Česká filharmonie chce prokázat své nejvyšší ambice na světové koncertní scéně mimo jiné i tím, že nezavírá oči před operním repertoárem. Je ostatně trendem mezi nejlepšími světovými orchestry umět skvěle nastudovat operní díla. Leoš Janáček je v celosvětovém měřítku bezesporu nejhranějším českým operním autorem, a proto nepřekvapí, že dojde ke koncertnímu provedení právě jeho opery Káťa Kabanová. Tři abonentní večery v Rudolfinu jsou jednou z hlavních událostí stávající sezony, umocněnou následným uvedením v hamburské Elbphilharmonie.
Náročného úkolu se ujal hlavní hostující dirigent České filharmonie Jakub Hrůša. Navazuje na plán Jiřího Bělohlávka studovat opery s Českou filharmonií pravidelně. „Praxi koncertního uvádění oper jsem si přinesl z Londýna. Byla to taková moje truc odpověď na bláznivé režisérské výstřelky, které zažíváme na jevištích. Ale jsem si vědom, že koncertní uvedení opery je svým způsobem fragment. Opera je hudebně dramatické dílo, k němuž patří vizuální stránka. Její odkrojení je mesaliance. Nicméně sama hudební složka děl, která vybíráme, je tak nesmírně krásná a cenná, že má smysl operní hudbu připomenout – a požadovaný zážitek se naplní,“ vysvětlil Bělohlávek své důvody v roce 2016.
Karita Mattila a Jiří Bělohlávek při koncertním provedení Její pastorkyně 15. 4. 2016 v Rudolfinu | Foto Petr Kadlec
Stihl nastudovat dvě díla: Čím lidé žijí od Bohuslava Martinů a Janáčkovu Její pastorkyni. Provedení Čím lidé žijí bylo zaznamenáno na CD, které si vysloužilo nominaci na cenu The International Opera Award. Její Pastorkyňa zazněla mimořádně v Rudolfinu a stejné nastudování poté oslnilo londýnskou Royal Festival Hall v South Bank Centre.
Dirigentská premiéra ve dvou týdnech
O svém vztahu k Její pastorkyni a Kátě Kabanové se vyznal Jakub Hrůša: „Káťa Kabanová patří k mým nejoblíbenějším operám vůbec. Málokteré divadelní dílo se mnou v té míře emocionálně cloumá, aniž by se zpronevěřilo dobrému, ba nejlepšímu vkusu – a svým způsobem i mnohé tradici. Janáček na mě takto silně působí vlastně vždycky. U Káti je ovšem toto jeho vyzařování v jakési vzácné rovnováze. Káťa Kabanová u mě na svůj způsob v oblibě soupeří s Její pastorkyní. Nemohu se vlastně rozhodnout, která z těch dvou oper mě víc uchvacuje. Pastorkyňa je drsnější ve svém průběhu, ale přináší dechberoucí katarzi. Káťa je po dlouhou dobu harmoničtější; končí ovšem velmi tragicky. Nádherně tragicky.“
V zájmu prvotřídních pěveckých výkonů nelze obsáhlé dílo pro deset sólistů, sbor a orchestr uvést ve třech po sobě následujících večerech. Proto došlo k rozložení tří abonentních koncertů do dvou týdnů. Tato změna přinesla nutnost angažovat dva různé sbory: při prvním provedení ve čtvrtek 9. dubna vystoupí Sbor Opery Národního divadla, ve středu a v pátek 15. a 17. dubna pak Pražský filharmonický sbor. Hlavní role Káti se ujme Kateřina Kněžíková, její osudovou lásku Borise zazpívá Aleš Briscein, manžela Tichona Jaroslav Březina, schovanku Varvaru Jarmila Balážová, kupce Dikoje Josef Benci, učitele Kudrjáše Martin Šrejma a obávanou Kabanichu Eva Urbanová.
Kateřina Kněžíková a Jakub Hrůša při provedení skladby Antonína Dvořáka Te Deum pro sóla, sbor a orchestr | Foto Petra Hajská
Jakub Hrůša se těší, že Káťu Kabanovou provede veřejně poprvé: „Již na Akademii múzických umění jsem se Kátě hodně věnoval. Nikdy jsem ji ovšem zatím neměl příležitost dirigovat, i když se k tomu několikrát reálně schylovalo. O to víc si toho cením teď. Vzpomínám také na legendární provedení Káti s úchvatnou Karitou Mattilou a Jiřím Bělohlávkem v MET, které jsem měl možnost slyšet. Byl jsem hrdý na českou kulturu a dojat autenticitou hudebního i jazykového provedení těchto umělců, které jsem navíc oba poznal osobně. Podobně si vážím fantastických historických provedení Jaroslava Krombholce a Charlese Mackerrase. Vážím si toho, že se ztvárnění tohoto díla nyní s Kateřinou Kněžíkovou mohu ujmout sám. Je to velká výzva a také velká zodpovědnost.“
Bouře z Povolží
Káťa Kabanová, skladatelovo nejlyričtější i nejniternější drama o mladé ženě, kterou pokrytecká morálka společnosti dožene k sebevraždě, je již šestou Janáčkovou operou a zároveň první, kterou napsal po vzniku Československa. Volba námětu souvisí s Janáčkovou celoživotní láskou k ruské literatuře. Jeho rusofilství zaznamenalo velké trhliny během první světové války vlivem chování revolučního a porevolučního Ruska, nedodržování pravidel a úmluv. Ruská literatura však zůstala Janáčkovou láskou až do konce života.
Když hledal náměty, dostal i různá doporučení z divadelního prostředí. Z nich si nakonec vybral drama Alexandra Nikolajeviče Ostrovského Bouře. Odehrává se v Povolží a pojednává o přízemních společenských konvencích a maloměstském smýšlení, které doženou hlavní hrdinku k zoufalému činu.
Janáček pracoval s českým překladem Bouře od Vincence Červinky, na jehož základě sám vytvořil libreto. Do původní podoby výrazně zasáhl redukcí postav, dialogů i jednání (z pěti na tři) s cílem zaměřit příběh na postavu Káti Kabanové a její drama plné nenaplněné touhy. Vdaná žena, která se necítí v manželství pochopená, bojuje s milostným vzplanutím k jinému muži. Ve světě přetvářky a hrubosti v sobě neunese opravdový cit, který nemůže naplno projevit, a sama sebe trestá sebevražedným skokem do řeky Volhy.
Z Janáčkovy korespondence z doby rozmýšlení libreta vyčteme, že jeho původní pohled na Káťu byl jiný, než jak ji nakonec vykreslil. Zpočátku píše o slabé ženě, „měkké povahou“, která se „tratí již při myšlence, vánek by ji roznesl“. Výsledná Káťa z Janáčkova libreta a její silný cit však nakonec vítězí nad pokrytectvím jejího okolí, přestože ji dožene do záhuby. Libreto není jen o nenaplněné lásce a společenských konvencích, ale také o mužské slabosti – jevu, jemuž čelilo vícero Janáčkových ženských hrdinek.
Janáček pracoval na libretu od března 1920, na partituře pak od července téhož roku. Dokončení partitury se datuje 17. únorem 1921, ale o něco později poprvé revidoval. Poslední revize – nové dohry za 1. a 3. obrazem – pocházejí z října 1927.
Vzplanutí na sklonku života
Leoš Janáček
Když vznikla Československá republika, bylo Janáčkovi 64 let. Velký vlastenec se rozhodl intenzivně pracovat pro národ, s ambicí dát mu nová díla – odvážná a inspirující. Byl literárně činný, jeho vzrůstající skladatelská hvězda mu otevírala brány do zahraničí, jezdil často na festivaly a na nová provedení svých děl.
O rok dříve, ve svých 63 letech, našel doživotní inspiraci a múzu. Manželství Janáčkových nebylo od začátku šťastné, a zvlášť po smrti obou dětí se prakticky rozpadlo. Janáček poznal v roce 1917 v Luhačovicích paní Kamilu Stösslovou, o 38 let mladší manželku píseckého obchodníka, a zamiloval se do ní s vášní mladého člověka. V počátcích na ní obdivoval její bezmeznou lásku k manželovi. „A víte, když jsem v Luhačovicích Vás za války poznal a viděl poprvé, jak může mít žena svého muže ráda – vzpomínám si těch Vašich slz – : že to byla příčina obírat se Káťou Kabanovou a ji skládat,“ napsal jí v říjnu 1921.
Kamila se stala předobrazem několika jeho hrdinek: především Zefkou v Zápisníku zmizelého a také Káťou Kabanovou. „A víte, ta Káťa, to jste byla u mne Vy. A ta černá cigánka v mojím Zápisníku zmizelého – to jste teprve byla Vy. Proto je tolik žáru citového v těch pracích. Tolik žáru, že kdyby nás oba chytl, byl by z nás popel. Naštěstí hořím jen já – a Vy jste zachráněna,“ píše Kamile v červenci 1924.
„Po neobyčejně tuhé práci jsem hotov se svou nejnovější operou. Nevím, nazvu-li ji Bouře nebo Katěrina. Proti jménu Bouře mluví, že je už jiná opera takového jména, proti Katěrině, že píši samé ženské,“ napsal Kamile 6. března 1921.
Dilema, jak se bude opera jmenovat, konzultoval s překladatelem Červinkou. V dopise se ho táže: „Psychologicky zajímavý průběh nese Katěrina. Ředitel Schmoranz připomněl mi, že by název Katěrina mohl se vykládat na Kateřinu II. Navrhoval Káťa. Boris i Tichon ji tak oslovují. Přiklonil bych se tudíž k tomu pojmenování. Co o tom soudíte?“ V odpovědi se mu dostalo doporučení, aby upotřebil i příjmení, aby bylo jasné, že jde o námět Ostrovského.
Janáček poslal Kamile 25. února 1922 klavírní výtah opery a připsal: „Tak Káťu Kabanovou už máte. Bylo mi třeba znát velkou bezměrnou lásku při skladbě té opery… A Váš obraz jsem položil si vždy na Káťu Kabanovou, když jsem ji skládal. Její láska šla jinou cestou, ale přece to byla velká, krásná láska.“
Poté jí píše 14. března: „Neumíte říci ani děkuji za Káťu? Pozdravuje Vás LJ.“ Stösslová odpovídá, že jela naproti svému muži do Gmündu a cestou objevila neodeslaný lístek se svým poděkováním. „Tak mě odpuste mé nedbalosti a přiměte dneska dík ode mě. Ráda bych to již vyděla. Snad je to i můj osud. Rači na nic spomínat…“, píše doslova.
Káťa v Rudolfinu | Foto Petra Hajská
Viola d´amour pro Káťu i Kamilu
Janáček postavil do dramatického rozporu lásku tragickou, mezi Káťou a Borisem, a šťastnou, mezi Kudrjášem a Varvarou. Jejich výstupy také výrazně odlišil – v jednom případě znějí teskně a závažně, ve druhém vesele, lidově. Zvláště originální jsou popěvky oněch šťastnějších milenců. V celé opeře Janáček jako vždy pracuje s nápěvy charakterizujícími konkrétní postavy, situace, dokonce i řeku Volhu.
Zralý skladatel vystavěl promyšlený harmonický plán a symbolicky volil tóniny. Stejně propracovaná je orchestrace opery, jejíž součástí je i Janáčkův oblíbený nástroj: lásku Káti Kabanové vykresluje viola d´amour, která je symbolem milostného citu i v jeho druhém smyčcovém kvartetu Listy důvěrné. A opět skladatel zmiňuje v korespondenci, že je zde přímá vazba na Kamilu Stösslovou.
Premiéra opery 23. listopadu 1921 v Národním divadle v Brně pod taktovkou Františka Neumanna měla velký úspěch. Za rok ji pak v pražském Národním divadle nastudoval Otakar Ostrčil a poté zazněla i v dalších československých městech: v Bratislavě (1923), Ostravě (1924) a Plzni (1924). Současně byla uvedena také v zahraničí, už v roce 1922 v Kolíně nad Rýnem a o čtyři roky později v Berlíně. Naposledy Janáčkem revidovanou Káťu Kabanovou zařadilo Německé zemské divadlo v Brně 21. ledna 1928 u příležitosti zahájení československé Výstavy soudobé kultury.
Zatímco bratislavské provedení si Janáček pochvaloval („Dávali tam nejkrásněji tuto mou práci. Krásněji než v Brně, krásněji než v Praze, Bratislava se mi zalíbila.“), u brněnského představení v roce 1928 ho rozladil nezájem veřejnosti („Slavnostní představení k zahájení výstavy. Ani výbor ani ministři, poloprázdno.“). To bylo naposledy, kdy skladatel Káťu Kabanovou slyšel – v srpnu téhož roku v Ostravě zemřel.
