close

malíř, sochař, architekt Pro zobrazení detailu jednotlivých sochklikněte na jméno umělce. hudební skladatel Sochy na střeše Rudolfina zavřít Leonardo da Vinci Klikněte pro zobrazení detailu Paolo Veronese Klikněte pro zobrazení detailu Donato Bramante Klikněte pro zobrazení detailu Tomás Luis de Victoria Klikněte pro zobrazení detailu Josquin Desprez Klikněte pro zobrazení detailu Orlando di Lasso Klikněte pro zobrazení detailu Giovanni Pierluigi da Palestrina Klikněte pro zobrazení detailu Luigi Cherubini Klikněte pro zobrazení detailu Daniel François Esprit Auber Klikněte pro zobrazení detailu Georg Friedrich Händel Klikněte pro zobrazení detailu Wofgang Amadeus Mozart Klikněte pro zobrazení detailu Johann Sebastian Bach Klikněte pro zobrazení detailu Ludwig van Beethoven Klikněte pro zobrazení detailu Michelangelo Buonarroti Klikněte pro zobrazení detailu Raffael Santi Klikněte pro zobrazení detailu Praxiteles Klikněte pro zobrazení detailu Feidiás Klikněte pro zobrazení detailu Apelles Klikněte pro zobrazení detailu Iktinos Klikněte pro zobrazení detailu Massacio Klikněte pro zobrazení detailu Donatello Klikněte pro zobrazení detailu Jacopo Sansovino Klikněte pro zobrazení detailu Benvenuto Cellini Klikněte pro zobrazení detailu Filippo Brunelleschi Klikněte pro zobrazení detailu Domenico Girlandaio Klikněte pro zobrazení detailu Lucca della Robia Klikněte pro zobrazení detailu Christoph Willibald Gluck Klikněte pro zobrazení detailu Joseph Haydn Klikněte pro zobrazení detailu Franz Schubert Klikněte pro zobrazení detailu Carl Maria von Weber Klikněte pro zobrazení detailu Felix Mendelssohn-Bartholdy Klikněte pro zobrazení detailu Robert Schumann Klikněte pro zobrazení detailu
1 / 6
zpět na výpis

„Nezlobte se, že pořád otravuji“ aneb jak mladí zažili v Berlíně Kirilla Petrenka

Středa 8. ledna 2020, půl páté ráno. Smrtící hodina pro odjezd, o to více pro muzikanty. A přesto se našlo šedesát dobrovolníků, kteří vstali a z různých koutů Prahy zamířili směrem k Rudolfinu. Motivace je totiž velmi silná – jen takto mohou zahájit exkurzi za Berlínskými filharmoniky do jejich sídla v německé metropoli.

Oddělení vzdělávacích pořadů České filharmonie (a přiznejme zásadní zásluhu jeho vedoucímu Petru Kadlecovi) pozvalo mladé hudebníky, kteří s ním v poslední době pravidelně spolupracují svou účastí v České studentské filharmonii, na celodenní program zahrnující dvě dvouapůlhodinové neveřejné zkoušky ve velkém sále Berlínské filharmonie, besedu s jediným českým zástupcem v orchestru a komentovanou prohlídku budovy. No, váhali byste?

Účastníky zájezdu jsou ještě členové společenství Mládež České filharmonie několik pracovníků a lektorů oddělení vzdělávacích pořadů. Hlavní edukační záměr směřoval především k mladým aktivním hudebníkům, kteří tímto mají možnost zažít při práci jedničku mezi světovými orchestry, s jejím novým šéfdirigentem Kirillem Petrenkem, a navíc v jejich společném debutovém provedení symfonie Asrael Josefa Suka. Český repertoár, obzvlášť pokud to není Dvořák, nezařazují Berlínští filharmonici příliš často a už vůbec ne s nečeskými dirigenty. Symfonii Asrael hráli naposledy v 60. letech pod taktovkou Karla Ančerla. Je velkou poctou Josefu Sukovi, že Kirill Petrenko se rozhodl se svým orchestrem provést a natočit jeho čtyři zásadní orchestrální díla: Asrael, Pohádku léta, Zrání a Epilog. Jsme tedy zvědaví, jak budou pracovat právě na Sukovi.

A Sukem zkouška začíná – přesněji z pěti zkušebních hodin mu jsou věnovány čtyři. Jde o třetí a čtvrtou zkoušku, které předcházel už jeden zkušební den a následovat bude čtvrteční generální zkouška a večer koncert. Asrael je tedy již rozpracovaný, ovšem velmi nahrubo a v naší přítomnosti se pracuje na detailech. Po pár minutách je zřejmé, koho máme před sebou. Špičkového dirigenta, který má přesnou představu o celku i jednotlivostech a nezpochybnitelné gesto. A vynikající orchestr, který trpělivě a s vědomím společné snahy plní jeho instrukce a přání – když ne hned napoprvé, tak třeba napotřetí už je Kirill Petrenko opravdu spokojen. Pracují na výrazu, na frázování, na zvukových nuancích, na gradacích, na detailech hudební komunikace mezi nástroji. Petrenko své požadavky hudebníkům dopodrobna vysvětluje, s laskavostí, úctou a až omluvným způsobem.

Setkání s Václavem Vonáškem

Tento dojem nám při následné besedě potvrzuje fagotista Václav Vonášek, původně člen České filharmonie, který už čtyři roky zasedá mezi Berlínskými filharmoniky. Zatímco Simon Rattle byl spontánní, benevolentní, familiární a pro všechny prostě „Simon“, Petrenko si zatím drží odstup, jak vyplývá z jeho uzavřené povahy. Jakmile si ale stoupne před orchestr, okamžitě se otevírá a může se úplně rozkrájet. Opravdu se prý za své požadavky často omlouvá: „Vy mě nebudete mít rádi, nezlobte se, že pořád otravuji, ale ještě prosím jednou zahrajte ten běh, ještě lehčeji, prosím.“ Usmívá se téměř provinile, ale trvá na svém. A hudebníci cítí, že to má smysl, že pod jeho vlivem skladba rozkvétá. „Když si někdy myslím před svým sólem, že ho snad nedám, mám obavu, abych to nezkazil, pak mě vždycky napadne, že bych to Petrenkovi nemohl udělat. A zahraji to bez obav, pro něho,“ svěřuje se nám Vonášek, jaký vztah ke svému šéfdirigentovi skrze jeho opravdovost zažívá.

Václav Vonášek dostává od mladých spoustu dotazů, hodně jich se týká jeho angažmá v Berlíně, jak se tady cítí, co kolegové. Podle něho mezi Berlínskými filharmoniky panuje velká upřímnost a poctivost, zodpovědnost za to, že každý hráč musí hrát nejlépe – ať už sedí u prvního nebo posledního pultu. Berlínští mají ke své práci niterný vztah, už proto, že se spolupodílejí na chodu orchestru a instituce. Jako členové spolku (orchestr není státní) pravidelně debatují a hlasují zdaleka ne pouze o přijetí nových členů. Mají také za úkol podílet se na péči o donory a mecenáše formou komorních koncertů nebo setkávání s nimi. A podle Vonáška tím vidí daleko více souvislostí a dál do budoucnosti tělesa, než hráči jiných orchestrů, kteří mají ve své pracovní náplni „pouze“ hraní.

Na dotaz, co je příčinou úspěchu Berlínských filharmoniků a jejich pevné pozice na špičce světových orchestrů již tolik desetiletí, odpovídá Vonášek spontánně a pragmaticky: podle něho je to sálem Berlínské filharmonie, který kultivuje sluch hráčů a jejich precizní souhru už více než 50 let. A pak je to právě věhlas orchestru, který přivádí ke každému konkurzu daleko větší počet vynikajících uchazečů, než jinam. Pozoruhodný je postřeh, jaký hráč je typově nejvhodnější: musí být samozřejmě skvělý hudebník, s výbornou technikou a zkušenostmi, ale nesmí to být až příliš hotový umělec, s nímž už by orchestr nepohnul. Předpoklad další tvárnosti je prý pro jeho uměleckou integraci velmi důležitý.

Sukovi krajané za Petrenkem

Zajímavá je i komentovaná prohlídka budovy před odpolední zkouškou. Netušili jsme například, že zatímco orchestrální část pochází ze šedesátých let, ta druhá s komorním sálem a nahrávacími studii byla otevřena až v letech osmdesátých. Tak dlouhou proluku způsobil nedostatek finančních prostředků a také smrt hlavního projektanta. Jsme uvedeni mimo jiné i do hlavních akustických tajů hlavního sálu. Věděli jste například, že každá ze sedaček pro posluchače je zkonstruovaná v materiálovém poměru dřevo vs. čalounění přesně podle svého místa v sále v rámci složitě spočítaného akustického plánu?

Odpolední zkouška pokračuje dalším pilováním Asraela. Obdivujeme opět komunikativnost celé zkoušky, všichni jsou součástí jedné velké hudební dílny – od primů až po tympány. Teprve na poslední hodinu během krátké přestávky přijíždí klavír a za něj neusedá nikdo menší než Daniel Barenboim. Aby si jen s malými zastávkami společně přehráli Beethovenův 3. klavírní koncert, který bude prvním číslem čtvrtečního koncertu. Vidíme, že Barenboim se s orchestrem zná, zdraví se s některými hráči a také při zkoušení se neubrání mírnému dirigování v předělech mezi svými vstupy.

Zkušební den končí v 18.45 a hned poté odvádí Václav Vonášek čtveřici zástupců celé výpravy za samotným Kirillem Petrenkem. Sluší se přece poděkovat za možnost být tak nablízku tělesu, jemu samotnému a Sukovi, kterému se tak poctivě věnovali. Petrenko je přijal ve své šatně, byl potěšen, že právě na Suka přijeli z Prahy jeho krajané a novinkou byla pro něho i česká národnost Václava Vonáška. Krátké setkání bylo snad oboustranně příjemné a smysluplné.

Na zpáteční cestě byla slyšet slova spokojenosti a hodnocení uplynulých hodin v Berlíně. Dva zástupci pak překvapili Petra Kadlece předáním dárku a poděkováním jménem všech zúčastněných za tolik krásných zážitků. Máme příslib, že to nebylo naposledy. Vždyť Suk má zaznít v Berlíně ještě třikrát!

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Zavřít