Jaká je vaše první hudební vzpomínka?
Když mi bylo asi pět let, rád jsem sedával doma v obývacím pokoji na zemi, opíral se o pohovku a sledoval, jak můj tehdy asi šestnáctiletý bratr hraje na klavír. Nic krásnějšího si neumím představit.
Kdo vás k hudbě přivedl?
Doma se hrálo pořád na klavír, a tak mě k hudbě bratr a sestra velmi nenápadně přivedli. Myslím, že pokud si člověk nevytvoří k hudbě vztah v dětství, později je to velmi těžké změnit.
Jak vás ovlivnil hudební vkus vašich rodičů?
Ovlivnili mě moji sourozenci. Doma jsme hráli na klavír a se sourozenci jsme také rádi malovali. Moje matka měla velmi ráda literaturu a krásně nám četla.
Jakou hudbu jste poslouchal během školních let?
Poslouchal jsem všechnu tehdy dostupnou hudbu, ale když se narodíte v Trenčianské Teplé, vaše možnosti jsou velmi omezené. Veškerá inspirace přicházela od mých sourozenců doma, kde jsme měli mnoho desek s klasickou hudbou.
Který hudební okamžik vás formoval?
Víte, někdy jsem chodil na sto koncertů ročně. Hudba pro mě vždy byla samozřejmost. Ale nejkrásnější pro mě bylo, když bratr hrál a já jsem ho mohl poslouchat. Tyto okamžiky mě velmi ovlivnily.
Plakal jste někdy kvůli hudbě?
Od úmrtí mé dcery uplyne pět let. Když se v tom období ozvala hudba, tak jsem jen plakal a plakal. Několik měsíců po její smrti jsem slyšel Bachovy sonáty v provedení Johna Eliota Gardinera. První polovinu jsem také probrečel.
Kdy jste poprvé pocítil, že hudba má moc?
Jako pojišťovací agent jsem denně navštívil někdy i patnáct domácností. Bylo pro mě zajímavé sledovat, jak se jednotlivé byty v jednom domě liší. Vzpomínám si, jak jsem se kdysi náhodou potkal s jednou paní, u níž doma jsem byl asi pět let před tím. Přestože jsem prošel stovkami, ne-li tisíci bytů, ten její jsem si zapamatoval. Cítil jsem se tam jako doma. Někdo tam totiž hrál na klavír, a to vytvářelo takovou zvláštní pohodu. Tehdy jsem si uvědomil, že hudba skutečně moc má.
Kdy posloucháte raději hudbu a kdy dáváte přednost tichu?
Mám doma asi dva tisíce dvě stě desek, v těžkých chvílích se k nim vracím. Například k Beethovenovi. Ale už to není tak, jako dřív. Dva roky pandemie mi hodně ublížily. Přece jen mě živá hudba vždycky zmobilizuje a dodá mi energii. Člověk dostává nové podněty.
Pohádal jste se s někým kvůli odlišnému hudebnímu vkusu?
To snad ani není možné. Je to jako když vy umíte jezdit na kole a ten druhý neumí.
Kterého hudebníka obdivujete a proč?
Obdivoval jsem pianistu Ivana Moravce. Mimochodem, někdy v roce 1974 jsem k němu přišel kvůli rozhovoru. Jeho malá dcera mi otevřela a řekla: „Tatínek bude mít koncert a má moc práce. Na shledanou.“ A zavřela dveře. Po letech jsem ji náhodou potkal na autogramiádě a řekl jí to. Nechtěla mi věřit.
Moravec byl můj oblíbenec, protože jsem si myslel, že to, co dokáže, přesahuje lidské možnosti. Nikdy jsem nic takového neslyšel. Vzpomínám si, jak v Rudolfinu udělal takový zvláštní oblouk, když přicházel na jeviště. Pak se uklonil. Už po první části se začal potit, vzdychat a něco si mrmlat. Právě kvůli němu jsem začal sedět v první řadě pod klavírem. V první řadě jste jakoby v duši s umělcem.
Dnes je mým oblíbeným hudebníkem Grigorij Sokolov. Je to dobrosrdečný člověk a obrovská kapacita.
Když se řekne šéfdirigent České filharmonie, kdo se vám vybaví?
Každý šéfdirigent s sebou do České filharmonie vnesl svoji osobnost a různé změny. Bylo velké štěstí, že nastoupil pan Bělohlávek a prosadil velké peníze. Filharmonii velmi pomohl a pozvedl ji. Stejně jako současný šéfdirigent Semjon Byčkov.
Nedávno se mě jeden hudebník zeptal, kdy podle mě hrála filharmonie nejlépe. To se snad ani nedá říct. Každý dirigent s sebou přinesl něco jiného. Královský Ančerl, který vzbuzoval tak zvláštní respekt, byl ušlechtilý muž, o kterém se říkalo, že má neustále trému. Pan Neumann byl milý a noblesní člověk, kterého jsem si zamiloval. Začal s Mahlerem, který je mou největší hudební láskou.
Kdo je váš oblíbený skladatel a proč?
Nelze se obejít bez Beethovena. Když jsem byl před dvěma lety dceři na hřbitově, cestou jsem ztratil telefon, peněženku a doklady. Nevěděl jsem, co budu dělat. Přišel jsem domů a našel Beethovenovy sonáty nahrané Ivanem Moravcem. Vytáhl jsem jednu z nich, už nevím, zda to byla sedmnáctá nebo sedmadvacátá. Několikrát jsem si ji poslechl a úplně mě vyléčila. Na desce bylo napsáno věnování: „Moc zdraví.“ Vím, že když mi to v mládí pan pianista napsal, moc mě pozdravoval. No, dnes jsem starý a čtu to ve smyslu zdraví.
Také mám velmi rád hudbu Gustava Mahlera a Edvarda Griega. A asi před měsícem jsem své ženě říkal, že když slyším slovo Schumann, okamžitě se mi zlepší nálada. Je to nepopsatelné. Některé skladby jsou radosti, které se odehrají jen jednou a zůstanou s námi na celý život. S tím budu umírat.
Co pro vás znamená Česká filharmonie?
Česká filharmonie je vrcholem hudby v Česku.
Jaká je vaše první vzpomínka na Českou filharmonii?
Když jsem se vrátil z vojny, moje sestra a sestřenice mi koupily abonentku na sezonu 1963/1964. Tehdy to všechno začalo a abonentku mám dodnes.
Kdy a s kým jste poprvé navštívil koncert České filharmonie? Jaké to bylo?
Na úplně první koncert si nevzpomínám. Ale rozhodně to bylo s mou sestrou, která byla stejně zapálená pro hudbu.
Proč jste abonentem? Jaký je za tím příběh?
Nemohu si nechat tento luxus vzít. Moje sestra vždycky říkala, že jí trvá několik minut a někdy i celou první polovinu koncertu, než se začne soustředit. Že přemýšlí nad tím, co všechno v práci nestihla a chtěla ještě udělat. Já to mám jinak. Jedna, dva, tři a už nejsem otec, syn, ani tělo. Jsem jen já a hudba. Ale ne vždy to tak je, záleží na tom, o jakého skladatele se jedná.
Co se vám na dnešní České filharmonii líbí?
Disciplína hudebnic a hudebníků. Myslím si, že dnes je filharmonie nejlepší. Už patnáct let sedím v první řadě na místě třináct. S mnoha hudebníky jsem to probíral, všichni mluví o akustice, ale ta je v první řadě unikátní. První housle máte na dosah, slyšíte jejich chvění, a dokonce dokážete rozeznat koncertního mistra. Pana Špačka či Vodičku bych rozpoznal i se zavřenýma očima. Když hraje Josef Špaček se zástupkyní koncertního mistra Irenou Jakubcovou, je to souznění, o kterém možná ani pan dirigent neví. Mají tahy jako dvojčata.
Člověk si někdy nechce připustit, že rodiče zemřou. To se každému těžko přijímá. V den, kdy si máma zlomila krček, hrála Česká filharmonie s Neumannem Mahlerovu Čtvrtou symfonii. Mámu jsem velmi miloval a říkal jsem si, že se to nemůže stát. V únoru maminka zemřela a pan Neumann tehdy hrál Mahlerovu Píseň o zemi. Část toho textu je právě o loučení…
Bál jsem se, že až nastane čas loučení, nezvládnu to. Ale najednou se to nějak změnilo. Došlo mi, že s mámou můžu dál komunikovat, i když jsem to dlouho nedokázal. Až v roce 1983 při procházce vinohradským hřbitovem jsem slovo máma vyslovil. A hned několikrát, abych se toho nasytil.
Jaká je vaše oblíbená skladba?
Má nejoblíbenější skladba je Beethovenův Čtvrtý koncert v podání Ivana Moravce. Má tam zázračná místa.
Jakou skladbu by si měl každý poslechnout a proč?
V průběhu života se člověk mění a také dozrává. A někdy může dozrát k Mahlerovi. Když jsem ho slyšel poprvé, úplně mě uzemnil.
