Publikum České filharmonie zná Franka Petera Zimmermanna z několika sólových vystoupení a také z nahrávky Dvořákova houslového koncertu, která je součástí bělohlávkovského kompletu symfonií a koncertů z roku 2014. Nyní se však německý houslista představí v roli komorního hráče, která mu je velmi blízká. S klavíristou Martinem Helmchenem si připraví čistě beethovenovský program – tři sonáty pro klavír a housle (ano, nikoli pro housle a klavír, neboť klavírní part byl pro Beethovena velmi důležitý a sám se ho také při premiérách ujímal).
Frank Peter Zimmermann je jedním z nejhvězdnějších houslistů své generace a lze tvrdit, že ve svých 56 letech je na uměleckém vrcholu. Už více než tři desetiletí vystupuje s nejlepšími orchestry světa a na prestižních festivalech a všude obdivují jeho výjimečnou muzikalitu, kterou nedává na odiv, technickou brilanci, vřelý a mnohovrstevnatý tón i neobyčejnou přemýšlivost.
S generační souputnicí Anne-Sophie Mutter, která přijede do Rudolfina v lednu, ho spojuje obrovský hudební talent a hvězdný start – v roce 1974 se jako devítiletý a jedenáctiletá umístili na prvních dvou místech soutěže „Jugend musiziert“. Zatímco Mutter doprovázel v dalším rozvoji výjimečný mentor, dirigent Herbert von Karajan, Zimmermann si našel svoji vlastní cestu, která ho dovedla na vrchol.
„Klavíru jsem se nikdy nedotkl“
Narodil se v hudební rodině – otec byl violoncellistou v operním orchestru v Duisburgu a matka-houslistka ho vedla v jeho hudebních začátcích. Už v šesti letech si prý poznamenal do školního sešitu: „Chci se stát světovým houslistou.“ Radost tak neudělal dědečkovi, který si přál, aby se stal pianistou a už u příležitosti jeho narození mu koupil klavír. „Klavíru jsem se nikdy nedotkl, čehož jsem později litoval,“ svěřil se v rozhovoru pro server BR-Klassik v květnu 2019.
V šesti letech také našel svůj první vzor. „Když jsem se začal učit na housle, otec často vyndal dvojdesku Leonida Kogana. Vzpomínám si na Saint-Saënsovo Rondo capriccioso a pak na nějaký neuvěřitelně zahraný přídavek. Kogan byl mým prvním velkým vzorem a zajímavé je, že mým prvním opravdovým učitelem byl profesor Valerij Gradov, který byl Koganovým žákem a asistentem,“ řekl BR-Klassik.
Zimmermann studoval na hudebních akademiích v Essenu a Berlíně. Svoji přípravu i první koncertní úspěchy bral velmi zodpovědně a pokorně. Jako šestnáctiletý hrál poprvé s Berlínskými filharmoniky a ke spolupráci ho začaly zvát stále váženější dirigentské osobnosti. Jedním z prvních byl Sergiu Celibidache, s nímž se ale Zimmermann poměrně brzy umělecky rozešel. Následovali další – Lorin Maazel, Christoph von Dohnányi nebo Seiji Ozawa. Od té doby se už více než tři desetiletí věnuje koncertní činnosti a nahrávání po celém světě. Hraje nejen Bacha, Beethovena nebo Brahmse, ale natočil například houslové koncerty Karola Szymanowského, v jeho programu jsou koncerty Brittena, Busoniho nebo Kurta Weilla, premiéruje úplně nové skladby.
Koncertování dával vždy přednost před nahráváním. Jeho vřelý vztah k posluchačům a k přímému předávání radosti z hudby je všeobecně známý. „Je to právě hudba, která – jak řekl Bach o svých Goldbergových variacích – má bavit lidi, což uděláte tím, že do ní vnesete duši a pokusíte se vnést hudbu i do duší lidí. Cokoli jiného, než hraní před lidmi, je pro mě příliš abstraktní,“ řekl BR-Klassik.
Bezprostřednější kontakt s publikem umožňuje komorní hudba, a možná proto ji Zimmermann tak vyhledává. Blízce spolupracuje s několika klavíristy – vedle Martina Helmchena je to například italský hráč Enrico Pace. V duu koncertoval s violoncellistou Heinrichem Schiffem nebo s violistou a jmenovcem Tabeou Zimmermannem. A s francouzským violistou Antoinem Tamestitem a švýcarským violoncellistou Christianem Poltérou založil v roce 2010 stálé Trio Zimmermann.
Beethoven s Helmchenem je ideální spojení
S Martinem Helmchenem se mu poštěstilo poprvé spolupracovat v roce 2008, kdy spolu víceméně na záskok nacvičili jednu z Mozartových houslových sonát. Oběma se spolupráce velmi líbila, ale pak uplynulo ještě deset let, kdy Zimmermann hrál komorní hudbu výhradně se svým smyčcovým triem, než se setkali opět. V roce 2018 ale už nechtěli nic nechat náhodě a naplánovali celý cyklus.
„Hrát s Martinem je čirá radost. Když nacvičíte celý soubor Beethovenových sonát, zjistíte, že tam je obsaženo úplně všechno. Není jednoduché je hrát, protože Beethoven nikdy nebral ohled na nástroj nebo na hráče. Na jeho hudbě se musí hodně pracovat, aranžovat a vždy jít až na hranici, vyzkoušet toho ještě víc, než se na začátku zdá,“ popsal Zimmermann v rozhovoru pro Westdeutsche Rundfunk v říjnu 2020.
„Dříve jsem Beethovena interpretoval zcela odlišně, nanejvýš romanticky. Určitě mě ovlivnily nahrávky, které jsem jako dítě poslouchal doma s otcem – Oistracha a další. Ale pak jsem slyšel Gardinerovy nahrávky Beethovenových symfonií a uvědomil jsem si, že se to dá dělat z naprosto jiné strany. Například úplně jinak pracuji s vibratem – když hraji s klavírem, slyším, jak jiný je zvuk vibrujících houslí a jak se to spolu nepojí. Ani dlouhé tóny v pomalých větách nemůžu rozvibrovat a takto je držet až do konce, místo toho je narazím a nechám doznít, tak jak se to děje u klavíru.“
Recitál 24. října přinese tři sonáty odlišného charakteru, op. 30, 47 (tzv. Kreutzerovu) a 96. „Mezi Beethovenovými sonátami je prvních pět tzv. raných, pak je střední, heroická fáze, jejím středobodem je Kreutzerova sonáta. A po ní následovalo lyrické, introvertní období. Op. 96 je až komické dílo, ztělesňuje hledání cesty, protože po Kreutzerovi už nešlo stoupat ještě výš v nastoleném směru. A proto se zdá, že poslední věta této sonáty vědomě uzavírá vše, co byl Beethoven schopen pro housle a klavír napsat,“ dodal Zimmermann ve zmíněném rozhovoru.
Kompletní i dílčí programy s Beethovenovými sonátami a Martinem Helmchenem už provedl v mnoha evropských městech. Zároveň už natočili první dvě z třídiskového kompletu se všemi deseti sonátami – zbývající CD vyjde letos na podzim. Stejný program jako v Praze spolu zahrají 27. října v londýnské Wigmore Hall.
Den bez hudby neexistuje
Houslista žije v Kolíně nad Rýnem s manželkou, která pochází z Korey. Jeho třicetiletý syn Serge je také houslistou, sólově vystupuje s orchestry po celém světě a mimochodem v roce 2000 koncertoval jako dětský talent i s Českou filharmonií.
Frank Peter Zimmermann popsal v roce 2014 serveru Interlude svoji představu ideálního dne: „Neexistuje žádný dokonalý den bez hraní nebo poslechu hudby. Samozřejmě miluji volný čas a dovolenou s rodinou, grilování, jízdu na kole se svými dvěma syny, sklenku šampaňského s manželkou … Ale hudba je smyslem mého života. Je to pro mě jako kyslík.“
Stradivariovský příběh
Od roku 2001 hrál Zimmermann na vzácné housle od Stradivariho z roku 1711, známé jako „Lady Inchiquin“, které dříve užíval mimo jiné legendární Fritz Kreisler (1875–1962). Nástroj Zimmermannovi zapůjčila banka WestLB AG se sídlem v Düsseldorfu, která později zkrachovala a její právní nástupce si vyžádal nástroj v únoru 2015 od houslisty zpět. Ztrátu nástroje, s nímž byl téměř „srostlý“, a kuriózní nabytí nástroje neméně vzácného, popisuje ve videu pro Českou filharmonii, natočeném v Rudolfinu v březnu 2016.
My už nyní víme, že neobyčejný příběh se rozpletl necelý rok po natočení filharmonického videa. V červenci 2016 se stala novým držitelem houslí „Lady Inchiquin“ Umělecká sbírka Severního Porýní-Vestfálska z Düsseldorfu, která je v lednu 2017 zapůjčila opět Franku Peterovi Zimmermannovi. Ten tak vrátil „Générala Duponta“ z roku 1727 laskavému panu Yu, historicky prvnímu vlastníkovi Stradivariho nástroje v Číně.
„Nečekal jsem, že se vrátí,“ řekl Zimmermann v roce 2019 serveru Deutschlandfunk o „Lady Inquin“. „Našlo se pak mnoho dirigentů a hudebníků, kteří si okamžitě všimli, aniž bych to řekl, že je zpět Lady Inchiquin. Bylo také velmi zajímavé, že den, dva po návratu se vrátil i ten správný, původní pocit – jako by to nikdy nebylo jiné.“
Krásné a zajímavé! Jen – Heinrich Schiff už nás bohužel opustil (2016)