Jejich práce začíná přípravou not, které vyzvednou v archivu. Muzikantů je při běžném obsazení kolem osmdesáti: každý má své desky, do kterých musí dostat ty správné noty. Zodpovídají za to, aby na pódiu bylo všechno správně: nástroje (které se přepravují v nástrojových bednách), pulty, židličky. Během koncertu navíc probíhají různé změny, například se přemísťuje klavír. Ten třeba během první skladby odpočívá v koutě a technici musí o přestávce během několika minut přestavět pódium, tj. rozbourat část orchestru a klavír přesunout do jeho středu a o přestávce zase zpět.
Zastavila jsem se za kustody v prosklené kukani za pódiem, odkud hlásí ono známé „Dámy a pánové, zkouška začíná za dvě minuty“, a jala se klást zvídavé otázky. Jako první mě zajímalo, jak se vlastně k práci „kustodů“ dostali. Zjistila jsem, že trojici kustodů současných a jednoho odcházejícího spojuje ze všeho nejvíce srdečný vztah k hudbě, každý má nějaký hudební background. Jan Pávek například hraje na bicí v soft metalové kapele, kterou založili ještě na gymnáziu. Štěpán Albrecht se živil hudbou 17 let, hrál na kytaru v bigbeatových kapelách. František Kuncl je aktivní hudebník: jeho nástrojem je barokní viola a hraje v několika uskupeních. Libor Čáp vystudoval hru na lesní roh, ale nikdy se tím neživil. Doma ale všichni z nich hudbu poslouchají jen málo: „Nejlepší hudba je ticho,“ říká Štěpán Albrecht, pomyslný guru skupiny.
V „kustodovně“ jsem dostala jablíčko ze sadu u Kolína a zjistila jsem, že ti na první pohled nepřístupní pánové jsou mistři dobré nálady a také improvizací v nečekaných situacích. Jan Pávek, který má za sebou první velký zájezd, se podělil o své dojmy: „… i když se něco plánuje rok dopředu, tak je to potom na místě úplně jinak.“ Na to všichni souhlasně kývají. Mají nějakou profesní deformaci? „To by musel posoudit někdo zvenku… Ale občas se stává, že nám někdo těžko rozumí – máme takovou svoji buňku, vytvořili jsme si svou vlastní řeč,“ říká Štěpán Albrecht.
Nedávno jste se vrátili ze zájezdu do Číny… Máte nějakou veselou historku „z natáčení“?
ŠA: Vlastně ani ne, jenom běžné patálie.
A co jsou běžné patálie?
ŠA: Běžná patálie je, že je všechno jinak. Říkáte si, že by to dneska mohlo klapnout a mohl bych se dostat před půlnocí do postele a ono ne, nakonec končíme skoro ve dvě. Může se taky stát, že nám nedorazí nástroje. To bylo tuším během předminulého zájezdu do Číny, dorazila nám jenom půlka nákladu, takže se pozdržela zkouška a čekali jsme, až přijde i druhá půlka. Byli jsme pořád ujišťováni, že kamion už je za rohem, ale nějakým záhadným způsobem byla druhá část nákladu ještě pořád na letišti, i když první část byla na místě už asi dva dny. Při nedávném čínském zájezdu se stala taková legrácka, že kdosi z hudebníků ztratil pas. Naštěstí měl následující den orchestr volný den, takže tajemník orchestru měl s dotyčným hráčem na celý ten volný den zábavu. Muzikant nakonec dostal jakýsi glejt, s kterým mohl cestovat po Číně, nicméně provizorní pas na něj čekal až těsně před odletem z Číny, takže po celou dobu zájezdu jsme byli napjatí.
Jaká je nehorší noční můra kustoda České filharmonie?
ŠA: „Nejhorší představa je, že někde něco zapomenete a druhý den hrajete o pět set kilometrů dál (v lepším případě)… Ale to se nám nikdy nestalo, neboť podáváme špičkové výkony. (Smích).
JP: Anebo hledání partošek…
ŠA: To se stane. Představte si desky s notami, kde jsou party pro jednotlivé hráče, některé jsou tenké (třeba basklarinet nebo anglický roh). A jak desky prochází různými podmínkami, tak se může stát, že malinko zvlhnou a ty tenké, lehké se můžou přilepit k nějakým jiným, což se párkrát stalo. A je to šok, najednou si říkáte: Ježíš, já nemám tu třetí trumpetu…
A máte nějaké typické sny o práci, třeba že stavíte pódium?
LČ: Říkáme tomu manipulantské sny. Když je nějaký těžší program, tak se nám o tom zdá a druhý den máme variantu pro stavbu pódia.
ŠA: Je to zvláštní, ale v tomto stavu se mnoho věcí vyřeší, funguje to.
Jak to technicky probíhá, když jede Česká filharmonie na zájezd?
ŠA, LČ: Máme spoustu přepravních beden, každý nástroj, každý frak má své místo. Velké nástroje ukládají do beden kustodi, menší nástroje, jako třeba housle, si ukládají muzikanti sami. Pak přijede přepravní firma, která vše naloží a odveze. Na místě koncertu je vždycky lokální parta, která se postará o vyložení: pro představu je to jeden plný, dvacet dva metrů dlouhý kamion. Následuje příprava zázemí, tzv. backstage, kde je potřeba správně rozmístit nástrojové i frakové bedny, označit šatny, místnosti zvlášť určené pro pana dirigenta, koncertního mistra, produkci či lékaře. Často se koncertuje v halách připomínajících bludiště.
Pane Albrechte, vy tu pracujete 13 let, pane Čápe, vy jste kustoda dělal 12,5 roku, dokážete říct, jestli se vaše práce za tu dobu nějak změnila, posunula?
AŠ: Trend je takový, že se vše zrychluje, zahušťuje. Třeba zájezdy, kde orchestr odehraje stejné množství koncertů jako před deseti lety, jsou kratší. Je běžné, že v den velkých přejezdů je večer koncert, což nebývalo.
LČ: My jsme to nezažili, ale před patnácti, dvaceti lety se jezdilo do vzdálených destinací třeba na pět neděl a byly dva dny, tři dny volna, takže už se všichni těšili na koncert.
Jakou nejdivnější věc jste na zájezdu zažili?
LČ: Pro mě to byla cesta do Japonska. Nastupovali jsme na letišti v Ruzyni do letadla na přímý spoj do Anglie, jenže začala kalamita, a tak nám spoj uletěl. Na další jsme čekali osm hodin, ale letěli jsme přes Čínu, na což jsme museli mít speciální papíry. V Číně jsme spali asi čtyři hodiny a pak jsme teprve letěli na jih Japonska do Fukuoky.
Jak zvládáte časový posun při přeletech?
ŠA: Když jste v akci, běháte, tak únava ustoupí, při pauzách se zase objeví, ale to si nemůžeme dovolit. Je třeba být stále ve střehu.
Kustodi jsou i ve sportu, ale holka vypada, ze je mimo..