Steinway & Sons, Fazioli, Petrof, Kawai. Zasvěcení jistě poznali čtyři značky klavírů. Každá pochází z jiné země, ale jedno mají společné. Od každé z nich stojí v Rudolfinu alespoň jeden exemplář.
Nejprve slíbené počty z technického soupisu inventáře: v Rudolfinu se nachází celkem 11 klavírů (5x Steinway, 4x Petrof, 1x Fazioli a 1x Kawai) a 5 pianin (Petrof). Ze stejného soupisu se dozvíme také datum pořízení nástroje, pořizovací cenu a jeho umístění v rámci Rudolfina. Vyčteme odtud například, že nejstarší, dosud nevyřazený klavír je „krátké“ křídlo Petrof, zakoupené v roce 1963, stojící v jednom ze salonků (uměleckých šaten). Nejstarší dosud sloužící Steinway je jen o tři roky mladší – je umístěný ve skladu nástrojů a dosud se uplatňuje jako orchestrální nástroj. K aktivnímu používání ve Dvořákově síni slouží zpravidla tři až čtyři nejlepší nástroje, které však nutně nejsou ty nejmladší. Zbývající bývají „posunuty“ do salónků (dirigentských a sólistických šaten) nebo prodány.
Statistiky a čísla jsou určitě zajímavé, ale mnohem záživnější je povídání s hlavním ladičem a garantem technického servisu filharmonických klavírů, panem Janem Machartem. Jeho firma má všechny klavíry pod hlavní patronací, jemu samotnému pomáhají ještě dva kolegové – pan Trejbal a pan Fiurášek, kteří se s ním dělí o ladění. Pan Machart má nadto zodpovědnost za technickou přípravu nástroje: regulaci mechaniky a intonaci, tedy za to, aby zvuk i úhoz byl dokonale vyvážený na celé klaviatuře. „Když přijede sólista, vybírá si ze dvou, ze tří klavírů pro svůj recitál, nahrávání, já bývám u těch selekcí a pak vybraný nástroj připravím po technické stránce,“ popisuje obvyklý proces.
Vedle České filharmonie se firma Machart Piana stará také o nástroje na HAMU, v Českém rozhlase, v rámci nahrávání Supraphonu nebo koncertů Pražského jara. Práce v týmu je nutná, protože akce se velmi často termínově překrývají.
Foto Bet Orten
Steinway sem, Steinway tam
Nejčastější údržbu a péči samozřejmě vyžadují rudolfinská koncertní křídla. Jde o pět „Steinwayů“ různého stáří a kvality, které mají pro evidenci, ale i pro jasnou identifikaci svá čísla. Jejich systém nikdo nechápe, jsou totiž napřeskáčku – očíslování se neřídí ani stářím, ani velikostí nástroje. „Je to historické dědictví: před několika desítkami let měly všechny významnější orchestry tradičně dva Steinwaye – označení I měl ten lepší (novější, pro sólové hraní) a II ten horší (starší, používaný v orchestru),“ vysvětluje Jan Machart.
I v České filharmonii byly takto očíslované klavíry Steinway I a II. Zatímco „STW I“ z roku 1986 byl před třemi lety odepsán a prodán, „STW II“ z roku 1973 ještě stojí v dirigentském salonku, je však prvním adeptem k odpisu. Po nich následující „STW III“ však není historicky další, byl pořízen až v roce 1997, je proto mnohem mladší než „STW IV“, onen nejstarší nástroj této značky z roku 1966. Ten byl však po dlouhou dobu umístěný v pracovně generálního ředitele České filharmonie a číslování koncertních křídel se ho dlouho netýkalo. Teprve v roce 2000 dostal důkladnou generální opravu od klavírního technika z Londýna a dostal se do evidence. Dnes ho můžete vidět na pódiu jako orchestrální, doprovodný nástroj ve skladbách předepisujících klavír v rámci orchestrální partitury.
Po roce 2000 se už číslování koncertních klavírů ustálilo a každý další pořízený nástroj získává další číslo podle pořadí. Roku 2003 byl pořízen „STW V“ a v roce 2013 pak „STW VI“. Koncertní křídla se dříve nakupovala ve zhruba jedenáctiletých cyklech – 1975 (model z roku 1973), 1986, 1997. „Vše se urychlilo v roce 2003, a to díky povodni z předchozího roku. Sklad klavírů sice byl včas vyklizen a nástroje přestěhovány na pódium, ale zvýšená vlhkost v budově byla, určité znehodnocení se předpokládalo, a tak se zažádalo o nový nástroj ve zrychleném režimu. O rok později ministerstvo udělalo České filharmonii radost a zakoupilo nový Steinway jako jakousi kompenzaci za újmu z povodní. Poslední nástroj se zakoupil po deseti letech, v roce 2013. Je tedy zásluhou ředitelů Riedlbaucha a Marečka, že máme umělcům co nabídnout, že tady máme kvalitní nástroje,“ upozorňuje Jan Machart.
Ještě jedna zajímavost se váže k pořizování koncertních křídel. Poslední tři nástroje byly vybrány za asistence garanta z řad špičkových pianistů, který byl přítomen výběru a měl hlavní doporučující hlas. V roce 1997 to byl tehdejší šéfdirigent České filharmonie a vynikající klavírista Vladimir Ashkenazy, v roce 2003 český mistr Ivan Moravec a poslední křídlo doporučil pianista Kirill Gerstein, který v posledních sezonách několikrát s orchestrem spolupracoval. Jména dvou participujících garantů se vepsala do pracovních názvů příslušných klavírů. Ladiči, kustodi, ale i pronajímatelé, např. Pražské jaro, hovoří v kuloárech o „Ashkenazyho klavíru“ a o „Moravcově klavíru“ více než o jejich evidenčních číslech. U nejnovějšího Steinwaye se zatím název „Gersteinův klavír“ nevžil, ale možná se tak stane až s pořízením dalšího nástroje.
Pro úplnost uveďme, že jednotliví výrobci mají různá značení svých klavírů, většinou podle velikosti. „Je to jako u automobilů. Také v tom není jednotný systém, bavoráky mají jiné značení než Mercedesy,“ vysvětluje Jan Machart. Typy Steinwayů jsou odlišeny velkými písmeny – nejdelší koncertní křídlo má označení D a měří 274 centimetry. Všechna koncertní křídla v Rudolfinu jsou typ D. Naopak firma Petrof rozlišuje délky nástrojů římskými číslicemi – Petrof I je nejdelší, zatímco VI nejkratší křídlo do bytu.
Kdy „šestku“ a kdy „pětku“
Klavíristům-sólistům, kteří přijedou koncertovat do Rudolfina, nabídne Česká filharmonie nejdříve standardně dva nejnovější nástroje Steinway. „Tím z roku 2003 tak trochu pohrdají, protože je standard, že se hraje na nástroje maximálně pěti, šestileté. Někdy udělají výjimku, pokud narazí na starší Steinway v dobré kondici. Ale v propozicích mají často uvedeny podmínky stáří nástroje ne více než šest let,“ upozorňuje Jan Machart.
V posledních dvou sezonách se dvakrát stalo, že kvůli repertoáru si klavíristé vybrali ten starší. Naposledy Pierre-Laurent Aimard na začátku prosince pro sólový klavírní part v Messiaenově Symfonii Turangalîla. Na první zkoušku si vybral nejnovější „šestku“, ale byl nespokojený, byla prý málo razantní. Poprosil tedy, aby mu připravili na další zkoušku „pětku“, přestože si ji předtím ani nevyzkoušel. Vyhovovala mu lépe, i když by si stále představoval něco ještě „more brilliant“. V Turangalîle je orchestr často hlasitý, klavír nemá klasická koncertní sóla a musí z něho vyniknout, vysvětluje Jan Machart a dodává: „Nástroj z roku 2003 je vyhranější, ošklivě řečeno ‚vymlácenější‘, a tak má i tendence být i ukřičenější. V tomto případě tedy lépe splnil zvukové požadavky.“
Někdy se stane, že chce klavírista vidět ještě starší klavíry, ale pak si je většinou nevybere. Pro sólový recitál nebo komorní hudbu volí interpreti zásadně čistý, kvalitní zvuk nejnovějšího Steinwaye.
Co klavíry potřebují?
Klavíry nejvíce trpí nevhodnými klimatickými podmínkami – především suchem, ale samozřejmě i nadměrnou vlhkostí. Nástroje, které stojí celoročně na pódiu nebo jinde, kde se od podzimu do jara topí, se rozesychají. Správnou teplotu a vlhkost, při nichž nástroje stárnou nejpomaleji, simulují a hlídají přístroje ve skladu klavírů, umístěném pod pódiem Dvořákovy síně. Když pak nástroje stojí tři dny na pódiu během zkoušek a koncertů, lze vysledovat, že už se jim tam úplně nelíbí. Podle Jana Macharta je takto krátká doba mimo sklad přímo neznehodnocuje, ale relativně se jim zkracuje živostnost.
Dále klavíry ohrožuje manipulace, stěhování výtahem na pódium, a to především když se odehrává neodborně. Proto je v interních předpisech jasně dáno, kdo s koncertními křídly může manipulovat. Kustodi orchestru jsou poučeni a dělají to opatrně. Nikdo jiný by s nástroji hýbat neměl.
Mechanika klavíru je velmi složitá, je to jemný mechanismus z mnoha tisíc komponentů, který stojí mezi lidskou rukou a konečným zvukem, a ten se opotřebovává. „To je rozdíl od houslí – ty s věkem zrají, protože jsou stavebně velmi jednoduché a žádná složitá mechanika tam nemůže zastarat. A zvuk tam přímo vytváří ta ruka. Na klavíru nejdříve odchází mechanika ve střední poloze, která je nejvíce používaná. V krajních polohách je to někdy i po padesáti letech fajn, ale uprostřed už se na to nedá hrát,“ přibližuje Jan Machart.
Přibližně ve stáří patnácti let musí každý klavír dostat „poloviční generálku“. Objednají se mu nové komponenty – struny, originální kladívka. „Kladívko se ohrává, musí se brousit a čím je menší, je tvrdší a zvuk čím dál méně ušlechtilý. Když má kladívko parametry nového, výrazně se zvedne kvalita zvuku a načas se prodlouží živostnost nástroje. Teď to čeká „STW V“, v průběhu maximálně roku,“ prozrazuje Jan Machart.
Na závěr oddílu o technickém stavu nástrojů dovolte jednu kuriózní vzpomínku. V květnu 2013 hrál s Českou filharmonií a dirigentem Manfredem Honeckem ve Dvořákově síni legendární klavírista Rudolf Buchbinder Bersteinův klavírní koncert. Přímo na pódiu při vystoupení úhozem přetrhl čtvrtou nejsilnější basovou strunu. Ta se vymrštila z klavíru a dolétla na houslistu Františka Havlína ze sekundů. „Jen pro představu: struna je dlouhá přes dva metry, má průměr pět milimetrů a umí pěkně rotovat,“ dokresluje Jan Machart. „Strunu jsme vyměnili a tu přetrženou si vzal pan Havlín na památku.“
Momentka z inkriminovaného koncertu s „přetrženou strunou“| foto Martin Kovář
Nová Sukova síň, nový Fazioli
Přesně před rokem dostala nové koncertní křídlo Sukova síň. Byl vybrán krásný nástroj italské značky Fazioli, model 228 cm. Je o něco menší než běžné koncertní křídlo, má však obdivuhodně hluboké basové tóny a barvu vhodnou pro recitály i komorní koncerty. „Připadal jsem si, jako bych řídil ferrari. Když na něj poprvé sáhnete, zní velmi lehce a hladce. Ale stačí trochu přitlačit a najednou jako by ten nástroj měl jakési turbo. Reaguje velmi dobře,“ popisuje klavírista Ivo Kahánek, který byl u výběru společně s Janem Machartem.
Malá firma Paola Fazioliho sídlí severně od Benátek, dřevo si však objednává z lesů v alpském údolí Val di Fiemme, kam kdysi pro dřevo na své housle chodíval i Antonio Stradivari. „Alpské smrky mají díky nadmořské výšce husté letokruhy a rezonanční deska z nich vyrobená zaručuje vysokou živostnost nástroje, vyšší kvalitu intonace a vydrží větší tah strun,“ vysvětluje Jan Machart. Většina výroby probíhá ručně, takže každý kus je originál a jde v podstatě o zakázkovou výrobu. V Praze byl před Sukovou síní nástroj Fazioli jen na HAMU, další teď stojí v jedné pražské ZUŠ.
V rámci standardů péče o nástroje dostal nový klavír svůj unikátní box, napojený na vzduchotechniku v sále. Je umístěn v respiriu sousedícím se Sukovou síní stěnou za pódiem, skrz kterou lze klavír do boxu provézt. Toto řešení je šetrné pro klavír, který má ideální podmínky a přitom netrpí častým stěhováním.
V Sukově síni stál od roku 2000 klavír Kawai, japonské sériové výroby. Kromě toho, že nebyl takovým unikátem jako Fazioli, trpěl právě pobytem ve špatných podmínkách, především v suchu, a má popraskanou rezonanční desku a kostru. Nyní je umístěn v jednom ze skladů.
Petrof v Rudolfinu
Jako cvičné nástroje stojí v rudolfinských saloncích a zkušebnách také tři křídla a čtyři pianina Petrof. Jde vesměs o starší exempláře – nejnovější křídlo, stejně jako pianina v malých šatnách, byla pořízena v roce 1993, při vybavování prostor po zásadní rekonstrukci Rudolfina.
Zcela nově se v interiérech Rudolfina objevil nejaktuálnější model ANT. PETROF 225, který byl představen v roce 2014 u příležitosti 150. výročí založení společnosti Petrof. Model pojmenovaný po zakladateli firmy je menší variantou křídla ANT. PETROF 275. „Navzdory rozměrům má překvapivě silný a zároveň barevný a malebný tón,“ uvádí Jana Doleželová ze společnosti Petrof. Klavír zazněl na všech koncertech cyklu „Romantické večery v Rudolfinu“, který od října do prosince pořádal v Sukově síni Ivo Kahánek. Nyní je součástí výbavy nově otevřeného Cafe Rudolfinum ve Sloupovém sále, kde se pro něho najdou příležitosti k uměleckému využití.
