close

malíř, sochař, architekt Pro zobrazení detailu jednotlivých sochklikněte na jméno umělce. hudební skladatel Sochy na střeše Rudolfina zavřít Leonardo da Vinci Klikněte pro zobrazení detailu Paolo Veronese Klikněte pro zobrazení detailu Donato Bramante Klikněte pro zobrazení detailu Tomás Luis de Victoria Klikněte pro zobrazení detailu Josquin Desprez Klikněte pro zobrazení detailu Orlando di Lasso Klikněte pro zobrazení detailu Giovanni Pierluigi da Palestrina Klikněte pro zobrazení detailu Luigi Cherubini Klikněte pro zobrazení detailu Daniel François Esprit Auber Klikněte pro zobrazení detailu Georg Friedrich Händel Klikněte pro zobrazení detailu Wofgang Amadeus Mozart Klikněte pro zobrazení detailu Johann Sebastian Bach Klikněte pro zobrazení detailu Ludwig van Beethoven Klikněte pro zobrazení detailu Michelangelo Buonarroti Klikněte pro zobrazení detailu Raffael Santi Klikněte pro zobrazení detailu Praxiteles Klikněte pro zobrazení detailu Feidiás Klikněte pro zobrazení detailu Apelles Klikněte pro zobrazení detailu Iktinos Klikněte pro zobrazení detailu Massacio Klikněte pro zobrazení detailu Donatello Klikněte pro zobrazení detailu Jacopo Sansovino Klikněte pro zobrazení detailu Benvenuto Cellini Klikněte pro zobrazení detailu Filippo Brunelleschi Klikněte pro zobrazení detailu Domenico Girlandaio Klikněte pro zobrazení detailu Lucca della Robia Klikněte pro zobrazení detailu Christoph Willibald Gluck Klikněte pro zobrazení detailu Joseph Haydn Klikněte pro zobrazení detailu Franz Schubert Klikněte pro zobrazení detailu Carl Maria von Weber Klikněte pro zobrazení detailu Felix Mendelssohn-Bartholdy Klikněte pro zobrazení detailu Robert Schumann Klikněte pro zobrazení detailu
1 / 6
zpět na výpis
Magazín číslo 4 / 2020
Jan Mráček: Nač se mračit, když se můžeme usmívat

Jan Mráček: Nač se mračit, když se můžeme usmívat

Jedním ze čtyř koncertních mistrů České filharmonie je Jan Mráček. Mladý houslista, s kterým od raného věku rostla pověst vynikajícího hráče. Tu pak stvrdil vítězstvím v Kreislerově houslové soutěži ve Vídni v roce 2014. Hovořili jsme o tom, jaká byla jeho cesta do našeho prvního orchestru, co všechno se musí z první židle ohlídat, proč rád hraje v Lobkowicz triu i proč miluje létání v ultralightech.

Když se člověk podívá na stránkách České filharmonie na vaši fotografii s tím širokým úsměvem, řekne si, šťastný mladý muž. Navíc když ví, že ten úsměv není hraný pro fotografa. Kde se ve vás to štěstí a radost ze života vzaly? Je vám dáno odmalička, nebo jste si ho taky musel zasloužit a vybojovat?
Myslím, že odmalička, protože už od útlého věku jsem zlobivé a rošťácké dítě. A z toho ta dobrá nálada pramení, ze smyslu pro raubířinu. A stačí mi opravdu jen málo, a mám dobrou náladu. A naopak – je třeba opravdu hodně, abych si ji nechal zkazit. Proč si nechat život otravovat tím, že se člověk neusmívá a nerozdává dobrou energii?

To jste si musel hodně rozumět se svým profesorem na Pražské konzervatoři Jiřím Fišerem, který tvrdí, že má raději zlobivé studenty.
Právě od něj jsem se nedávno dozvěděl jednu historku. Já byl na konzervatoři pořád předmětem nějakých pedagogických rad, hrozily mi trojky z chování nebo podmínečné vyloučení, pořád se něco řešilo… A Jiří Fišer jednou vstal a pravil: „Přátelé a kolegové, nezlobte se, ale on kdyby takhle nezlobil, tak takhle nehraje.“ S Jiřím Fišerem jsem měl mimořádný vztah – on byl spolužákem mojí maminky z plzeňské konzervatoře a znal mě odmalička. Jak jsem začal získávat úspěchy a budovat si kariéru, přetvořil se náš vztah učitel-žák do přátelství a hudebního dialogu.

Jan Mráček s Petrem Altrichterem, 2. 10. 2019 v Rudolfinu

Jan Mráček s Petrem Altrichterem, 2. 10. 2019 v Rudolfinu

Jak probíhaly námluvy s Českou filharmonií a jak probíhala vaše volba koncertním mistrem?
Příběh začal v roce 2014 mým vítězstvím v Kreislerově houslové soutěži. Na základě toho a především po mém úspěšném recitálu na Dvořákově Praze v roce 2015 mě kontaktoval David Mareček, protože právě v té době se obměňovali hráči na postu koncertního mistra. Já jsem ale s díky odmítl a zdůvodňoval jsem to svým vítězstvím ve vídeňské soutěži a zahraničním vystupováním. Přestože se kariéra rozvíjela slibně – a doufám, že stále rozvíjí –, manželka v té době otěhotněla a mně se změnily priority. Uvědomil jsem si, že by bylo dobré mít takové místo, abych měl možnost se postarat o rodinu. Znovu jsme začali jednat s Davidem Marečkem a tohle jednání silně podpořil Jiří Bělohlávek, který mě chtěl vidět v České filharmonii. To mi velmi imponovalo a výsledkem bylo podepsání roční smlouvy.

Na post koncertního mistra?
To ještě zdaleka nebyla definitiva, tu mám teprve od konce loňské sezony. Tehdy jsem musel teprve ukázat, že si takový post zasloužím a orchestr mě přijme. První vystoupení na pozici koncertního mistra bylo ve vídeňském Musikvereinu a pak hned následoval čínský zájezd. To bylo v roce 2015. Díky tomu jsem měl možnost se důkladně seznámit s lidmi z orchestru i představit sám sebe. Myslím, že jsme si všichni sedli více než báječně. Moje jediná podmínka nástupu do orchestru byla, aby mě to neomezovalo v mém sólovém hraní. V tom mi vyšel management vstříc a stále to platí. Za to jsem velmi vděčný, protože jsou kapely, kde se tohle nerespektuje a hráč se musí přizpůsobit. V tomhle je Česká filharmonie unikátní. Proto, že v jejím vedení jsou lidé, kteří jsou buď sami aktivní muzikanti, nebo mají k hudbě velmi blízko. Na konci roku 2015, kdy jsem byl stále hostujícím koncertním mistrem, se umělecká rada usnesla, že mi prodlouží smlouvu a vezmou mě bez konkurzu.

To jste ale velmi ojedinělý mezi koncertními mistry České filharmonie.
Nejen mezi nimi, ale mezi všemi členy. Všichni prošli konkurzem. Dodnes to mám na paměti, protože vím, že to je obrovské privilegium. Konkurzu se nikterak nebojím, dal jsem najevo, že kdyby z orchestru vzešla sebemenší pochybnost, výběrového řízení se rád zúčastním. Nechci být nic extra. A tak jsem sloužil druhý rok – místo konkurzu –, třetí rok jsem nastoupil tzv. triál, tedy zkušební dobu, a teprve čtvrtý rok jsem dostal definitivu. Sám jsem ovšem chtěl, aby má cesta k ní byla co nejtrnitější, abych vyloučil sebemenší pochybnosti kolegů. Člověk si má všechno zasloužit.

Koncertní mistr by měl mít schopnosti lídra. Jak se projevují v muzice, v souvislosti s potřebami orchestru?
Nikdy jsem neměl orchestrální zkušenosti, ty jsem paradoxně získával až v České filharmonii. Když je člověk zdatným sólistou a má jasnou hudební myšlenku, vede v roli sólisty orchestr spolu s dirigentem. Z těchto zkušeností vycházím i na té tzv. první židli. Tam jsem ovšem tlumočník představ a přání dirigenta. Schopnost dobrého koncertního mistra nespočívá jen v tom, dobře se orientovat ve své skupině, ale musí mít pod kontrolou celou partituru, celý orchestr. A v každé situaci musí zachovat klidnou hlavu.

V současné době má Česká filharmonie čtyři koncertní mistry – vás, Josefa Špačka, Jiřího Vodičku a Jana Fišera. Každý jste jiná osobnost. Je tahle pestrost pro orchestr výhoda?
Podle mého názoru je pro členy orchestru obrovská výhoda mít čtyři koncertní mistry – čtyři sólisty. Pro žádného z nás není problém kdykoliv zahrát jakýkoliv houslový koncert. To posiluje vědomí orchestru, že se na nás mohou spolehnout v samotném ovládání nástroje. Teď ovšem nastala trochu mimořádná situace. Kolegyně – zástupkyně koncertního mistra – je na mateřské dovolené a v této roli momentálně působí jen Magdalena Mašlaňová. Nemůže odehrát všechny koncerty, a tak my čtyři plníme ještě funkci zástupce koncertního mistra. Sedíme teď častěji vedle sebe – na první a na druhé židli – a je to báječná zkušenost. Pravda, někdy vznikne problém, když oba dva chceme „lídrovat“, ale tam musíme naše ega potlačit a vzít na vědomí, že je jen jeden koncertní mistr a druhý se musí přizpůsobit.

Co všechno vám hra v orchestru dává?
Jako sólista máte jen malou šanci pochopit, jak muzika – zdůrazňuji jako celek – funguje. Doma v pokoji si cvičíte, pak přijdete k orchestru, zahrajete a zase jdete cvičit. Ale když jsem usedl v orchestru, byla pro mě ohromná škola poslouchat muziku z druhé strany, nejen ze stupínku před orchestrem.

Vy jako hráč se zkušenostmi sólisty máte určitou hudební představu. Jak se vyrovnáváte s tím, když přijde dirigent, který vám ji rozbourá?
Když jsem v roli sólisty, neuhýbám. Stojím si za svým. Já nesu kůži na trh, je to moje interpretace. A většina největších dirigentů s tím nemá sebemenší problém, protože ví, že plní roli tlumočníka mezi sólistou a orchestrem. Nu a v pozici orchestrálního hráče musím uznat, že hlavní postavou je dirigent. Pokud je dirigent velká osobnost – a ve filharmonii se s takovými pravidelně setkáváme –, naprosto přesvědčivě sdělí svou myšlenku, nemáme s tím sebemenší problém. Horší je, když přijde nezkušený dirigent se svojí představou, která se hodně míjí s názorem orchestru. Pak mu to hráči dají hodně najevo a může to být až nepříjemné.

Musí to rozseknout koncertní mistr…
Koncertní mistr by měl být koncertním mistrem jak orchestru, tak dirigenta. Když má dirigent naprosto pádné a přesvědčivé argumenty, stojím za ním, ale když chce technicky nezahratelné věci, které ničí vyznění té skladby, musím zakročit ve prospěch orchestru a říct: „Maestro, nezlobte se, ale takhle my to hrát nebudeme.“

Máte svého houslového pánaboha?
Houslově jsem „old school“. Nejvýš stojí David Oistrach, Itzak Perlman. A nesmím zapomenout na Pinchase Zukermana, kterého jsem slyšel nezapomenutelně hrát Bruchův koncert s Českou filharmonií v Praze.

V příští sezoně vystoupíte na koncertě Českého spolku pro komorní hudbu s Mozartovou Koncertantní symfonií pro housle a violu. Jaký je váš vztah k Mozartovi? Jako sólista ho nehrajete tak často.
Naopak. Mám Mozarta moc rád a hraju ho dost často. Je ovšem pravda, že spíše v zahraničí nebo v jiných českých městech než v Praze. Mozart mi je velmi blízký. I když jsem neměl příležitost ho poznat, troufám si tvrdit, že máme cosi společného – to „zlobivé dítě“ v nás, bohémství, radost ze života a touhu si ho užívat. I jeho muzika mi je hodně blízká a hraju ji moc rád. Mezi houslisty se říká, že kdo zahraje Mozarta, zahraje všechno. – Proč? – protože k němu musíte přistupovat s ohromnou disciplínou, opečovávat každou notičku a nenechat se unést náznaky romantických vzedmutí. Pořád musíte hlídat, abyste zůstali v klasicismu, ale zároveň měli na paměti jeho žert a hravost. A to všechno s neustálou pokorou.

Vaším spoluhráčem v Mozartově Koncertantní symfonii bude Karel Untermüller. Jaká je historie vaší spolupráce s tímhle vynikajícím violistou?
Už jsme spolu hráli, a dokonce tenhle kus. Karel Untermüller patří už léta k nejlepším českým violistům a zahrát si s ním takové stěžejní dílo je radost. Navíc dokáže předat hodně ze svých zkušeností. Vždyť hrál třeba s Josefem Sukem a mnoha dalšími vynikajícími muzikanty. Koncertantní symfonii si zahrajeme už 20. září v Roztokách u Prahy – se stejným orchestrem a ve stejném obsazení.

Vy jste nedávno společně natočili i jedno pozoruhodné CD.
Schönbergovu Zjasněnou noc a Čajkovského Suvenýr z Florencie. Tento projekt vznikl už před více než dvěma roky, kdy si Václav Hudeček pro svůj cyklus Svátky hudby vymyslel projekt manželská dueta, kde by hráli manželé Vokáčovi, manželé Nouzovští a manželé Mráčkovi. Bohužel moje paní byla v té době už v pokročilém stupni těhotenství, a tak s námi hrál místo ní Jakub Fišer. Na tom koncertě byl i bratr Evy Hudečkové Pavel Trejtnar a byl tím výsledkem tak uchvácen, že nám okamžitě nabídl štědrý obnos na vydání CD, kde ovšem místo Jakuba Fišera hraje violista Karel Untermüller. Moc si toho ceníme! To cédéčko je vlastně živá nahrávka koncertu. A tento program odvysílala i TV Noe v pořadu Evy Hudečkové Má vlast.

V nacházející sezoně se potkáte i s Jakubem Hrůšou.
V dubnu – a vím to naprosto přesně, bude to 15., 16. a 17. dubna – hraju s Českou filharmonií a Jakubem Hrůšou Janáčkovo Putování dušičky. Snad si mohu dovolit říct, že já a Janáček jsme kamarádi. Ale bráno z profesního hlediska – nerad ho hraju. Neděste se. Nerad ho hraju, dokud se ho nenaučím. Protože Janáček má velmi zvláštní rukopis, jeho zápis se hodně špatně čte. Jenom přečtení Janáčka musíte obětovat mnoho času, abyste si byli jistí, že hrajete ty správné noty. To je důvod, proč je Janáček na hraní obtížný – té přípravné práce je strašně moc. Třeba přelouskat jeho Sinfoniettu z listu je skoro nemožné. Ale s Janáčkem je spojená i moje první spolupráce s Českou filharmonií – před čtyřmi lety ve vídeňském Musikvereinu jsme s Jiřím Bělohlávkem hráli jeho Glagolskou mši a Tarase Bulbu.

Vedle spojení Mráček a Janáček vyznívá slibně také spojení Janáček a Jakub Hrůša…
Jakub Hrůša má dar nedělat z muziky něco jiného, přehnaného, než to ve skutečnosti je. A v tom si velmi rozumíme. Kamkoliv přijdu, tak říkám, že v jednoduchosti je krása. Dnes je takový trend, že se v muzice strašně moc vymýšlí. A publikum – ač nepoučené – to vždycky pozná. Protože když něco není přirozené, člověk to vycítí. A jsem přesvědčen, že právě v té jednoduchosti je podstata přirozenosti. To je podle mě i heslo Jakuba Hrůši – zbytečně v muzice nic nevymýšlet. S Janáčkem si tak výborně rozumějí proto, že v tom složitém hudebním zápisu – harmonickém i rytmickém – vždycky najde tu jednoduchou písničku. A proto se na Putování dušičky tolik těším, protože vím – i přesto, že to je tak těžké hraní, především intonačně –, že si pak posluchači řeknou, to bylo tak jednoduché! To je ten cíl, kterého chci dosáhnout.

Ale v tom je tajemství velkého umění. I tu nejtěžší věc zahrát s lehkostí.
Souhlasím. A úspěch té lehkosti spočívá v tom, že se nesmíte zaobírat technickou stránkou, ale musíte vnímat hudbu jako celek, jako písničku.

Podobně jako vaši kolegové se i vy věnujete komorní hře.
A proč ne, když ji můžu provozovat s dobrými kamarády a ještě lepšími muzikanty – s violoncellistou Ivanem Vokáčem a klavíristou Lukášem Klánským, který je pilířem našeho Lobkowicz tria. Jsem šťastný, že Lukáše máme, on tvoří to jádro, na které se my s Ivanem intonačně nalepíme a „neztrácíme“ čas tou příšernou technickou dřinou jako při pilování intonační souhry v kvartetu. Můžeme se soustředit na interpretační rovinu a tohle mě na tom tolik baví. Asi bych komořinu nedělal, kdybych vedle sebe neměl Lukáše a Ivana, protože jsou nejen výborní umělci, ale i dobří kamarádi. A v naší spolupráci je slyšet, že se máme hodně rádi. A protože se máme tolik rádi a jsme výborní kamarádi, občas si dovolíme i nějaké hudební fórky. Já něco udělám, mrknu na kluky, oni to hned udělají taky, a je to taková velká radost. A já chci mít radostí naplněný život. Proč se mračit, když se můžu usmívat.Prý vás vedle muziky baví i létání?
Právě dneska jsem měl mít první samostatnou hodinu bez instruktora, dělám si pilotní licenci na ultralighty. Láká mě rekreační létání, takzvaně „kolem komína“.

Čím vás létání přitahuje? Máte rád výšky?
Kdepak! Výšek se hodně bojím. Ale létání mě přitahuje odmala, hlavně svoboda, kterou ve vzduchu cítím. A taky prostor, který máte kolem sebe. A klid, který je kolem vás, přestože v samotném letadle dělají vrtule pěkný virvál. Je to nádherné.

Časem tedy přibude do rodiny malý ultralight?
Kdepak! Velkou výhodou členství v aeroklubu je, že si můžete za celkem přijatelný obnos tohle lehké letadélko půjčit, nemusíte se o nic starat, přistanete, přikolíkujete ho k zemi a jdete třeba v Tatrách na sjezdovku. To jsou opravdu malé stroje, ultralight váží 280 kilogramů a maximální vzletová hmotnost je 450 kilogramů.

Takže žádné lety s celou rodinou?
To bych ani nechtěl. Tohle je licence jen pro pilota a jednoho pasažéra, mohu si ji rozšířit až na šest lidí, ale nikdy nevíte, co se ve vzduchu může stát. Čechy jsou sice samé pole, skoro vždycky najdete místo, kam to letadlo posadit, ale… Jde o to, zachovat klidnou hlavu a nezpanikařit. Ostatně, jako v tom orchestru.

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Zavřít