V České filharmonii najdete 125 různých profesních příběhů, které mají jeden společný moment: úspěšné absolvování konkurzu podle přesně daných pravidel, která jsou formulovaná Konkurzním řádem a v průběhu desetiletí se jen drobně modifikovala.
Nejprve probíhá předvýběr ze zaslaných videonahrávek a následují živé přehrávky o dvou až třech kolech. První z nich je anonymní, za plentou, a myslí se i na detaily. „Na pódiu je položen koberec, aby nebylo poznat, jaký druh obuvi kandidát má,“ upozorňuje hobojista Vladislav Borovka. „Aby případně nebyl rozpoznán zvuk jemného klapání dámských střevíčků od dunivých otřesů pánských šestačtyřicítek.“
V obou kolech – v tom druhém už jsou odtajněni – hrají uchazeči předepsaný repertoár zahrnující jak sólové skladby, tak orchestrální party. Hodnotící komise bývají různě velké: když se vybírají takzvaní „funkční hráči“ (koncertní mistři, vedoucí skupin, jejich zástupci a první hráči), posuzují kandidáty všichni členové orchestru. Při konkurzech na „tutti hráče“ sestává komise pouze z příslušné nástrojové skupiny. Ve všech případech hodnotí také členové Umělecké rady orchestru a šéfdirigent.
Z prvního kola postupují všichni uchazeči, kteří získali více než polovinu kladných hlasů. Ve druhém pak uspějí jen ti, kteří dostanou více než 80 bodů ze 100 a z nich pak vítězí adept s nejvyšším počtem. Pokud je výsledek těsný nebo závěrečná debata komise vyhrocená, dojde na třetí kolo. Kandidáti v něm odehrají dva veřejné koncertní programy s orchestrem a celá komise poté hlasuje o vítězi.
Roční náročné čekání
Kdo uspěje, ještě stále nemá úplně vyhráno. Nejprve dostane smlouvu na jeden rok, během kterého musí odehrát co nejvíce programů. Až po této zkušební době se z „čekatele orchestru“, pokud projde opět osmdesátiprocentním schválením komise, stává hráč v pracovním poměru na dobu neurčitou, kterému se v České filharmonii říká „definitiva“. Čekatel na funkční pozici, který již dříve zastával tutti post v orchestru, má po dobu tohoto roku garantované své původní místo, kam by se vrátil v případě, že konkurz nebude potvrzen. A pokud je, následně se vypisuje konkurz na jeho původní místo.
„Čekatelský rok ve filharmonii byl pro mne velmi přínosný a zároveň také velice náročný. Musíte vždy dát sto procent, nikdy nesmíte zklamat nebo povolit,“ popisuje toto období jedna z posledních úspěšně potvrzených čekatelek, violistka Eva Krestová, která se navíc musela osvědčit v roli vedoucí skupiny. „Každý týden nový program, na pozici vedoucího je na vás vyvíjen velký tlak, jste vidět, nesmíte se splést, musíte se naučit vést skupinu, dělat vše, co s funkcí souvisí. Nebýt babiček a manžela, nezvládla bych to.“
Podle Františka Hosta, bývalého koncertního mistra violoncell, je konkurzní hodnocení nemilosrdné: „Každý člen komise ví, že vybírá budoucího kolegu, se kterým bude hrát u pultu, ve skupině, a proto chce, aby to byl ten nejlepší. Hodnotí se technická úroveň kandidáta, muzikalita a ve zkušební době také jeho schopnost začlenit se do zvuku skupiny. A v neposlední řadě schopnost přizpůsobit se jejím provozním potřebám.“
Jak se místo v orchestru, na které je vypsán konkurz, vlastně uvolní? V případě tutti hráčů je důvodem buď úmrtí, odchod do důchodu nebo z orchestru, případně postup tutti hráče na post hráče funkčního. Funkční místo se může uvolnit i tím, že vedoucí skupiny či koncertní mistr „sestoupí“ na pozici tutti hráče. Příčinou může být únava hudebníka z dalších povinností a určitého tlaku, které s sebou nese každá vedoucí funkce. Uvolněné funkční místo je pak na přechodnou dobu obsazeno vnitřním malým konkurzem v rámci nástrojové skupiny (totéž v případě, že filharmonička-funkční hráčka odchází na mateřskou dovolenou) a následně je na něj vypsáno řádné výběrové řízení. Opuštění místa v České filharmonii odchodem jinam se děje velmi výjimečně. Tedy například, když fagotista Václav Vonášek uspěl u Berlínských filharmoniků.
Ne zkušebna, ale Dvořákova síň
Do konkurzů vypisovaných Českou filharmonií se čím dál častěji hlásí i cizinci. V posledních letech se zde úspěšně etablovali japonský flétnista Naoki Sato a španělský kontrabasista Gonzalo Jiménez Barranco. „Byl jsem celkem na třech konkurzech v České filharmonii,“ přiznává Barranco, který nakonec uspěl před třemi lety. „Na většině konkurzů v Německu, Rakousku a Švýcarsku to vypadalo tak, že jsem jel 11 hodin vlakem, zahrál v prvním kole maximálně tři minuty a poslali mě domů. Tady se konkurzy konají ve Dvořákově síni, a ne v nějaké malé zkušebně, čímž podle mě orchestr projevuje respekt ke kandidátům.“ Španěl oceňuje i zdánlivé detaily – totiž že rudolfinský konkurz má svého moderátora, který všem přítomným přečte životopis každého uchazeče, a také že hráči zatleskají kandidátovi před výkonem i po něm.
Podle bývalého koncertního mistra orchestru Miroslava Vilímce se dříve do konkurzů cizinci nehlásili vůbec a nynější stav dokazuje rostoucí mezinárodní prestiž České filharmonie. Vilímec vzpomíná ještě na jedno specifikum: „Ačkoliv neexistoval žádný úřední předpis, či dokonce zákaz, do České filharmonie se ke konkurzu nehlásily ženy, vyjma harfistek. Vzpomínám si, že občas se nějaká hudebnice ke konkurzu statečně přihlásila, ale v otevřeném druhém kole neměla příliš mnoho šancí dosáhnout na potřebný bodový zisk. Nebyl to antifeminismus, ale spíše obava, jak by hráčky zvládaly mateřské povinnosti současně s namáhavým provozem, například tehdy s velmi dlouhými zahraničními zájezdy,“ vysvětluje houslista, který hraje v České filharmonii od roku 1982.
V posledních letech, kdy se ženy v Česku prosazují daleko více nejen v hudbě, se také filharmonie rozrostla o mnoho hráček – ve smyčcích, ale třeba i ve skupině lesních rohů. „A začíná to už na hudebních školách. Dnes si můžeme všimnout, že třídy jsou genderově vyvážené, někde dokonce převažují dívky,“ upozorňuje hornistka Hana Sapáková, členka České filharmonie od roku 2020.
Akademici nejsou přípravkou filharmonie
„Prosíme účastníky konkurzu do Orchestrální akademie, aby se dostavili v deset hodin do Sukovy síně!“ Třeba takové hlášení občas zní chodbami Rudolfina, když probíhá výběrové řízení do dvouletého edukačního projektu pro studenty, kteří hraním v České filharmonii sbírají cenné zkušenosti. Volná místa v jednotlivých nástrojových skupinách akademie se vypisují dvakrát do roka a adepti na ně procházejí zjednodušeným, jednokolovým výběrovým řízením.
„Studium na školách bohužel není vedeno s cílem vychovat orchestrální hráče a hudebníci přijatí do orchestru to brzy poznají,“ upozorňuje Miroslav Vilímec, který má na vzniku Orchestrální akademie podíl. Praxe akademiků probíhá jak na zkouškách a koncertech v Rudolfinu, tak i na filharmonických zájezdech.
Absolventi akademie ovšem nemají žádné přednostní právo při výběrovém řízení do „velkého“ orchestru. „Orchestrální akademie mi dala spoustu skvělých zkušeností. Když se pak konal v roce 2014 konkurz do skupiny druhých houslí České filharmonie, podmínky pro přijetí jsem sice splnil, avšak přijat jsem nebyl,“ vzpomíná Vilímcův syn, houslista Libor. „Ale ještě rok mi platil splněný konkurz a já jsem musel čekat, jestli se náhodou ve skupině neuvolní místo. To se k mé veliké radosti stalo.“ Následoval čekatelský rok a poté mu skupina druhých houslí potvrdila definitivu.
Také pro Hanu Sapákovou byl prvním úspěšným konkurzem ten do Orchestrální akademie, a to v roce 2015. „Vyhrála jsem ho ve svých 19 letech. Byla to pro mě nejlepší škola, jakou jsem si kdy mohla přát,“ zdůrazňuje a dodává: „Asi bych se nebála říct, že si mě hornová skupina doslova vychovala. Vzhledem k tomu, že jsem nebyla ovlivněna žádnými orchestrálními zkušenostmi, byla jsem velmi otevřena veškerým radám, které se mi dostávaly a za které jsem dodnes velmi vděčná.“
Když se pak uvolnilo místo v hornové skupině České filharmonie, musela projít stejným konkurzním sítem jako všichni ostatní. A uspěla – v podpatcích a s více než čtyřpětinovou důvěrou svých kolegů.
Milá paní Maňourová, Váš článek byl nejlepší za poslední dobu, kdy magazín vychází. Děkujeme Erbenová, Cajthamlová
Velice Vám děkuji a jsem ráda, že se Vám článek líbil!