1 / 6
zpět na výpis
Magazín číslo 1 / 2017
Andrei Ioniţă | foto Daniel Delang

Andrei Ioniţă a jeho splněné violoncellové sny

Česká filharmonie neustává v houževnatém hledání nových talentů. Pomáhá tak svým posluchačům nahlédnout do světa vítězů mezinárodních soutěží i slibně se rozvíjejících kariér, šíří kolem sebe mladistvou energii a zároveň se tím sama udržuje ve svěží kondici. Pro svůj únorový koncert cyklu Objevy (18. 2.) sáhl orchestr na laťku nejvyšší a přizval ke spolupráci jednu z nejzářivějších hvězd současného violoncellového světa, jíž je rumunský umělec Andrei Ioniţă.

Andrei Ioniţă oslavil v loňském roce teprve dvaadvacáté narozeniny, ale jeho jméno už prolétlo světovým tiskem jako kometa. V roce 2013 zvítězil v Mezinárodní soutěži Arama Chačaturjana, o rok později získal druhou a speciální cenu v Mezinárodní soutěži ARD v Mnichově, druhou cenu v Grand Prix Emanuela Feuermanna v Berlíně a především v roce 2015 první cenu v Čajkovského mezinárodní soutěži v Moskvě. Zde se posluchači celého světa přesvědčili o jeho velkém vnitřním nasazení, které ho ve druhém kole natolik přemohlo, že se na pódiu rozplakal (shodou okolností při hraní Šostakovičovy sonáty). Od té doby absolvoval Ioniţă mimo jiné turné s dirigentem Valerijem Gergijevem, spolupracoval také s Gidonem Kremerem a Christianem Tetzlaffem. Další nabídky stále přicházejí a Praha nezůstává pozadu. SČeskou filharmonií provede tento umělec Violoncellový koncert č. 1 Es dur op. 107 Dmitrije Šostakoviče.

Proč jste si zvolil za svůj nástroj právě violoncello?

To je docela pěkná historka: Když mi bylo asi pět nebo šest let, začal jsem v rodné Bukurešti s klavírem. Můj učitel pak nastínil mé mamince myšlenku, nebo bych spíš řekl, že ji inspiroval, abych se věnoval nějakému strunnému nástroji, a tak jsme se rozhodli, že to zkusím s violoncellem. Bylo mi osm let, když jsem začal. Na housle by už bylo asi docela pozdě, zvláště, kdybych chtěl umět hrát opravdu dobře, pro výuku violoncella je třeba mít trochu větší ruce, a tak se to stalo! Hádám, že to tak všechno mělo být.

Kdo vás zatím nejvíc hudebně ovlivnil?

Kromě mých milovaných učitelů, Ani-Marie Paladi v Bukurešti a v současné době Jense Petera Maintze v Berlíně na Universität der Künste, bych označil za své violoncellové hrdiny Daniila Shafrana a Stevena Isserlise. Se Stevenem Isserlisem jsem měl dokonce možnost zahrát si před několika lety Čajkovského smyčcový sextet Souvenir de Florence, což je pro mě stále velmi živá vzpomínka.

Do vašeho života vstoupily poměrně brzy významné soutěžní úspěchy. Jak moc vás změnily?

Řekl bych, že mou kariéru odstartovala Čajkovského soutěž, která je pro svět klasické hudby tím, čím jsou pro sport Olympijské hry. Myslím, že poté, co člověk přežije všechen ten stres a projde všemi koly s tak velkým repertoárem, vydrží už pak doslova cokoli! Ovšem ještě lepší než získání ceny byl fakt, že soutěž byla tehdy velmi exponována, protože ji vysílala online televize Medici. Pro nás, mladé umělce, je zcela zásadní, když dostaneme takový prostor.

Andrei Ioniţă, rumunský violoncellista

Andrei Ioniţă | foto: TVW

Vítězství v Čajkovského soutěži vám přineslo i spolupráci s dirigentem Valerijem Gergijevem…

Myslím, že podpora, kterou dává Maestro Gergijev mladým hudebníkům, je obdivuhodná, zvláště v případě Čajkovského soutěže, kterou pozvedl na novou úroveň. Už jsem měl možnost hrát s ním v Londýně, v Carnegie Hall, moc se těším na svůj debut s Mnichovskou filharmonií pod jeho vedením letos v květnu. Máme v plánu hrát také na Enescově festivalu v Bukurešti, což bude můj splněný sen!

Už jste byl někdy v Praze? Těšíte se na spolupráci s Českou filharmonií?

Praha je pro mě šťastné město, protože právě Prahou jsem dvakrát projížděl při cestách na soutěže a v obou případech jsem ty soutěže vyhrál. Ale dost už o soutěžích. Moc rád se procházím nádhernými pražskými ulicemi. Mým dalším splněným snem je právě spolupráce s Českou filharmonií a na hraní v úžasném Rudolfinu.

Na pražském koncertě provedete Šostakovičův první violoncellový koncert. Jaký je váš vztah k tomuto autorovi a této skladbě?

Šostakovič je můj oblíbený skladatel. Od chvíle, kdy jsem ho jako náctiletý chlapec poznal, okamžitě jsem cítil spojení s jeho vášní, smutkem, beznadějným sarkasmem. Jeho hudba je tak důmyslně napsána, že vnímáte, že každá nota je přesně na tom pravém místě. To se vztahuje samozřejmě i na jeho první violoncellový koncert, jehož třetí věta, kadence, je asi jediný kousek svého druhu, který kdy byl pro violoncello napsán. Je ohromně náročné unést tak intenzivní hudbu, ale kdykoli ji hraji, je to nezapomenutelný zážitek.

A violoncellový koncert Antonína Dvořáka?

Ačkoli Šostakovičův koncert je asi mému srdci nejbližší, Dvořákův zůstává violoncellovým koncertem s velkým „V“. Tomu se nic nevyrovná. Je tak romantický, symfonický, melodický, tak snadno k němu lze najít vztah, je tu určitě dost důvodů k tomu, abychom řekli, že je to nejoblíbenější koncert violoncellového repertoáru.

Nemohu se nezeptat, zda máte ve svém repertoáru také violoncellové sonáty George Enesca?

Bohužel zatím ne, ale už se těším, až vynesu na světlo skladby tohoto podceňovaného rumunského autora. Kdykoli se mi stýská po domově, začnu poslouchat jeho třetí houslovou sonátu, s níž se člověk vydává na velmi zvláštní duchovní cestu…

Posloucháte také jiné žánry než klasickou hudbu?

Vždycky mě těší poslech jazzu nebo hudby 70. let, jako je David Bowie nebo Pink Floydi, ale líbí se mi i kapely jako Radiohead, Blur, Gorillaz. Nedávno jsem poznal electroswing, který je velmi povznášející!

Andrei Ioniţă, rumunský violoncellista

Andrei Ioniţă | foto: TVW

Jak vypadá váš typický den? Kolik hodin cvičíte?

Cvičím v průměru tak tři až čtyři hodiny denně, ale velmi koncentrovaně. Myslím, že cvičit celý den, aniž by k tomu člověk přistupoval chytře a prakticky, je jedním z největších nebezpečí mladých hudebníků. Zároveň se také snažím hodně se těšit ze života, a tak je pro mě důležité mít dobře vyvážený rozvrh. Jakmile mám trochu volna, trávím rád čas se svými přáteli jako kdokoli jiný, čtu si a sleduji televizní seriály.

Jste spokojený s životem v Berlíně?

Berlín se v posledních letech stal ohniskem klasické hudby, takže se sem stěhuje mnoho mladých umělců z celého světa, což je neuvěřitelný fenomén. Město je stále finančně únosné ve srovnání s jinými evropskými metropolemi a je tu také samozřejmě skvělá atmosféra. V současné době je to místo, kde je dobré být.

Na jaké nástroje hrajete?

Vlastním moderní francouzský nástroj, jenž se ale nevyrovná nástroji, který mám v pronájmu od hamburské nadace Deutsche Stiftung Musikleben . Vyrobil ho stavitel Giovanni Battista Rogeri v roce 1671 v Brescii. Líbí se mi jeho tmavá, zároveň vřelá barva, která dokonale souzní s mou představou zvukové kvality. Je to požehnání hrát na nástroje s tak bohatou historií. Jako bychom se tím my, hudebníci, stávali součástí jejich života, nikoli naopak.

Co je podle vás nejtěžší na hře na violoncello?

Možná to není ten nejsnazší nástroj pro výuku dětí, ale jinak mě vůbec nic negativního nenapadá. Violoncello má ze všech nástrojů tu nejpřirozenější polohu, ve zvuku se nejvíc podobá lidskému hlasu, a to jsme ještě nezmínili repertoár: je úžasný.

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Zavřít