Jaká je vaše první hudební vzpomínka?
Moje první hudební vzpomínka je spojená s baletem Bachčisarajská fontána ve Smetanově divadle, které je nyní Státní operou. Chodila jsem tam s babičkou na generální zkoušky.
Kdo vás k hudbě přivedl?
K hudbě mě přivedla právě moje babička. Narodila se v roce 1901 v rodině, kde se musela učit na klavír a také několik jazyků. Pradědeček pracoval ve Vídni, ale chtěl, aby děti znaly české prostředí a jazyk, takže žili v Praze.
Pro rodinu byla důležitá kultura. Chodili společně do divadla, na koncerty a hodně četli. Babičce to zůstalo, a když se provdala, přidali k tomu s dědečkem sport. Vzpomínám si, jak nás v neděli brávala na výlety. Tehdy se nám to vůbec nelíbilo a vidíte, dnes na to s láskou vzpomínám.
Babička se přátelila s rodinou Ivana Moravce a kulturou žila. Chodili jsme s ní do Rudolfina na zkoušky a pořád mi něco vyprávěla. Měla jsem štěstí, protože jsem byla nejstarší, měla na mě spoustu času.
Naše rodina byla v neustálém kontaktu a přinášela nám nové podněty. Žila s námi i prababička, která mluvila ostravsko-německy. To nás jako děti velmi fascinovalo. Bylo to tajemné a ve srovnání se socialismem, v němž jsme žili, exkluzivní.
Jak vás ovlivnil hudební vkus vašich rodičů?
Neovlivnil mě, šla jsem si svou cestou. Podvědomě jsem tíhla ke klasické hudbě z baletů a oper z dětství. Rodina mě ovlivňovala pěstováním kulturních aktivit a v babičce jsem měla vzor, protože jsem sledovala, jak chodí na koncerty České filharmonie do Rudolfina.
Jakou hudbu jste poslouchala během školních let?
Běžně populární hudbu. Například Beatles, Beach Boys, Olympic, Plavce nebo Barbaru Streisand. Ale také vážnou hudbu, asi nejvíce Čajkovského. Jinak jsme poslouchali ukázky hudebních skladatelů při hodinách hudební výchovy. Například Suka, Smetany nebo Beethovena. Dvořák se nesměl moc propagovat.
Koncerty v Obecním domě, Rudolfinu i v kostelech jsem navštěvovala i se skauty. Na střední škole mě pak zajímala varhanní hudba. Velmi ráda jsem chodila do baziliky svatého Jakuba Většího v Praze, kde hrával Jiří Ropek.
Který hudební okamžik vás formoval?
Formovaly mě návštěvy hudebních představení s babičkou v předškolním věku a také její vyprávění o koncertech. Za války přišla o manžela a kvůli nepříjemnostem a perzekucím se stala mnohem uzavřenější. Někdy moc nemluvila, ale spíš s námi žila. Snažila se, abychom zůstali v klidu, i když se na nás valily věci. Bylo hezké, že jsme spolu byli a žili.
Plakala jste někdy kvůli hudbě? Kdy a proč?
Nevzpomínám si. Nicméně hudba je velmi niterná záležitost, vtahuje člověka do sebe. Lze ji prožít, uklidňuje i rozrušuje.
Kdy jste poprvé pocítila, že hudba má moc?
V době, kdy jsem začala navštěvovat recitálové cykly České filharmonie a Pražské jaro. Ale nemyslím si, že je možné uvést jeden konkrétní okamžik. Je to spíše proces, který ve vás dozrává.
Kdy posloucháte raději hudbu a kdy dáváte přednost tichu?
Souvisí to s prostředím a duševním rozpoložením. Přednost tichu dávám v případě, že jsem unavená.
Pohádali jste se s někým kvůli odlišnému hudebnímu vkusu?
Nehádám se o to. Každý má právo na vnímání hudby podle svého oblíbeného hudebního žánru.
Kterého hudebníka obdivujete a proč?
Někteří umělci na mě zapůsobili svými výkony, způsobem dirigování nebo náměty, které na koncertech zpracovali. Vzpomínám na to dodnes. Obdivuji také hudebníky, u kterých vnímám, že hudbu mnohem více vnitřně prožívají. Například Kirill Petrenko, Jakub Hrůša nebo Gustavo Dudamel. Také nadějní Jiří Vodička a Václav Petr, kteří prezentují naši republiku. Bezkonkurenční představitelkou Bizetovy Carmen je pro mě Elina Garanča a mám také ráda Vídeňské filharmoniky. Vnímám je jako úžasné profesionály, stejně jako Českou filharmonii.
Když se řekne šéfdirigent České filharmonie, kdo se vám vybaví?
Nelze jmenovat jednoho šéfdirigenta. V rychlosti se mi vybaví například Václav Neumann, Jiří Bělohlávek nebo Zdeněk Mácal.
Kdo je váš oblíbený skladatel a proč?
Nemám jednoho oblíbeného skladatele. S délkou pobytu na světě a získáváním zkušeností se mění vkus. U mě například od líbivého Mozarta po náročnější skladby Martinů, Griega i Mahlera.
Co pro vás znamená Česká filharmonie?
Česká filharmonie hraje v mém životě velkou roli. Představuje pro mě balzám na duši, sledování novinek v hudební produkci a kulturu na nejvyšší úrovni.
Jaká je vaše první vzpomínka na Českou filharmonii?
Nevybavuji si úplně první zážitek s Českou filharmonií. Ráda však vzpomínám na koncerty Zuzany Růžičkové, stejně jako na nezapomenutelného Garricka Ohlssona a jeho provedení Chopina. Špičkové byly i houslové recitály a koncerty Ivana Moravce a Ivana Klánského.
Kdy a s kým jste poprvé navštívila koncert České filharmonie? Jaké to bylo?
V šedesátých letech 20. století s babičkou. Paní Moravcová, maminka pana Ivana Moravce, asi nemohla přijít na koncert. Už si bohužel nepamatuji konkrétně, ale ovlivnilo mě to do budoucna. Byl to impuls pro pravidelné návštěvy koncertů.
Budovu Rudolfina mám spojenou s trávením odpolední u „Parlamentu“, u lvů, na schodech a kamenných lavičkách a v blízkých nábřežních parcích. Bydleli jsme v Široké ulici naproti Pinkasově synagoze. Genius loci budovy z doby dětství určitě sehrál roli, že jsem s nadšením vítala možnost pobývat i uvnitř.
Proč jste abonentkou? Jaký je za tím příběh?
Od roku 1978 jsem chodila s kolegyní z nakladatelství na recitály a pak jsem kolem roku 1985 nabyla babiččino abonmá. Získala jsem je, když už nemohla sama koncerty České filharmonie navštěvovat. Hodně to pro mě znamenalo a velmi jsem se z toho radovala.
Zajímavé je, že v dobách, kdy měla babička abonmá, nebylo snadné ho získat. Dnes je situace jiná. Ale pokud jsem se chtěla taky dostat na koncerty v té době, jedinou možností byl recitálový cyklus.
Co se vám na dnešní České filharmonii líbí?
Líbí se mi široký hudební záběr napříč skladateli, rozmanitost sólistů a taky propojování hudby s dalšími žánry. Myslím si, že naprosto fantastické bylo provedení Médeii se Zuzanou Stivínovou a dalšími pěvci i koncert na Vltavě. Úžasné projekty!
Na jaký moment v souvislosti s Českou filharmonií vzpomínáte nejraději?
Těch momentů je samozřejmě víc, ale kdybych měla vybrat jeden okamžik, zvolila bych narozeninový koncert pana dirigenta Bělohlávka. Bylo to velmi srdečné, úchvatné. Mělo to takovou intimnější atmosféru, moc ráda na to vzpomínám.
Jaká je vaše oblíbená skladba?
Preferuji opery, protože se mi moc líbí prolínání uměleckých dovedností. Ráda poslouchám árie z Normy zpívané Marií Calasovou. Nádherné kusy jsou podle mě třeba i Z Nového světa nebo Haffnerova serenáda.
Jakou skladbu by si měl každý poslechnout a proč?
Myslím, že velmi záleží na vkusu každého z nás. Netroufám si radit.
