Jan Slípka nás seznamuje s houslařskou historií i s původem materiálů k výrobě houslí určených. Smyčec z koňských žíní, struny z kočičích či ovčích střev, mořidlo z lastur ostranky jaderské, šelak ze sekretu červce lakového… Jednoho pak překvapí, na co to vlastně hraje.
Po houslařově výkladu se stihnu ještě na chvilku ohřát ve skladu bicích nástrojů, kde probíhá workshop s bicistou Pavlem Polívkou. Děti mu nahazují motivy, které pro ně následně zhudebňuje. „Prosím, udělejte, jak medvěd leze do jeskyně!“ „Nebo jak princ jede na koni k hradu!“ A skutečně se tak stane, navržená scéna se ve zvucích zcela zhmotní, že není třeba ani zavírat oči.
Svět, který takto funguje, opouštím jen nerada, ale není zbytí. Chci ještě stihnout Czech Philharmonic Jazz Band a následnou urbanistickou diskusi ve Sloupovém sále.
V pět hodin pak vyrážíme s tiskovým mluvčím Luďkem Březinou na poslední komentovanou prohlídku tohoto dne. Za naší skupinou se zamyká vchod na střechu, Prezidentský i Dirigentský salonek, prakticky celá část budovy, která je přístupná z náměstí. Nicméně program ještě nekončí, pokračujeme o půl osmé ve Dvoraně živou projekcí Pavla Karafiáta ze skupiny Lunchmeat, která doprovodí pro Českou filharmonii emblematickou skladbu, Symfonii č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“. Musím tedy mezitím rychle někde povečeřet a vrátit se na místo.
Dvorana se v mé nepřítomnosti změní v improvizovaný projekční sál a závěrečná část programu může začít. Dvořákova Novosvětská se rozezní sálem a ve čtyřech větách nechá některé z nás odpočinout, jiné zase znova nadchne, ty nejmenší možná nadchne i poprvé. Spolu s jejími závěrečnými tóny je i letošní Den otevřených dveří České filharmonie u konce a my jen doufáme, že se líbil, a jsme šťastní, že vše šlo podle plánu.
Pokud jste, podobně jako já, nestihli letos všechno, co jste chtěli, zkuste přijít znova příští rok, třeba se tam potkáme.
