Kariéra dirigenta Jakuba Hrůši (*1981) se větví, vzkvétá a mohutní. Bývalý žák Jiřího Bělohlávka má již za sebou mimo jiné post šéfdirigenta Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně, šéfdirigenství orchestru PKF – Prague Philharmonia, asistování šéfdirigentovi Orchestre Philharmonique de Radio France Myung-Whun Chungovi či pravidelnou spolupráci s operním festivalem v Glyndebourne, kde letos v létě uvede Janáčkovu Lišku Bystroušku. Ve stávající sezoně má za sebou několik významných debutů: Royal Concertgebouw Amsterdam, Vídeňská státní opera, Orchestra Filarmonica della Scala, Frankfurtská opera. V současné době je designovaným šéfdirigentem Bamberských filharmoniků. Nejen o něm jsme vedli rozhovor, nedlouho poté, co se stal Jakub Hrůša podruhé šťastným otcem.
Jak hodnotíte spolupráci s orchestrem Česká filharmonie v předešlé a zvláště v této sezoně?
Je to jedna velká radost. Jsem osobně i profesně nesmírně rád, že mohu být s tímto skvělým ansámblem v pravidelném kontaktu. Každý další náš projekt je větší a větší hudební, ale i lidské potěšení.
Je příjemnější spolupracovat se zahraničním orchestrem než s domácím v tom smyslu, že doma to může být někdy těžší, nebo tohle nijak zvlášť nepociťujete?
Trochu to pociťuji, ale dost se to liší situaci od situace, neexistuje jedna odpověď. Sám s překvapením pozoruji, že jsem nějakou dobu již skoro zvyklejší zkoušet v angličtině. Když pak po čase zase pracuji česky, je to výhoda i nevýhoda. Dobré je to v tom, že mám najednou ještě širší slovní zásobu a možnost bezprostřednějšího vyjádření, což je úžasné, na druhou stranu mě to občas svádí k příliš poetickým nebo komplikovaným promluvám. Myslím však, že základ je uvědomit si to a že už to v poslední době není tak aktuální. Orchestry ostatně mnoho mluvení tak jako tak nemají rády. Co se liší hodně, je můj vztah k publiku venku a doma. V cizině pro mě tento vztah nikdy není tak drahý.
Jaký repertoár podle vás České filharmonii nejvíce sluší?
Říká se, že hlavně česká muzika, ale já bych to takhle nutně neviděl. Například má českofilharmonická setkání s Richardem Straussem (jako dirigent) nebo Gustavem Mahlerem (jako posluchač) byla nesmírně obohacující. Myslím ale přece jen, že je to orchestr, který nejautentičtěji provádí romantickou hudbu, alespoň v posledních desetiletích, například za Karla Ančerla to tak třeba nebylo.
Jakub Hrůša při zkoušce s Českou filharmonií – Foto: Petr Kadlec
Jaký typ repertoáru je vám osobně bližší či nejbližší?
To se nedá dost dobře říct… Relativně nejčastěji provádím skladby mezi koncem 18. a začátkem 20. století, ale to není nutně otázka blízkosti. Jsou však skladatelé, které miluji velmi hlubokou hudební láskou, byť bych nedovedl přímo tvrdit, že jsou to ti největší mistři ze všech. Za všechny bych jmenoval Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetanu, Leoše Janáčka, Josefa Suka a Bohuslava Martinů, ze zahraničních Johanna Sebastiana Bacha (toho prožívám hlavně jako posluchač), Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena, Johannesa Brahmse a Gustava Mahlera.
Jak dnes zpětně hodnotíte vklad Jiřího Bělohlávka do vašeho dirigentského směřování? Co považujete v tomto směru za zásadní přínos?
Je jednoznačné, že Jiří Bělohlávek byl mým nejsměrodatnějším učitelem, a jsem šťastný, že jsem mohl být jeho žákem. Dnes jsem zase šťastný za naše přátelství. Jiří má úžasný dar naplnit náš vztah duchem kolegiality a zároveň mi dokáže v situacích, kdy o to poprosím, zcela nenásilně a harmonicky kriticky poradit jako nikdo jiný. O tom, jak vynikajícím je učitelem, ostatně svědčí to, kolik z jeho studentů se profesně prosadilo. V podstatě téměř všichni. Jeho zásadní přínos je takříkajíc on sám. To se nedá rozparcelovat. Jeho vážný a neutuchající poměr k hudbě, vědomí úžasného štěstí, že můžeme být šiřiteli takového množství krásy i se vší zodpovědností, která k tomu patří, mistrná schopnost zkouškové práce, ryzost a upřímnost jeho konkrétního hudebního prožívání, které ale nám studentům nikdy nijak nevnucoval, učil nás samostatnosti. A čím dál větší schopnost šíření harmonie kolem sebe.
Čím jste si jako dirigenti blízcí, čím se naopak odlišujete?
To, v čem jsme si blízcí a vzdálenější, jsou věci ve velmi jemných rozměrech. Myslím ale, že kdo hrál pod námi oběma, tak vedle některých pochopitelných podobností, jako jsou třeba určité spřízněnosti dirigentského gesta nebo názorů na to či ono hudební, vidí právě i ty rozdíly zřetelně – snad přímo čím dál zřetelněji. A totéž jistě platí i o posluchačích.
Jakub Hrůša s Janem Martiníkem při zkoušce na slavnostní koncert k 70. narozeninám Jiřího Bělohlávka – Foto: Petr Kadlec
Je pro vás důležitá zpětná vazba? Od koho ji rád přijímáte?
Upřímně řečeno od kohokoli, kdo je citlivým posluchačem a přinese jakýkoli smysluplný vhled do toho, co dělám, či děláme. Zpětnou vazbu nejenže přijímám rád, ale přímo po ní toužím. Je trochu v povaze dirigentské práce, že se nám jí například od našich spolupracovníků tolik nedostává, i když musím říct, že ta distanc mezi hudebníkem v orchestru a dirigentem, která bývala často nepřekonatelná, dnes už není tak velká. Jsem tomu rád a snažím se k tomu přispívat. Rád mluvím s muzikanty, kolegy v managementu, kritiky a muzikology, posluchači obecně, samozřejmě se svými učiteli, jak už jsem říkal, také se svým agentem, který je, jak čím dál víc zjišťuji, lidsky i profesně klenotem mezi lidmi jeho povolání, no a samozřejmě nejniterněji se svou ženou a rodinou vůbec. Těším se, jak si budu o hudbě víc a víc povídat také se svými dětmi.
Od příští sezony se stanete šéfdirigentem Bamberských symfoniků. Na co se nejvíc těšíte?
Opravdu na všechno! Tenhle post v Bamberku je pro mě úžasný dárek a moc se z něho raduji. Zahajujeme programem s Varèsem, Voříškem a Mahlerem, pokračujeme Ivesem, Wagnerem, Martinů, Cagem a Brahmsem či Mozartem a Rachmaninovem, s mým příchodem logicky a harmonicky přibude česká a vůbec slovanská hudba. Vidíte, že repertoárový záběr je tam velmi široký. Těším se také na naše nahrávací projekty, zvlášť poté, co jsme už jedno CD ve studiu vytvořili. Hned na začátku příští sezony to bude mimo jiné s Albrechtem Mayerem pro Deutsche Grammophon. Mimochodem, Bamberští symfonikové jsou jedním z mála orchestrů, které stále ještě pravidelně natáčejí. Budeme též hodně cestovat. Obecně se těším na soustavnost mého počínání tam a mám velkou radost, že mám v Bamberku mimořádně schopné, ale zároveň lidské, přátelské kolegy, orchestrem počínaje, managementem v širokém smyslu slova konče. Tento orchestr, který jinak patří v přísném německém měření k takzvané „A+ Klasse“, je právě tímto unikátní – jak je milý.
U České filharmonie a Bamberských symfoniků se mluví o specifickém „českém“ zvuku, Bamberští tuto skutečnost dokonce zmiňují na svém webu. Souhlasíte?
Souhlasím s tím v tom smyslu, že Bamberští jsou jednoznačně nejčeštějším ansámblem v Německu. Zvuk Bamberských a České filharmonie ale není shodný. Ani být nemůže – Bamberští jsou v převážné většině, i když ne výhradně, složení z německých hudebníků, Česká filharmonie z českých. Myslím, že ono zvukové je u Bamberských dáno mimo jiné i jejich poměrem k české hudbě. Odjakživa ji nesmírně prožívají a citlivě reprodukují. A nezaznamenal jsem ani v nejmenším to, co občas jinak v Německu postřehnu, totiž lehkou nadřazenost jejich kultury nad naší. Projevuje se to v jejich větší pozornosti k zpěvnosti a frázi, uvolněnosti směřování hudby, což jsou věci, které jinak občas v německé orchestrální hře bývají upozaděny za upřednostňováním logiky a struktury kompozice. Každopádně je fantastické, že mohu vlastně „funkčně“ pracovat s oběma těmito výtečnými institucemi, které mají tytéž kulturní kořeny.
Jakub Hrůša při zkoušce na slavnostní koncert k 70. narozeninám Jiřího Bělohlávka – Foto: Petr Kadlec
Jak přistupujete ke studiu konkrétního díla? Vyhledáváte kupříkladu speciální edice, abyste se dostal k co nejpůvodnějšímu zápisu, záměru skladatele? Na jakém principu hledáte způsob uchopení určité skladby?
Záleží dost na tom, o jaký typ repertoáru se jedná, a také o to, jestli je to repertoár tomu kterému orchestru dobře známý, nebo ne. Snažím se vždy seznamovat ne-li přímo s rukopisem, tak s urtextem, pečlivě si vybírat edici a v tomto ohledu sledovat nejnovější dění mezi edičními domy, seznamuji se také s varietou nahrávek. U skladatelů, s kterými nemám ještě hlubší zkušenost, je to úplně zásadní a náročný proces. K tomu patří rovněž čtení literatury o skladateli samém a muzikologické literatury o hudbě relevantní doby nebo přímo specializovaně o daném konkrétním komponistovi. Musím se přiznat, že hudebněvědecká či estetická pojednání čtu velmi rád, byť ne neustále. Zároveň u mě dlouhodobě probíhá intenzivní studium čistě hudební, některými partiturami se prokousávám doslova notu po notě, takt po taktu, analyzuji si každičkou harmonii a rozebírám všechny aspekty formy, což trvá týdny a měsíce, jiné jsem schopen pojmout rychle, obzvlášť tam, kde jde o skladatele, jehož mluvu už důvěrně znám, jen jsem nedělal jeho dotyčné dílo, nebo o skladby, které znám již léta dokonale po sluchu.
Studium partitur je bez nadsázky nikdy nekončící proces, takže není dobré stresovat se tím, jestli je člověk vlastně už plně připraven – to se totiž nestane nikdy. Ale je mi vlastní zodpovědnost vůči poctivé přípravě, a tak se snažím seznámit se prakticky se vším dostupným. Čím víc času na to mám, tím jsem šťastnější, a když to nemusí být příliš rychle, o to víc mě to baví. Důležité je ale zrovna tak ponechat některé věci interpretace poněkud otevřené impulzům hudebníků; líbí se mi, když je zkouškový proces také poslední fází společného hledání, nikoli jen realizací mých osobních představ.
Co byste v budoucnu rád nastudoval s Českou filharmonií?
Ale toho je mnoho! Těším se třeba na provedení hudby Miloslava Kabeláče, již v příští sezoně zahrajeme jeho úchvatné Mysterium času. Tomuto skladateli bych se rád věnoval víc. Vůbec méně známí čeští skladatelé 19., 20. i 21. století si jistě zaslouží mnoho pozornosti, a to jak ti starší, jako je třeba Fibich, Novák, Vycpálek, tak ti pozdější. Mluvili jsme také o propagaci díla Ericha Wolfganga Korngolda. No, a vedle toho bych rád s tímto naším fantastickým orchestrem realizoval mnohé ty významné mezinárodní partitury, které mám možnost provádět všude po světě, a tak pokračovat v linii, které se věnuji v České filharmonii již několik roků: Čajkovského Patetická, Bartókův Koncert pro orchestr, Straussova Alpská, Berliozova Fantastická a tak dále. Těší mě také, že existuje tolik báječných sólistů, kteří vyjadřují přání vystoupit v Praze právě se mnou. Z toho mám vždycky velkou osobní radost.
