close

malíř, sochař, architekt Pro zobrazení detailu jednotlivých sochklikněte na jméno umělce. hudební skladatel Sochy na střeše Rudolfina zavřít Leonardo da Vinci Klikněte pro zobrazení detailu Paolo Veronese Klikněte pro zobrazení detailu Donato Bramante Klikněte pro zobrazení detailu Tomás Luis de Victoria Klikněte pro zobrazení detailu Josquin Desprez Klikněte pro zobrazení detailu Orlando di Lasso Klikněte pro zobrazení detailu Giovanni Pierluigi da Palestrina Klikněte pro zobrazení detailu Luigi Cherubini Klikněte pro zobrazení detailu Daniel François Esprit Auber Klikněte pro zobrazení detailu Georg Friedrich Händel Klikněte pro zobrazení detailu Wofgang Amadeus Mozart Klikněte pro zobrazení detailu Johann Sebastian Bach Klikněte pro zobrazení detailu Ludwig van Beethoven Klikněte pro zobrazení detailu Michelangelo Buonarroti Klikněte pro zobrazení detailu Raffael Santi Klikněte pro zobrazení detailu Praxiteles Klikněte pro zobrazení detailu Feidiás Klikněte pro zobrazení detailu Apelles Klikněte pro zobrazení detailu Iktinos Klikněte pro zobrazení detailu Massacio Klikněte pro zobrazení detailu Donatello Klikněte pro zobrazení detailu Jacopo Sansovino Klikněte pro zobrazení detailu Benvenuto Cellini Klikněte pro zobrazení detailu Filippo Brunelleschi Klikněte pro zobrazení detailu Domenico Girlandaio Klikněte pro zobrazení detailu Lucca della Robia Klikněte pro zobrazení detailu Christoph Willibald Gluck Klikněte pro zobrazení detailu Joseph Haydn Klikněte pro zobrazení detailu Franz Schubert Klikněte pro zobrazení detailu Carl Maria von Weber Klikněte pro zobrazení detailu Felix Mendelssohn-Bartholdy Klikněte pro zobrazení detailu Robert Schumann Klikněte pro zobrazení detailu
1 / 6
zpět na výpis
Magazín číslo 3 / 2020
Rakouský perkusista Martin Grubinger

Martin Grubinger: Perkuse jako životní úkol

Rakouského perkusistu Martina Grubingera miluje publikum na celém světě. Muzikant, který ze sebe na pódiu vydává všechno, vystupuje se světovými symfonickými orchestry a skladby pro něj píšou přední soudobí skladatelé, si však také nenechá ujít příležitost, aby si zahrál i jiný žánr se svým souborem The Percussive Planet. Tenhle uznávaný bubeník a velmi sympatický chlapík se stále rozesmátou tváří měl být ozdobou open air koncertu České filharmonie 24. června na Hradčanském náměstí. V březnu, kdy jsme spolu mluvili, Martin Grubinger ještě doufal, že v Praze vystoupí. Dnes je již jasné, že filharmonický open air se neuskuteční, ovšem Martinův optimismus je nakažlivý i po týdnech od našeho rozhovoru.

Jak se máte, Martine?

Ach, vcelku dobře, ale tahle doba není pro nás muzikanty zrovna lehká. Všechny koncerty jsou zrušené a navíc se k tomu přidává i nejistota, jak dlouho to bude trvat. Rád bych věřil, že bychom se mohli na pódia vrátit v květnu nebo v červnu, ale jsem přesvědčen, že to bude trvat mnohem déle.

V těchto dnech vystupuje mnoho muzikantů na internetu. Je důležité jak pro ně samotné, že mohou hrát pro virtuální publikum, tak pro posluchače, kteří díky tomu neztrácejí kontakt s živou hudbou. Jak to vnímáte?

To je něco naprosto úžasného! Každý den sleduji koncerty na Instagramu a na Twitteru nebo streamy mých kolegů, hlavně klavíristů. Máte pravdu, je velice důležité zůstat v kontaktu s publikem a dát jim najevo, jsme tu a budeme pro vás hrát, až se koncertní síně opět otevřou.

V průběhu dubna a května jste měl hrát v mnoha evropských městech Koncert pro perkuse a orchestr Avnera Dormana. Ta skladba má až symbolický podtitul: Frozen in Time – Zamrzlý v čase. Čím vás tahle kompozice tak zaujala? Bývalo by ji slyšelo publikum v Hannoveru, Essenu, ve Frankfurtu, Wiesbadenu, v Düsseldorfu, Regensburgu, ale i v Bruselu a Katovicích…

Avner Dorman je velmi zajímavá osobnost. Narodil se v Tel Avivu, kam jeho předci přišli z Berlína. Nyní už však žije léta ve Spojených státech amerických. V té skladbě se nechal inspirovat různými vlivy world music – africkými, indickými –, obsahuje i hodně meditativních pasáží. Ale i když je tam hodně sesbíraných, vnějších vlivů, je to originální skladba s ohromující orchestrací, v níž autor využívá mnoho různých bicích a perkusivních nástrojů. Dokonce bych to nazval globalizovaným koncertem pro perkuse, protože po první části Indoafrica, která upomíná na Afriku a Indii, přichází část, která se jmenuje Eurasie. A ta dává do kontrastu tradiční evropskou hudbu s perkusemi jihovýchodní Asie. Nu a třetí část je nazvaná The Americas. Dorman tu připomíná vlivy severoamerické i jihoamerické hudby – lze tu zaslechnout swing, free jazz, minimalismus, punk, rock… Celá skladba trvá asi dvacet sedm minut a podle mě je to jeden z pozitivních příkladů globalizace!

Skladby pro vás napsalo mnoho současných skladatelů – Peter Eotvös, Fazil Say, Daniel Bjardanson… Jsou tyto práce výsledkem vašeho přátelství, nebo si tihle hudebníci chtějí vyzkoušet něco jiného, najít ve své tvorbě jiné cesty, nové možnosti vyjádření svého hudebního jazyka?

Obojí. Je to důležité pro ně i pro mě. Není tu příliš dlouhá tradice tvorby pro perkuse jako sólové nástroje. Řekl bych, že to začalo tak před pětadvaceti třiceti lety. A proto je velmi důležité, že tak velcí skladatelé, které jste jmenovala, pro perkusisty píšou. To víte, my perkusisté nemáme jako houslisté takové koncerty, jako jsou Sibeliův, Bergův, Čajkovského, a proto je báječné, že pro nás píšou takoví skladatelé.

Oslovíte je, nebo vám pošlou rovnou novou skladbu?

Kdepak rovnou celou skladbu! To je dlouhý proces, během něhož dochází k vzájemné komunikaci, sbližování představ i přesvědčování autorů, že si opravdu mohou věřit, že napíšou dobrou skladbu pro naše nástroje. Někdy mi trvalo i čtyři roky, než jsem nějakého skladatele přesvědčil, aby pro mě koncert napsal. Pro autora, který je zvyklý psát pro obvyklé hudební nástroje – housle, klavír, violoncello, orchestr –, je opravdu velmi těžké napsat skladbu pro perkuse. Je to úplně jiný hudební jazyk a já je velmi obdivuju, že na to přistupují. Na druhé straně si uvědomují, že když si tento jazyk a tyto postupy osvojí, velmi to obohatí jejich hudební vyjadřování.

Říkáte, že mladý člověk chce objevovat na koncertech nové, překvapující věci, že se chce seznamovat s něčím, co dosud neslyšel. Je i tohle důvod, proč spolupracujete se současnými autory?

Pochopitelně! Podívejte, posluchači, kteří pravidelně navštěvují orchestrální koncerty a slyší v první polovině nějakou současnou skladbu, si řeknou, jo, jo, dobrý, ale to hlavní teprve přijde. A v druhé polovině koncertu pak orchestr s velkým nasazením, vášní a energií zahraje nějakou Beethovenovu symfonii. Velmi často muzikanti říkají – současnou skladbu se pokoušíme pochopit, ale Beethoven, to je hudba, kterou máme zažitou. A myslím, že totéž cítí i posluchači – že ani muzikanti nejsou té hudbě oddáni, že jí nejsou příliš nadšeni. Ale s perkusemi je to jinak. My perkusisté jsme pro novou hudbu zapálení. Je to naše poslání, naše povinnost, náš životní úkol přesvědčovat posluchače stále znovu a znovu, že je soudobá hudba dokáže oslovit. Je to velmi vzrušující – protože my tu hudbu hrajeme s opravdovou vášní.

Myslíte si, že energie, která vychází z vašich nástrojů, napomáhá silnějšímu navázání kontaktu s publikem, než je tomu například u houslistů nebo klavíristů?

Dalo by se říct, že perkuse jsou nástroje celého těla. Když na ně hrajete, musíte přebíhat od jednoho k druhému, publikum vnímá rytmus i napětí celého vašeho těla. V neposlední řadě hra na perkuse dokáže odkrýt různé hudební vlivy i hudební styly. Nemám na mysli jen soudobou klasickou hudbu, ale i různé africké bubny nebo salsu, sambu, tango… Myslím, že publikum je fascinováno tím, že tak blízce vnímá jednotlivé nástroje, rytmus i samotného hráče. V té hře je neuvěřitelně mnoho tvůrčích možností, jak propojit perkusistu s posluchači.

V souboru The Percussive Planet hrajete nejen po boku svého otce, ale i afrických muzikantů, svých přátel a studentů. Z vašich vystoupení, z nichž tryská energie, je znát, jak moc vás tohle seskupení baví.

Možná si ani řada lidí neuvědomuje, jak těžké je na bicí hrát – počínaje laděním a krvavými prsty zdaleka nekonče.

To máte pravdu. Ale všechno se odvíjí od vašich technických dovedností, které užíváte při hře na jednotlivé nástroje. Jinak hrajete na vibrafon v nějaké symfonii, jinak v jiném žánru. A ještě jinak na další perkusivní nástroje, jejichž zvuk musíte přizpůsobit žánru, který zrovna hrajete. A pro perkusistu to znamená, že na každém koncertě musí měnit technické dovednosti, způsob hry a sadu nástrojů. Ale některé nástroje hráče opravdu někdy bolí.

Člověk si představuje, že perkusista se nemůže obejít bez afrických nebo asijských inspirací. Vy jste jednou řekl: „Nikdy jsem nehrál v Africe, což je obzvláště smutné, protože žádný perkusista se nemůže bez tohoto kontinentu obejít.“ Chystáte se už konečně do Afriky?

Rád bych, ale dosud jsem bohužel odtamtud nedostal žádné pozvání. (smích) Máte naprostou pravdu. Tento kontinent má pro náš nástroj zcela zásadní vliv. Jen si vezměte současné německé skladatele, třeba Wolfganga Rihma. V jejich skladbách, které jsou určeny pro perkuse, je tolik nástrojů původem z Afriky! Nebo se podívejte na Petera Eotvöse. Ve svých skladbách používá tolik nástrojů typických pro Afriku. Ano, je to opravdu hodně smutné, že jsem dosud neměl příležitost v Africe vystoupit. Nevím přesně proč, ale o to víc doufám, že to jednoho dne přijde.

Percussive Planet si velmi hýčkám. Někdy je to jen pět šest perkusistů, kteří hrají současný repertoár pro bicí, jindy opravdu velký big band – čtyři trumpetisté, čtyři trombonisté, hornisté a k tomu perkusisté z celého světa – z Brazílie, Kuby, Nigérie, Burkiny Faso, Japonska a dalších asijských zemí. Ten soubor je vlastně jakýmsi globálním perkusivním světem. Muzikanti pocházející z různých zemí hrají různými styly a k nám přinášejí svoje inspirace. Můj otec, který píše pro naše koncerty většinu aranžmá, říká: „Máme jedinečnou příležitost ukázat lidem, co to je být bubeníkem.“ Není to ani Eotvös, ani Cerha, ani Rihm, ale v jednom okamžiku na jednom pódiu je to salsa podle Michela Camilla, samba, africké bubny z Nigérie, japonské Taiko bubny… A to jsou bicí. To jsou perkuse!

Hrát na bicí, to není jen vytváření emocionální energie, ale také značný fyzický výdej. Jak moc potřebuje perkusista dobrou kondici?

Tahle stránka naší profese je velmi důležitá. Nejen kvůli přemisťování našich nástrojů… Když hrajete za sebou dva tříhodinové koncerty, musíte být na tom fyzicky opravdu velmi dobře, protože kdybyste nebyli, tak toho máte po třiceti minutách dost a vůbec nedokážete hudbou vyjádřit to, co byste chtěli. A proto je mezi perkusisty tolik dobrých sportovců – gymnastů, cyklistů, běžkařů. Ve skupině muzikantů okamžitě rozpoznám perkusisty – podle jejich dlaní, podle jejich svalnatých ramen. Vypadají úplně jinak než ostatní muzikanti.

Prý je vaším největším přáním vidět v následujících deseti dvaceti letech mezi perkusisty více žen. Myslíte si, že ženy se mohou vyrovnat s tou enormní fyzickou zátěží?

Jsem o tom naprosto přesvědčen. Učím na Mozarteu v Salcburku šestadvacetiletou studentku z Německa, která je naprosto dokonalá. Myslím, že bude výborná sólistka. Ženy často používají jiný styl hraní než muži. Nemají tolik fyzické síly, ale jsou mnohem víc tvůrčí, mnohem elegantnější, mnohem muzikálnější. Každý interpret – ne jen perkusista – si musí najít svůj vlastní způsob interpretace. A jsem hluboce přesvědčen, že v příštích letech se na hudebních univerzitách objeví mnohem víc žen-perkusistek. Ano, více než devadesát procent perkusistů je mužů, ale doufám, že se tohle číslo změní.

Pražští posluchači i muzikanti si pamatují váš společný koncert s Českou filharmonií a Peterem Eotvösem v roce 2016. Tehdy hráči orchestru, zejména bicisté, hledali volná místa v sále, aby si vás mohli poslechnout. Vybavujete si toto své pražské vystoupení?

Jak by ne! Velmi dobře si ho pamatuji. Byl jsem velmi poctěn pozváním od České filharmonie, je to orchestr, kterého si velmi vážím, a navíc mám moc rád Prahu. Jsem přesvědčen, že Česká filharmonie je jeden z nejlepších světových orchestrů. Hrát v Rudolfinu má pro mě i historické souvislosti – my Rakušané máme podobné cítění – i to hudební. Naše země jsou tak úzce propojeny! Vnímáme, posloucháme, zpíváme i hrajeme muziku od dětství, lidové nápěvy máme v krvi. To moje tehdejší pražské vystoupení v Rudolfinu je pro mě stále skoro neuvěřitelné. Jak se o mě mí kolegové perkusisté České filharmonie starali! Ukázali mi veškeré zázemí, půjčili mi nástroje, které jsem potřeboval k vystoupení… A v neposlední řadě mě vzali po koncertě na pivo a užili jsme si spoustu legrace. Tak se asi nedivíte, jak moc jsem se na červnový koncert v Praze těšil!

Mluvíme spolu v březnu, kdy není zcela jasné, zda se open air koncert s Českou filharmonií uskuteční. Kdyby však přece jen ano, zahrajete skladby, jejichž názvy znějí dnes více než symbolicky: The Tears of Nature od Tan Duna, Frozen in Time Avnera Dormana, One More Once Michela Camila a Birdland Joea Zawinula.

Kdo by v době, kdy jsme tento program připravovali, tušil, že bude mít takový aktuální význam! Vědci se domnívají, že mnoho špatných věcí, které se dnes dějí, má úzkou souvislost se stavem životního prostředí. I proto je prý působení viru tak agresivní a rozsáhlé, že naše zdraví je v důsledku vysokého znečištění podlomené. Tears of Nature se dotýkají životního prostředí, politiky, společnosti… Je to tak symbolické! A pro One More Once Michela Camila platí totéž.

Doufejme, že se koncert uskuteční…

To by bylo nádherné! Tak bych si přál, aby se konal! Třeba ve vyžadované vzdálenosti, ale být na pódiu s kolegy, s přáteli, dělat to, co máme rádi, to je po takové době moje největší přání. Přál bych si, abychom mohli na konci června pražskému publiku zahrát tak, jak nejlépe umíme. Protože součástí života umělce je publikum, pro něj hraje a jemu předává svou energii.

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Zavřít