Leningradská symfonie: Hudba za každého, kdo zahynul

Šostakovičova Sedmá symfonie je opředena legendami jako málokteré jiné dílo. Není se čemu divit. Symfonie vznikala za dramatických okolností druhé světové války, poprvé byla uvedena již v březnu 1942 v tehdejším Kujbyševě (nyní Samara). Za datum skutečné premiéry však bývá často označován až 9. srpen 1942, kdy poprvé zazněla právě v Leningradu (dnes Petrohrad), ve městě, které dalo symfonii jméno a které tou dobou již téměř rok čelilo devastující blokádě ze strany hitlerovské armády.

A podobně jako se devět set dnů trvající obléhání Leningradu stalo jedním ze symbolů válečných hrůz, stala se také Šostakovičova Sedmá mementem své doby, symbolem německé okupace a ruské nezdolnosti. Stejně tak se ovšem stala symbolem propagandy. Hlavní roli v tomto případě pochopitelně sehrál Stalinův režim, nicméně symfonie se záhy po premiéře stala mimořádně populární také v zemích západních spojenců, a i jim se hodila jako součást protiněmeckého boje.

 

Přední američtí dirigenti se předháněli, kdo z nich získá právo uvést tuto symfonii jako první, a jejich agenti si neváhali korespondovat s ruským velvyslanectvím, aby své svěřence v jejich snažení podpořili. Pomyslný závod nakonec vyhrál slavný Arturo Toscanini a symfonie na americké půdě poprvé zazněla dokonce o necelý měsíc dříve než v samotném Leningradu. Díky fotografiím v novinách se vedle Šostakovičova jména stala známou i jeho tvář a obliba Sedmé symfonie se brzy přenesla i na osobu samotného skladatele. Je pravděpodobné, že také tato pozornost Západu přilila olej do ohně nesnášenlivosti, kterou k Šostakovičovi v poválečných letech choval sovětský režim i Stalin osobně.

Skladatel sám o nevynucenou popularitu tohoto svého díla patrně příliš nestál. Leningradská symfonie se totiž záhy po svém vzniku proměnila v politický nástroj, který měl se skladatelovými osobními postoji pramálo společného. Ve svých pamětech Šostakovič říká: „Sedmá symfonie se stala mým nejpopulárnějším dílem. Jen mě rmoutí, že jí posluchači nerozumějí vždycky správně, ačkoli je v ní přece vše jasné.”

Sedmou ze svých patnácti symfonií začal psát ještě před válkou a navzdory tradujícím se příběhům jde o německou invazi až ve druhé řadě. „Dnes se na předválečnou dobu s oblibou díváme jako na idylu. Než přišel Hitler, bylo vše krásné a dobré. Hitler byl zločinec, o tom není pochyb. Ale Stalin byl taky zločinec. Nenamítám nic proti tomu, že se Sedmá symfonie nazývá Leningradská. Ale nejde v ní o blokádu. Jde o Leningrad, který zničil Stalin. A Hitler mu zasadil poslední ránu.“

O svých symfoniích Šostakovič často mluvil jako o rekviem za všechny neoslavované hrdiny: „Většina mých symfonií jsou náhrobní kameny. Příliš mnoho našich krajanů zahynulo na neznámých místech. Rád bych napsal skladbu za každého, kdo zahynul. Ale to je nemožné. Proto jim věnuji veškerou svou hudbu.“

Vůle silnější než hlad, strach i smrt

V Leningradu zazněla skladba poprvé za neobyčejně dramatických okolností. Město tou dobou již téměř rok čelilo devastujícím dopadům německého obléhání, jeho obyvatelé trpěli nedostatkem všeho, co člověk může potřebovat k přežití, od jídla až po elektrickou energii. Počet obětí se již tenkrát pohyboval ve stovkách tisíc.

Jediným orchestrem, který ve městě zůstal, byl Leningradský rozhlasový orchestr pod vedením dirigenta Karla Eliasberga. Z původně čtyřicetičlenného tělesa však v Leningradu zbylo jen asi 15 lidí, ostatní zemřeli hlady nebo byli odveleni na frontu. Provedení symfonie však bylo věcí nejvyšší priority, a i ty největší leningradské autority napnuly své síly k tomu, aby se uskutečnilo.

Někteří členové orchestru se vrátili z fronty, jiné v jejich domovech hledal sám Eliasberg. První zkouška se konala v březnu 1942. Měla trvat tři hodiny, ale musela být ukončena po 15 minutách. Hudebníci neměli energii ani na to, aby dokázali tak dlouho hrát na svůj nástroj, a několik z nich zemřelo ještě během příprav koncertu.

Ten se nakonec uskutečnil 9. srpna 1942. Na stejné datum původně plánoval Hitler banket v leningradském Hotelu Astoria na oslavu dobytí města. Němci nejen že město nedobyli, ale na budovu Filharmonie ten večer nedopadla jediná bomba, přestože bylo všude odtemněno a rozsvíceno. Až přibližně o 20 let později vyšla najevo informace o operaci Bouře, během níž sovětská armáda podnikla útok na německé jednotky a odvrátila tak jejich pozornost od místa, kde se koncert konal.

Hudební kvalita tohoto provedení byla z pochopitelných důvodů nesrovnatelná s těmi, která se odehrála dříve ať už v Rusku nebo Spojených státech amerických. Atmosféra však byla unikátní. Potlesk trval téměř hodinu, lidé plakali. „Někteří proto, že to byl jediný způsob vyjádření emocí, jiní v hudbě slyšeli odraz jejich každodenního života, další oplakávali ty, které ztratili, a někdo byl jen dojatý, že mohl jít do Filharmonie a poslouchat hudbu,“ cituje historička Anna Reid jednu z pamětnic.

Koncert byl přenášen rozhlasem a podle dostupných svědectví jej poslouchali i němečtí vojáci za branami města. Několik z nich o pár let později vyhledalo dirigenta Eliasberga a vzpomínali právě na tento den: „Když jsme tu hudbu slyšeli, říkali jsme si – proboha, koho to bombardujeme? Uvědomili jsme si, že Leningrad nemůžeme nikdy dobýt. Jeho obyvatelé byli hnáni tak silnou vůlí přežít, že byla silnější než hlad, strach a smrt.“

Sny, které se rozpadly v prach

Česká filharmonie uvede Leningradskou symfonii pod taktovkou svého šéfdirigenta Semjona Byčkova. Na otázku, zda v ní rozeznává konkrétní ohlasy války, odpovídá dirigent jednoznačně: „Rozhodně ne, nikdy jsem ji tak nevnímal. Genialita této symfonie spočívá právě v tom, že není popisná. Na žádném místě neuslyšíte například – tady německé tanky odbočily vlevo… To není účelem uměleckého díla. Umění je tady proto, aby v nás vyvolalo nějaký stav nebo pocit. A to se právě Šostakovičovi podařilo, najít zvuky a tóny, které v nás vyvolávají neochvějný pocit, že víme, o čem to je.“

To však neznamená, že válka ve své podstatě není zároveň přítomna v každém taktu tohoto díla. Byčkov to dokládá vzpomínkou skladatelova blízkého přítele, divadelního kritika Isaaka Glikmana. „V srpnu 1941 mu Šostakovič zavolal, aby mu přehrál části Sedmé symfonie, které už zkomponoval. Glikman a Sollertinskij tedy přišli k Šostakovičovi domů a ten jim na klavíru začal přehrávat první tři věty. Náhle se ozvaly sirény ohlašující bombardování. Šostakovič vstal od piana, odvedl svoji rodinu do sklepního krytu, vrátil se zpět do bytu a pokračoval ve hře, zatímco z venku se ozývaly exploze z padajících bomb. Když všichni tři následně začali diskutovat o tom, co právě slyšeli, uvědomili si, jak pozoruhodně ta hudba korespondovala s tím, v čem právě žijí.”

S Leningradskou symfonií však Byčkova pojí také mimořádně silný osobní příběh: „Pokaždé, když diriguji Šostakovičovu Sedmou symfonii, myslím na generaci svých rodičů. Matka byla přímo z Leningradu, odkud pocházela celá její rodina, otec byl z Ukrajiny, z Kyjeva. Otec byl později odveden do armády a bojoval ve válce, matka přežila obležení Leningradu. Celých devět set dní, nikdy nebyla evakuována.”

Oba Byčkovovi rodiče se narodili v roce 1924, maturovali v sedmnácti letech v roce 1941: „Bylo 21. června a oni právě dokončili školu. Celá generace slavila ukončení školních studií a začátek dospělosti. Každý z nich měl své sny. Někteří chtěli pokračovat ve studiu na univerzitě, jiní chtěli získat zaměstnání, oženit se, vdát se a všichni směli legálně kouřit. V Leningradě jsou tou dobou bílé noci, a tak celou noc z 21. na 22. června 1941 oslavovali, že se stali dospělými. Mladí lidé byli v ulicích nebo na břehu Něvy a v plném proudu oslav se dozvěděli, že začalo bombardování. Německo ten den napadlo Sovětský svaz, začala operace Barbarossa, která vyústila 8. září ve více než dva roky trvající blokádu Leningradu. Tak se celá generace náhle probudila do skutečného života a sny, které každý z nich měl, se náhledy rozpadly v prach. Proto pokaždé, když diriguji tuto hudbu, vzpomínám na generaci lidí narozených v roce 1924,” uzavírá Byčkov.