K natočení dokumentu vás vyzval přímo ředitel České filharmonie David Mareček. Co jste tehdy prožíval? Měl jste radost?
Popravdě řečeno jsem byl dost překvapený. S Davidem Marečkem jsem se osobně neznal a Českou filharmonii jsem vnímal pouze z médií a jako příležitostný návštěvník Rudolfina. Hlas Davida Marečka jsem ale znal docela dobře, slýchával jsem ho v pořadu Jak to vidí… na Dvojce Českého rozhlasu. Poprvé mi volal, když jsem se zrovna hrabal v hlíně na zahradě a přitom ho krátce před tím poslouchal v rádiu. V první chvíli jsem si myslel, že mi přeskočilo vysílání rozhlasu do mobilu, jen mi bylo divné, že na mě ten hlas mluví až příliš osobně (smích).
Nabídku jste přijal hned? Neměl jste z něčeho obavy?
Jeho záměr se tehdy týkal obecněji laděného dokumentu o České filharmonii. Blížilo se její 120. výročí. Věděl jsem o celkem bouřlivém polistopadovém vývoji orchestru, především jsem ale tušil, že právě díky panu řediteli a Jiřímu Bělohlávkovi se znovu dostával do kondice špičkového ansámblu. Říkal jsem si, že na tom by se dalo stavět, ale přiznám se, že jistý ostych až opatrnost před touto „ctihodnou institucí“, jak ostatně Bělohlávek filharmonii říkal, se mě držel.
Čeho přesně se ta opatrnost týkala?
U podobných národem hýčkaných institucí se holt stává, že jsou spojovány s určitou pompou až snobstvím a já nemůžu říci, že bych se v tomto světě pohyboval jako ryba ve vodě. Nicméně osobní přirozenost a upřímnost Davida Marečka mě při našem prvním setkání přesvědčily. Jenže hlavním úkolem bylo získat si přímo Jiřího Bělohlávka, kterého jsem sice na dálku jako umělce velmi ctil, ale zároveň jsem u něho cítil jistou odměřenost, snad přísnost a z médií i určitou škrobenost. Z Davidovy nabídky jsem získal pocit, že na mě dostal tip právě kvůli tomu, abych takovýto dojem rozbil.
Myslíte, že se vám to povedlo?
Doufám, že ano. Postupně jsem zjišťoval, že pan šéfdirigent má velmi nenápadný, o to však vytříbenější smysl pro humor. Všímal jsem si, jak občas prohodil nějaký vtip a po očku se pak díval, zda se někdo chytil. Kdybych ho takto znal dostatečně dopředu, do celého procesu bych pravděpodobně nevstupoval se zmiňovaným ostychem. Ono to zpočátku vůbec bylo docela složité, v podstatě se k němu nedalo dostat.
Když se na to díváte teď zpětně, víte, v čem byl tehdy problém? Proč se k němu nešlo dostat?
Myslím, že se snažil vyhovět Davidovu návrhu, aby nějací filmaři tuto etapu filharmonie zachytili, nicméně od začátku jsem viděl, že natáčení je pro něho trochu přívažek k mnoha povinnostem a závazkům, které musel naplňovat. Navíc v celkem nedávné době vznikl film Objevování Dvořáka o nahrávání cyklu Dvořákových symfonií, kde byl hlavním aktérem a ještě před tím byl natočen jeho osobní portrét od německého režiséra Reinera Moritze. Měl tedy nejspíš pocit, že má splněno, ale to je jenom můj osobní dojem. Běžný postup by totiž vypadal tak, že bych se nejdřív s hlavním aktérem budoucího filmu sblížil, usoudil, že se mu do natáčení chce, tedy očekával že si i případně navzájem vyjdeme vstříc a pak bych šel teprve točit. Nelze totiž u takovéhoto druhu dokumentárního filmu pracovat bez oboustranné důvěry. Na tohle „oťukávání“ ale s panem Bělohlávkem nebyl čas. Než k němu mělo dojít, volal zase David Mareček, že se blíží oslava dirigentových sedmdesátin, prý přijde plno slovutných gratulantů jak na pódium, tak do hlediště a že by bylo dobré to zaznamenat. S tím jsem sice souhlasil, nicméně nestačil do té doby s panem Bělohlávkem prohodit osobnější větu. Tak se stalo, že ještě půl roku po tomto „otvíracím“ natáčení si mě pan dirigent pletl s fotografem, co zachycoval zkoušky orchestru a ptal se mě na fotky. To režisérskému sebevědomí zrovna nepřidá (smích). Krom zkoušek se totiž nedalo točit nic jiného. Šéfdirigent buďto zkoušel, koncertoval, nebo byl pracovně v zahraničí a když už měl chvilku času, chtěl být se ženou a rodinou, která si ho pochopitelně chránila pro sebe. Posléze jsme několikrát rušili natáčení i kvůli jeho pobytu v nemocnicích.
Přesto ale hned na začátku dokumentu odhalujete moment, kdy čekání skončilo a vy jste spolu konečně začali mluvit…
To bylo vlastně díky kameramanovi Mírovi Jankovi. Toho jsem na film oslovil rovnou, známe se léta, velmi si ho jako filmaře vážím a zároveň vím, že má cit pro tento druh hudby. Právě on mi řekl, že jeho kamarád, malíř Jiří Voves, je zároveň blízkým přítelem Jiřího Bělohlávka a že se čas od času navštěvují. Domluvili jsme tedy večeři u Vovsů a tam se to zlomilo. To byl opravdu klíčový moment. Potkal jsem se tam poprvé i s paní Fejerovou, dirigentovou ženou, která se ukázala být pro film také velice důležitou osobou.
Tam se tedy zrodila metoda pro natáčení dokumentu?
Ano, to byl vstup do té metody. Od začátku jsem věděl, že nejspontánnější bude Jiří Bělohlávek ve chvílích, kdy bude řeč o muzice, ale pro takovou diskusi jsem pro něj nebyl tím pravým partnerem. Já nebyl součástí jeho světa. Tím mu mohli být jen jeho kolegové a přátelé. A reálný předpoklad byl, že s nimi v debatě vždycky k té muzice sklouzne, jelikož z velké části byla a stále je jejich životem. S kameramanem jsme se proto rozhodli natáčet hlavně takovéto situace.
Nebál jste se, že něco z toho bude pro laické diváky málo srozumitelné?
V tom je právě to kouzlo, protože ve chvíli, kdy se potkají takto zapálení a ve svém oboru erudovaní lidé, tak mezi sebou už mluví srozumitelně. Jsou si partnery a jejich dialog tak najednou zní velmi přirozeně, zkrátka hovoří lidskou řečí. Roli samozřejmě hrají i vyjádřené emoce. Důležité však také bylo zachycovat tyto lidi ve spontánních situacích, které pro mnohé mohou kontrastovat s tím, když je znají jenom ve fraku.
Kdy pro vás osobně během natáčení přišla ta nejsilnější chvíle s Jiřím Bělohlávkem?
Bylo to během dlouhého povídání u něho na chalupě. Bavili jsme se tehdy o osobních věcech, probírali jsme jeho nemoc i bolestivý odchod z filharmonie. Byl tehdy nesmírně otevřený, jednoduše fantastický, nikdy na ten den nezapomenu. Měli jsme v tu chvíli obrovskou radost, protože jsme věděli, že teď už můžeme s panem Bělohlávkem točit naplno bez jakýchkoliv obav či nervozity. Paradoxní na této situaci bylo, že my jsme původně nepřijeli točit primárně rozhovor, ale plánovali jsme si promítat archivní rodinné snímky, které Jiří Bělohlávek z velké části natočil sám. Jenže on ani jeho paní promítačku po celé chalupě nemohli najít. Tak jsme si místo toho povídali a pro film vznikla naprosto zásadní osobní zpověď. Potom nám v přátelské atmosféře na rozloučenou tu krabici plnou rodinných záběrů dal, ať si sami vybereme, co nás bude zajímat. Jen tak, nikdo z nás v té chvíli netušil, že se vidíme naposledy. Bylo to asi měsíc před jeho smrtí…
Do jaké míry jeho smrt ovlivnila natáčení i samotný film?
Když se mě na té poslední návštěvě na chalupě paní Fejerová ptala, jak dlouho ještě chceme s jejím manželem točit, řekl jsem rok. Neměli jsme totiž moc záběrů, které by film uvolnily a daly mu prostor. Do té doby jsme zachycovali víceméně jen hraní a povídání s přáteli, všechno v interiérech. Taky jsem uvažoval s filharmonií vyrazit za hranice. Několik muzikantů mi řeklo, že pan Bělohlávek je na zahraničích turné víc uvolněný a k orchestru má ještě blíž, protože jsou zkrátka pořád spolu. Navíc, jak jsem naznačil, teprve v té době jsme dospěli k jakémusi téměř přátelskému souznění. Myslím mezi ním, jeho paní a mým malým štábem. Takže když mi volal David Mareček, že pan dirigent zemřel, byl to šok. A musím říci, že pro všechny. David se mě dokonce ptal, jestli celé natáčení ukončíme. Já věděl, že máme nosný materiál, ale zda to bude stačit na slušný film, jsem také netušil. Při vší smůle musím nakonec říci, že z hlediska filmu jsme měli nakonec vlastně štěstí. Ohromně nám pomohly ony dosud neviděné rodinné záběry, které do výsledku zapadly někdy až překvapivě dobře. Například jeden z rozhovorů jsem s panem Bělohlávkem vedl v autě cestou do Rudolfina a ve střižně s Katkou Buchanan Geyerovou, která mi celou dobu byla velkou oporou, jsme toto povídání prostřihávali záběry Jiřího Bělohlávka z New Yorku, které si točil z auta cestou do Metropolitní opery, kde tehdy dirigoval. Perfektně se doplňovaly. Potom jsme například měli natočenou zkoušku Dvořákovy Stabat Mater, kterou po smrti pana Bělohlávka na jeho počest dirigoval Jakub Hrůša. I s ním jsme naštěstí točili ještě za života šéfdirigenta a je z toho vrcholná scéna filmu. Tak bych mohl pokračovat. Všechno do sebe zapadalo, jako by to dirigoval někdo odněkud shůry.
Jak podle vás pan šéfdirigent přijímal svou nemoc? On sám v závěru vašeho dokumentu vyřkne zásadní poselství – totiž být vždy sám sebou. A také zůstat klidným a silným a přátelským i vůči tak těžké a zákeřné nemoci…
Byl v tom naprosto odzbrojující. Sám říkal, že svou nemoc nebere jako soupeře, ale jako svého druhu výzvu a inspiraci. Slyšel jsem třeba Magdalenu Koženou mluvit o tom, jak i zahraniční orchestry, které Jiří Bělohlávek ke konci života dirigoval, hrály zničehonic jinak. Jak moc si celý ansámbl bez nějakého vysvětlování uvědomoval zranitelnost a křehkost daného stavu, stejně tak ale i ohromnou vnitřní sílu dirigenta, z čehož nakonec během hraní lezly hudební zázraky. Neumím to přesně popsat, nerozumím tomu. Jde o situace, které se netýkají rozumu a našich zkušeností, dějí se hluboko v nás a nad námi. Jsem za tyto chvíle i setkání s panem Bělohlávkem velice vděčný.
