Do Rudolfina ji doprovodí osoba z nejpovolanějších – pětačtyřicetiletý francouzský dirigent Stéphane Denève. Má opravdu velké mezinárodní renomé, vedle dirigování u nejlepších světových orchestrů je momentálně hudebním ředitelem Bruselské filharmonie a hlavním hostujícím dirigentem Philadelphia Orchestra. Při Bruselské filharmonii založil unikátní Centrum pro budoucí orchestrální repertoár (The Centre for Future Orchestral Repertoire), jehož je nyní ředitelem. Centrum je digitální platformou, která od roku 2000 sbírá a interaktivní formou sdílí symfonickou tvorbu 21. století, aby ji mohl objevit kdokoli kdekoli na světě. Denèvovi šlo od začátku o dialog se skladateli, interprety, organizátory a posluchači.
Progresivní dirigent, který se snaží soudobou hudbu zakomponovat do většiny programů Bruselské filharmonie, však do Prahy přiveze velmi osvědčené francouzské klenoty. A nebude na to sám. Sólistou Saint-Saënsova Violoncellového koncertu je jeho o deset let mladší krajan Gautier Capuçon, stejně jako Denève absolvent Pařížské konzervatoře a v současnosti jeden z nejvýraznějších představitelů francouzské interpretační tradice. Není žádnou troufalostí tvrdit, že s výběrem svých společníků na cestě do Rudolfina je stará francouzská dáma určitě spokojená.
A co že francouzského ti Francouzi přivezou? Čtyři skladby tří skladatelů, z nichž právě autor violoncellového koncertu lehce vybočuje stylově i historicky – je o téměř dvě generace starší než oba zbývající. Ale to jméno, považte: Camille Saint-Saëns, přímo předurčuje k umělecké dráze. Jeho tvůrčí život náležel do druhé poloviny 19. a počátku 20. století a určitě se neřadil k inovátorským a experimentátorským. Saint-Saëns je autorem spíše uhlazených, technicky dokonalých a interpretačně náročných děl, z nichž zdaleka nejznámějším je suita pro komorní ansámbl Karneval zvířat. První violoncellový koncert a moll op. 33 z roku 1872 přinesl pro svého autora poprvé uznání publika i odborné veřejnosti. Napsal ho pro belgického cellistu a hráče na violu da gamba Augusta Tolbecqua, který ho také v lednu 1873 v Paříži premiéroval. Obtížnost sólového partu a jeho výrazný deklamační charakter obdivovali jak doboví kritici, tak i pozdější tvůrci violoncellových koncertů, jako Šostakovič nebo Rachmaninov. Inovační je forma koncertu – nedodržuje sled tří samostatných vět, jde v podstatě o jednovětý koncert se třemi částmi, přičemž třetí zpočátku pracuje s tematickým materiálem té první.
Camille Saint-Saëns v roce 1916
Jak již bylo zmíněno, zbylí dva autoři – Maurice Ravel a Albert Roussel – jsou vrstevníky, Roussel byl jen o šest let starší. Oběma byl souzen rok 1937, kdy zemřeli. Aby podobností nebylo málo, v životech obou sehrála osudovou roli první světová válka. Aby ne, do té doby největší válečný konflikt ovlivnil ve Francii snad každého mladého muže. Protože však skladatelé úplnými mladíky nebyli, uplatnili se v zázemí jako řidiči. Ravel byl ještě během války propuštěn ze služby pro celkovou tělesnou slabost.
Že Maurice Ravela válka zasáhla, uslyšíme hned v první skladbě večera. Náhrobek Couperinův (Le tombeau de Couperin), který původně vznikl jako šestidílná klavírní suita, je v mimohudební rovině vzpomínkou na padlé spolubojovníky – jak kamarády z dětství, tak především umělce, které potkala smrt na frontě. Každý díl je věnovaný jednomu z nich, mimo jiné baskickému malíři Gabrieli Deluc, muzikologovi Josephu de Marliave nebo klavíristovi Jacquesi Charlotovi, který transkriboval Ravelovu původně čtyřruční skladbu Má matka husa pro dvě ruce. Ravel všechny osobně znal a jejich smrt pro něho znamenala zmaření mladých životů i uměleckých talentů. Během války navíc skladateli zemřela matka a v závěru také Claude Debussy, Ravelův vzor a starší souputník.
Maurice Ravel
Proč se – navzdory všem těmto souvislostem – skladba jmenuje podle francouzského barokního skladatele a vynikajícího cembalisty Françoise Couperina? Určující je na ní totiž forma, která kopíruje právě barokní instrumentální suitu, v níž Couperin složil několik cembalových sbírek. Sled rychlejších a pomalejších tanců má samozřejmě v Ravelově podání současný obsah, avšak v duchu tehdy nového neoklasického slohu, který se v mnohých postupech odkazuje na hudbu 18. století. Proto jde nakonec více o poctu baroknímu velikánovi než o teskné reminiscence na padlé druhy. Skladba byla původně napsána v roce 1917 pro klavír, o dva roky později Ravel čtyři její části instrumentoval pro malý orchestr. Tato podoba představuje vrcholné dílo orchestrace, mnohdy se hovoří o „koncertu pro orchestr“, z něhož vystupují individuální sólové party.
Důkazem Ravelova instrumentačního mistrovství je například orchestrální zpracování Musorgského Obrázků z výstavy. Anebo přímo jedno z Ravelových nejhranějších děl: La Valse. Původně vznikl v letech 1919–1920 jako „choreografická báseň“ pro slavný baletní soubor Sergeje Ďagileva. Ten ho však nakonec odmítl jako nevhodný pro taneční ztvárnění – označil ho za vynikající skladbu, ale nikoli balet. „Jako kdyby někdo balet namaloval,“ prohlásil. Odmítnutí způsobilo doživotní odcizení skladatele a choreografa. Poprvé La Valse zazněl v prosinci 1920 pouze koncertně v podání Orchestre de Colonne za řízení Camile Chevillarda. Scénické provedení se uskutečnilo až o devět let později, 23. května 1929 v pařížské Opeře s konkurenční baletní skupinou Idy Rubinsteinové v choreografii Bronislavy Nižinské. Ravel se nechal inspirovat valčíkem poloviny 19. století, jeho nápodoba je však silně narušena impresionistickým charakterem orchestrace a místy odbíhá i od samotné podstaty tance. „Pojal jsem nové dílo jako apoteózu valčíku. V mé představě do něho proniká fantastický a osudový vír. Císařský dvůr ve Vídni, asi v roce 1855. Ve vířící mlze lze v záblescích světla zahlédnout tančící páry. Jak mlha zvolna mizí, rozeznáváme kontury obrovského sálu, zaplněného velkým množstvím tančících,“ napsal náznak programu pro případné inscenátory.
Albert Roussel v roce 1936
Válečné angažmá Alberta Roussela nemá pranic společného s jeho 3. symfonií g moll. Tu si objednal až v roce 1929 u tehdy šedesátiletého skladatele ke svým 50. narozeninám Bostonský symfonický orchestr. Představme však nejdříve jejího autora, rozhodně méně známého než Maurice Ravel. Roussel pocházel ze severní Francie a nejprve byly jeho prioritami matematika a vojenská služba u námořnictva. Během ní působil na Dálném východě i v arabském světě. V necelých třiceti letech z armády odešel a začal studovat hudbu – nejprve soukromě, později na pařížské Schole cantorum. Záhy začal tamtéž působit pedagogicky, po válce se však už věnoval výhradně komponování a vyučoval sporadicky privátně. Jeho tvůrčí styl vychází především z impresionismu, od něhož se propracoval k osobité formě neoklasicismu s vytříbenou zvukovostí a formální kázní. Soukromě u Roussela studoval od roku 1923 i Bohuslav Martinů. „Přišel jsem k němu hledat řád, průzračnost, úměrnost, vkus a jasný, přesný a citový výraz, vlastnosti francouzského umění, jež jsem vždy obdivoval,“ napsal. Jak výstižná slova i pro Rousselovu 3. symfonii – vitální, vzrušující, a přesto svým hledáním tonálního centra a proporcí v podstatě zasazená do pravidel hudby 19. století, která skvěle variuje.
Z charakteristiky čtyř zmíněných skladeb je snad patrné, že ona náladová francouzská dáma bude nakonec veskrze zábavnou, mnohovrstevnatou, „chic“ bytostí, se kterou se nudit nebudeme. Ostatně Francouzky už takové jsou a elegance je to poslední, čeho by se vzdaly. A není pochyb, že společnost dvou francouzských „chevalierů“ a pozorného publika jí bude svědčit.
