Nedávno jste podepsal prodloužení smlouvy s Pittsburgh Symphony Orchestra (PSO) do roku 2028. V Pittsburghu působíte od roku 2008. K jakému orchestru jste tehdy nastupoval a jaká je jeho dnešní kondice?
Když jsem před třinácti lety přišel do Pittsburghu, stál jsem před orchestrem, který tři roky neměl uměleckého ředitele. Předtím tam působili úžasný Mariss Jansons a uznávaný Lorin Maazel. Na tahle jména jsem měl navazovat! Díky těmto umělcům byl orchestr na velmi vysoké umělecké úrovni. Když jsem převzal umělecké vedení, hodlal jsem pozměnit tvář tělesa podle svých představ, přizpůsobit jeho hru tomu, co umělecky vyznávám. Snažil jsem se do Pittsburghu přenést to, co jsem se naučil ve Vídni – intenzitu a vřelost zvuku. To pro mě bylo v té době velice důležité, protože jsem chtěl, aby byl PSO jedinečný, aby se odlišil od orchestrů v New Yorku, Chicagu, Clevelandu, z nichž každý má specifickou zvukovou kvalitu. Pittsburgh Symphony má mnoho uměleckých osobností, dokáže zahrát velmi jemné dynamické detaily. To jsem chtěl zachovat, rozvíjet, a navíc pečovat o vřelost zvuku. Velkou pozornost jsem proto věnoval smyčcům, a zejména práci s detaily. Nejspíš díky tomu všemu mi vedení orchestru nabídlo opakované prodloužení smlouvy.
Práce s detaily je pro vás jako dirigenta charakteristická. A nejen v Pittsburghu tuhle vaši schopnost oceňují.
Dnes jsou hráči na vysoké technické úrovni. Ale co někdy trochu postrádám, je právě ta práce s detaily, s drobnostmi, které jsou pro celkové vyznění skladby tak důležité. Právě tohle od nás hudba vyžaduje – pozornou interpretaci. A tu já po hráčích chci.
© Petra Hajská
© Petra Hajská
Je to nejen otázka posilování identity orchestru, ale společnou prací budujeme i jeho stabilitu. A když se kvalita orchestru pohybuje na škále dobrý – velmi dobrý – excelentní, potom je mým upřímným přáním tuto kvalitu udržet.Máte pověst přátelského a nekonfliktního člověka. Jak se budují takovéhle vztahy nejen s hráči, ale i s managementem? Je třeba poznamenat, že podobné vztahy doprovázejí i vaše hostování v České filharmonii.
Na to vám odpovím jednoduše – my všichni máme za úkol vytvářet se a přetvářet v průběhu života jako lidské bytosti. Nikdy bych se nechtěl vidět – ani jako dirigent, ani jako umělecký ředitel – jako člověk, který se chová k muzikantům jako k otrokům. Každý člověk, každý muzikant má pro mě velkou hodnotu a je rovnocenný. Ale důležitá je i druhá věc: Jsme na jedné lodi, chceme nejlépe vyjádřit, co umíme, a proto mám právo žádat po muzikantech tu nejvyšší kvalitu. A v tomto okamžiku dokážu být zcela nekompromisní. Protože vím, co chci vyjádřit, a toho musíme společně dosáhnout. Být přátelský je jedna věc, ale je tu také ta druhá – žádat kvalitu a dokonalost. Všechno směřuje k tomuto cíli.
Vyvažuje dirigování evropských orchestrů vaše působení v Americe?
V Evropě jsou báječní muzikanti. Pohleďme jen na Českou filharmonii, jací v ní hrají skvělí muzikanti! Totéž platí o Rakousku. A najdete je kdekoli. I v Americe. Rozdíl je v organizaci. V Americe je všechno naprosto přesně naplánováno. Většinou máme před koncertem tři zkoušky. Nepřipadá v úvahu, aby se na jejich konci přidalo, byť jen pár sekund. Čas se završil, a přes to nejede vlak. V Evropě se také pečlivě organizuje, ale je-li třeba ještě chvíli přidat – ať ze strany dirigenta, nebo hráčů – zase tak moc se neděje. Pravidla, která jsou v Americe svatá, přijímáme v Evropě občas trochu neochotně. Ale za vším hledejme peníze. V Americe jsou peníze to podstatné, žádný orchestr není podporován státem, veškeré finance si musí obstarat sám. V Evropě je většina orchestrů založena a podporována státem.
Jak se cítí rodilý Rakušan v Americe?
Musím říct, že se v Pittsburghu cítím velmi dobře, jako vítaný člověk. Pittsburgh je přátelské město a vnímám, že publikum respektuje hudební myšlenky, které pocházejí od Rakušana. (Smích) Opravdu máme krásný vztah – jak s obecenstvem, tak s orchestrem a jeho vedením. Ale víte, co je opravdu důležité? Jak se chováte k druhým lidem. Velmi záleží na tom, jak vás druzí vnímají jako osobnost, nejen jako šéfdirigenta. Prostě důležité je, kdo jste. Když žádám po hráčích něco obtížného, vím, že si to mohu dovolit, protože mi důvěřují.Prý máte v Pittsburghu i svou oblíbenou kavárnu?
A vždy se na ni těším. Dlouho jsem ji hledal a v Americe není nic snadného najít kavárnu s dobrou kávou a zákuskem, jak ji známe z Rakouska nebo z Česka. Amerika v tomto ohledu nemá takovou kavárenskou kulturu a tradici. Ale je pravda, že jsem ji nakonec našel.Hodně energie věnujete nahrávkám s Pittsburskými symfoniky. Zmiňme Bruknera, Čajkovského, Brahmse. Některé z nich byly nominovány na cenu Grammy a v roce 2018 ji nahrávka Šostakovičovy Páté symfonie a Barberova Adagia získala. Jak blízká je vám Šostakovičova hudba?
Šostakovičova hudba je pro mě mimořádně důležitá, mám k ní velmi úzký vztah, protože vychází z mé tradice, jsou to mé kořeny. Rozumět Šostakovičovi není dost dobře možné bez porozumění hudbě Gustava Mahlera i Ludwiga van Beethovena. Důvod, proč Pittsburští symfonikové hrají Šostakoviče tak skvěle, spočívá po mém soudu v tom, že cítí, že jeho hudba vychází z myšlenkového světa Gustava Mahlera, kterého mimochodem Šostakovič velmi obdivoval. Rád bych však poznamenal, že každá nahrávka, které se věnujete s maximálním úsilím, by měla být jiná, odlišná než všechny předcházející. Dám vám příklad. Existují stovky, ba tisíce vynikajících záznamů beethovenovských interpretací. Nezáleží, jak skvělé jsou předcházející nahrávky, vy musíte do těch nových vždy vložit vlastní autenticitu, pohlédnout na ně z jiného světla, dát do interpretace vlastní myšlenky, které však musí být úzce propojeny s myšlenkami skladatele. Samozřejmě se pak může o každém takovém přístupu diskutovat, ale ta nahrávka by měla lidi v určitém směru překvapit.
© Petra Hajská
© Petra Hajská
© Petra Hajská
© Petra Hajská
Ten projekt měl být uskutečněn vloni, v roce Beethovenova výročí. Ale koronavirus všechno zhatil. Chtěli jsme zahrát symfonie tohoto – podle mého názoru – nejznámějšího skladatele, aby pittsburské publikum ocenilo jeho velikost. Hodláme tyto koncerty uskutečnit na různých místech, i neobvyklých (ve výzkumném vědeckém centru nebo tam, kde žijí chudí lidé), a zdůraznit tak obsah Beethovenova díla – bratrství, spravedlnost, revolucionářství, a zejména krásu. Chceme zdůraznit i sociální a politický rozměr jeho díla. Je to hudba pro všechny a my ji budeme pro všechny hrát.Jaké máte další dramaturgické sny s Pittsburskými symfoniky? Dočetla jsem se o Mahlerově Osmé symfonii…
Je tolik skladeb, které nikdy nebyly v Pittsburghu provedeny. Osmá symfonie Gustava Mahlera patří mezi ně. Důvod je prostý – orchestr hrál v sále, který byl příliš malý na Mahlera. Nyní už máme větší síň a můžeme hrát i to, co dříve nebylo možné. Když mluvíme o skladatelích, kteří v Pittsburghu nebyli hráni právě kvůli velikosti sálu, je to i otázka nových skladeb, které jejich autoři píšou pro PSO. To jsou možnosti moderního věku – oslovit mladé lidi a ukázat jim něco, co nikdy neslyšeli. Mahler je jen jeden příklad z mnoha.V této sezoně uvedete také suitu z Pucciniho opery Turandot, kterou jste aranžovali s českým skladatelem a hudebníkem Tomášem Illem. I posluchači České filharmonie si mohli vyslechnout vaše společné aranže, například suity z Janáčkovy Její pastorkyně nebo Dvořákovy Rusalky. Jaká je historie vaší spolupráce?
Tomáš Ille je neobyčejně milý člověk a dobrý muzikant. Doporučili mi ho mí přátelé v Praze. Začal jsem s ním spolupracovat také proto, že jsem potřeboval někoho, kdo by byl zdatný na počítači. Mám příslušný program, ale měl jsem v jeho ovládání řekněme určité rezervy. A Tomáš mě s ním naučil zacházet. Když pracujeme společně, jde nám to pěkně od ruky. Navíc má Tomáš cit pro instrumentaci, jsem se společnou spoluprací velmi spokojen a jsem moc rád, že jsem ho potkal.
Je tu i další česká stopa. Jste mentorem mladého českého dirigenta Františka Macka, žijícího ve Vídni, s nímž jste se potkal na mistrovských kurzech, které jste vedl. Co vám přináší setkání s mladými dirigenty?
S velkým nadšením podporuji mladé skladatele a muzikanty a uvádím je do profesionálního světa. František je velmi seriózní a nadaný dirigent, čestný a upřímný člověk. Pomáhat takovým lidem považuji za svůj závazek, dělám to rád. Bohužel nemám tolik času vést mistrovské kurzy, jak bych chtěl, ale alespoň nějakým způsobem mohu svou pomoc realizovat.
Je známo, že na počátku své dirigentské dráhy jste byl asistentem Claudia Abbada, ale méně se mluví o Carlosu Kleiberovi, který byl pro vás neméně podstatný. Jak vás tento dirigent ovlivnil?
Ve Vídni, kde jsem hrál v orchestru a začínal jako dirigent, jsem poznal mnoho výborných dirigentů. Carlos Kleiber byl ovšem jedinečný. Jeho technika totiž byla unikátní, lišila se od jiných dirigentů. Kleiber byl ve svých gestech velice ekonomický, a přitom jimi dokázal vyjádřit vše, co zamýšlel. Tohle jsem se od něho snažil naučit.
Obraťme se ke dvěma koncertům, které vás v této sezoně čekají s Českou filharmonií. Novoroční přinese typickou vídeňskou atmosféru. Valčíky, polky, operetní árie, Johann Strauss mladší i starší, Suppé, Lehár… Jak se v takovém repertoáru cítíte?
No báječně. Vždyť jsem Vídeňan! V Praze jsem nikdy tenhle repertoár nedával, posluchači mě znají z odlišných skladeb. Tak jsme si řekli, proč ne teď. Ale řeknu vám, že zahrát dobře tyhle skladby není nic jednoduchého, pro dirigenta ani hráče nic oddechového, ale moc se na to těším, protože filharmonici jsou skvělí muzikanti a jistě nám na tomhle koncertu bude spolu dobře.
Se sólistkou koncertu, sopranistkou Katharinou Konradi, jste už předtím spolupracoval?
Ano, zpívala Adélu na našem koncertním provedení Straussova Netopýra v hamburské Elbphilharmonii a tak mě okouzlila, že jsem si přál představit ji v Praze. Je vynikající, však to posoudíte sami.
Na Novoročním koncertu vystoupí i hornista Radek Baborák. Co na jeho hře oceňujete?
Radka mám moc rád. Vynikající člověk, vynikající hornista. Kdykoli se naskytne vhodná příležitost, vždycky s ním chci pracovat, vždycky ho chci poslouchat.
V lednu uvedete mimo jiné i Brahmsův Dvojkoncert pro housle a violoncello. Houslového partu se ujme Anne-Sophie Mutter, častá sólistka vašich koncertů. Jak příjemná je pro obě strany tak dlouhodobá spolupráce?
Anne-Sophie Mutter patří k muzikantům, které zvu při každé příležitosti. Víte, při spolupráci dirigenta a sólisty nezáleží – nebo by nemělo záležet – jen na tom, jaké má ten určitý muzikant hráčské schopnosti, ale podstatné je, jaký je to člověk. Anne-Sophie není jen jedna z nejlepších houslistek na světě, ale je to i obdivuhodná osobnost, která ve své nadaci pomáhá mladým muzikantům. Když společně hrajeme, vím, že za každou notou je člověk, její osobnost.
A co violoncellista Pablo Ferrández?
Zatím jsem s ním nespolupracoval, v Praze to bude poprvé. Také on prošel vzdělávací nadací Anne-Sophie Mutter a v lednu společně se svou mentorkou vystoupí v Rudolfinu.
Na tomto koncertu uvedete Larghetto pro orchestr Jamese MacMillana. O jakou skladbu se jedná?
James MacMillan je vynikající skladatel. Původně byla tato skladba pod názvem Miserere napsána pro sbor a capella, ale autor ji přepracoval pro velký orchestr. Vychází z gregoriánského chorálu, má takřka liturgické vyznění, velkou roli tam hrají žestě – trubky, horny a trombony. V Rudolfinu budou umístěny na empoře a moc se těším, jak to v tomto sále bude znít.
Považujete tyto dva koncerty s Českou filharmonií za návrat domů?
Samozřejmě. Během té hrozné koronavirové doby jsem Českou filharmonii postrádal jako svou rodinu. S členy orchestru mě pojí krásné vztahy, mám v Praze i mnoho dobrých přátel. Jsem opravdu šťastný, že po dlouhé době mohu zase přijet do Prahy a dirigovat orchestr před publikem. To mě naplňuje velkou radostí.
