„Co můžou romské děti předat neromským? Maximálně tak vši!“

V říjnu 2016 přijely děti z Čhavorenge do Prahy na koncerty cyklu Čtyři kroky do nového světa. V programu nazvaném „Čí je má vlast? A co je česká hudba?“ se potkala Smetanova tvorba – vzniklá v době, kdy si Češi jako národ ještě moc nevěřili a hledali své skutečné sebevědomí – s romskou hudbou. Studentští návštěvníci pak psali: „Nejlepší byl romský sbor plný energie a skvělé nálady.“ – „Nejvíc se mi líbilo, když se k orchestru připojil sbor, protože z jejich vystoupení byla cítit láska k hudbě.“ Na všechny čtyři koncerty se připojili také mladí sboristé ze Šluknovska, vedení Katkou Müllerovou.

V kině Světozor se tehdy odehrála slavnostní premiéra dokumentární filmu Tomáše Kudrny „O čo ide Idě“, který vznikl ve spolupráci České filharmonie a České televize. Film zachycuje dramatické dění na letní umělecké škole Romano drom 2015 nedaleko slovenského Bardejova. Mezi mnoha premiérovými hosty byl také Jan Prchal, předseda Společnosti pro hudební výchovu České republiky, který napsal: „Musím se Vám přiznat, že jsem byl během projekce dvakrát dojat doslova k slzám a že film znamená jeden z posunů v mém životě. Do této doby jsem vnímal tento projekt pouze ze stránky hudební, včera jsem pochopil, že hudební výstup a hudba jako taková je pouze prostředek, nikoli cíl. (…) Paní Idě bych touto cestou rád poděkoval a – obrazně – se uklonil až k zemi.“ (Film se od té doby promítal pro tisíce diváků v Praze, Bratislavě, Třebíči, Karlových Varech, Třinci, Lounech, Liberci, Rumburku. Často v rámci festivalu Jeden svět. Odvysílala jej také Česká televize. Před nedávnem přišel nadšený ohlas i od dirigenta Semjona Byčkova.)

O dva týdny později jsme s Idou Kelarovou ve Vsetíně a snažíme se přizvat neromské děti do projektu „Dva hlasy – jeden svět“. Jeho smyslem je právě propojení, překonání bariér a předsudků mezi Neromy a Romy, možnost společného uměleckého tvoření, zážitku krásy. Atmosféra při prezentaci je ale poněkud tísnivá, rodiče dětí z místního folklorního souboru jsou skeptičtí, mají obavy a někteří až s jistou neomaleností poodkrývají své úvahy: „Co můžou romské děti předat neromským? Maximálně tak vši.“ Do konce října se mají rozhodnout. Někteří pak píší, že je projekt vcelku zaujal a mohl by být zatěžkávací zkouškou pro všechny. Většina odpovědí je ale negativních: „Naše stanovisko je ne.“ – „Projektu se vsetínskými Romy se nebudeme účastnit.“ – „Nesouhlasím s projektem paní Kelarové.“ – „Loni jsem byla na představení paní Kelarové, takže vím, o čem je řeč. Z toho důvodu se naše děti projektu nezúčastní.“ Projekt se přesto uskutečnil. Namísto vsetínských dětí v něm zaujali místo členové uherskohradišťského souboru Hradišťánek. Čekaly je nejen společné zkoušky, ale taky koncerty v červnu ve Vsetíně a v srpnu v Uherském Hradišti. Bylo to krásné. A vši nikdo nedostal…

Přímo v Rudolfinu zároveň probíhaly jiné workshopy, při nichž se potkávají romské a neromské děti a prožívají společné dopoledne. Rom´n´roll, při němž se zpívá, tančí a je řeč také o některých základech romské kultury (vlajka, hymna, zvyky a tradice, základy romštiny); to vše v podání Idy Kelarové, Desideria Duždy, Oto Bundy a Jana Duždy a některých členů sboru Čhavorenge. Z některých ohlasů od žáků a studentů: „Ze začátku jsem k tomu byla dost skeptická. Čekala jsem, že to bude podobné akcím takového typu: trapné a nucené. Bylo to ale fakt pěkné. Divila jsem se, že nás všechny opravdu rozhýbali!“ – „Vše, co jsme dělali, bylo zábavné, vše, co bylo řečeno, mělo myšlenku.“ – „Milá Ido, Dežo, Oto a ostatní úžasní lidé, dopoledne s vámi byl úžasný zážitek. Tak dobrosrdečné osoby byla radost poznat. Otevřeně jste nám pověděli o svém soukromí a ukázali nám nový pohled na život. Já osobně bych se se všemi ráda znovu setkala.“ A od učitelů: „Workshop má větší přesah, než je jen hudební, čehož si nesmírně v dnešní době vážíme.“

V únoru 2017 byly děti z Čhavorenge opět v Praze a kromě samostatného koncertu ve zcela vyprodaném Švandově divadle vystoupily také v edukačním programu „Tučňáci v Rudolfinu“ s Pavlem Liškou podle scénáře Alice Nellis, která je okamžitě pozvala i na své červnové programy „Kdo se bojí České filharmonie“. Kromě Čhavorenge účinkoval také Denis Szalbot či neslyšící Zlatuše Kurcová. Od moderátorky Marthy Issové pak přišel vzkaz: „Už dlouho mě nic tak nenaplnilo pocitem štěstí jako ty tři koncerty. Jsem šťastná, že u toho můžu být a děkuju vám s Alicí, že takové věci děláte. Je to důležitý, potřebný a krásný.“

Koncem února začal nový projekt na Chrudimsku a Vysokomýtsku. Cílí na místní romské děti, s nimiž pravidelně – týden co týden (podobně jako s dětmi ve Vsetíně) – pracuje nejen umělecký tým Idy Kelarové, ale také lektoři a hudebníci České filharmonie. Málokdo si dovede představit kus práce, který na sobě děti – když jsou opravdu dobře vedené – mohou odvést. A nejen v hudbě, ale ve schopnosti soustředit se, pravidelně se něčemu věnovat, mít to jako prioritu… A přesto to někomu „odvážnému“ nedalo a jednoho dne umístil za stěrač auta anonymní vzkaz: „Kdybyste je místo zpívání raději vedli k tomu, ať chodí do školy.“

Od konce července do 21. srpna 2017 pak probíhala letní umělecká škola Romano drom, tentokrát v krásné přírodě na úpatí Hostýnských vrchů. Mimořádně náročná, mimořádně intenzivní, mimořádně krásná. Jako by se celý svět a celý život zkoncentroval do třech společných týdnů, které opět propojily romské děti a hudebníky České filharmonie. Koncertuje se v romském ghettu Poschla ve Vsetíně, na náměstí v Uherském Hradišti a v letním kině ve Valašském Meziříčí. Hobojista Vladislav Borovka, který je na Romano drom poprvé, pak píše: „Všichni mi chybíte, ale uvnitř sebe vás stále mám, a to mne hřeje.“ Romano drom 2017 završuje natáčení cédéčka v pražském Rudolfinu.

Je poslední natáčecí den. „Šun Devloro“ měl dirigovat Jiří Bělohlávek, pod jehož taktovkou děti z Čhavorenge zpívaly na Hradčanském náměstí na open-air koncertu 2015. „Šun Devloro“ je také kusem životního příběhu Idy Kelarové. Je to píseň o tatínkovi, který z tohoto světa odešel, ale nelze na něj zapomenout. Nikdy. Ani jediný den. „Šun Devloro, he tu miro dadoro. Le man peha, le man peha!“ – „Slyš, Bože, i ty, tatínku. Vezmi mě s sebou, s sebou…“ V paměti Dvořákovy síně zůstane už tato píseň Desideria Duždy navždy. Vedle všech Dvořáků, Smetanů, Janáčků, Beethovenů, Mahlerů…